25Cdo838/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce S. v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce D. s. z. P.,
zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, o 343.387.668,14 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 55/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 20 Co
393/2004-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 343.387.668,14 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok správce konkursní podstaty D.
s. z. P., (dále též jen „záložna“) na náhradu škody, která měla podle žaloby
vzniknout na majetku záložny nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad
družstevními záložnami (dále též jen „ÚDDZ“), konkrétně tím, že nepostupoval
dostatečně rychle a razantně při výkonu svých kontrolních činností vůči
záložně, ačkoliv bylo zřejmé, že činností tehdejších statutárních zástupců D.
Š. a P. K. docházelo k nezákonným převodům majetku ke škodě záložny. Soud vyšel
ze zjištění, že dne 27. 1. 1997 vznikla D. s. z. P., dne 4. 10. 1999 byla na ni
uvalena Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami nucená správa a s
účinností od 11. 1. 2000 byl na její majetek prohlášen konkurs. Podle názoru
soudu nebylo smyslem nucené správy chránit existenci samotné záložny, nýbrž
chránit stávající i budoucí možné družstevníky; stát přitom s majetkem družstva
nehospodařil a nemohl ovlivňovat vnitřní chod družstva. Finanční potíže na
straně záložny spatřuje soud v nekvalifikovaném počínání jejích zakládajících
členů. Za situace, kdy žalobce neprokázal, že by konkrétní nezákonné rozhodnutí
či nesprávný úřední postup orgánu státu byl v příčinné souvislosti se vznikem
škody, nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č. j. 20
Co 393/2004-136, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, a
zdůraznil, že nelze odlišit činnost představenstva záložny od její činnosti
samotné a že žalobce nemůže poukazovat na chyby řádně zvoleného řídícího orgánu
záložny a vytýkat státu, že jeho závadnému počínání nezabránil; záložna se
ocitla v úpadku v důsledku svého vlastního rizikového podnikání a škoda tak
vznikla jejím zaviněním (§ 441 obč. zák.). Nárok na náhradu škody by bylo možno
přiznat pouze tehdy, byl li by úpadek záložny přímým důsledkem nezákonného
zásahu státu, nikoliv jen tvrzenou nečinností při výkonu kontrolních pravomocí.
Podle odvolacího soudu žalobce navíc směšuje nároky své s nároky jednotlivých
členů a žalobou sleduje možnost získat od státu peněžní prostředky k uspokojení
nároků jednotlivých členů a vkladatelů v konkursním řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vytýká odvolacímu soudu nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a
otázku zásadního právního významu spatřuje v dosud nevyřešeném problému
postavení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a jeho odpovědnosti vůči
jednotlivým družstevním záložnám, které jej platí za dohledovou činnost.
Považuje za notorietu, že došlo ke krachu celého sektoru družstevních záložen;
vznik škody na straně žalobce byl přiznán a uznán rozhodnutím Zajišťovacího
fondu družstevních záložen vyplácet tzv. pojištěné vklady, a to na základě
oznámení ÚDDZ, že záložna není schopna dostát svým závazkům vůči vkladatelům ze
zákonných smluvních podmínek. V tomto výroku je podle dovolatele jednoznačně
obsaženo, že zde vznikla konkrétním vkladatelům konkrétní záložny skutečná
majetková újma, jde tedy o jednoznačné a nezpochybnitelné konstatování vzniku
škody na straně žalobce. Státem zřízený dohledový orgán, který měl chránit
vklad (investici) občana, tuto placenou službu neprovedl, a pokud ÚDDZ neplní
ustanovení § 27 a § 28 zákona č. 87/1995 Sb., jedná protiprávně a musí za své
jednání nést odpovědnost. V daném případě bylo vlastnické právo poškozeno
nesprávným úředním postupem, újma žalobci vznikla a v případě pochybností o
jejím vyčíslení mohl soud uvážit konkrétní výši podle ustanovení § 136 o.s.ř.
Podle dovolatele je dána i příčinná souvislost mezi protiprávními činy a
opomenutími ÚDDZ. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně, vychází ze skutkového zjištění [správnost tohoto závěru nemůže být
vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
předmětem dovolacího přezkumu, ostatně není ani dovoláním zpochybněna], že
finanční problémy záložny byly bezprostředně vyvolány nezákonnou činností
tehdejších členů představenstva D. Š. a P. K., a to „odlivem finančních částek“
do jimi „vlastněných firem“. Dovolatel nepopírá nezákonnou činnost řídících
orgánů záložny, vyvrací však závěr soudu, že škoda byla způsobena zaviněním
samotné záložny, resp. jednáním uvedených osob přičitatelným této právnické
osobě, a to tvrzením, že na družstevní záložnu nelze obecně pohlížet jako na
jinou právnickou osobu právě pro existenci ÚDDZ, který jako zákonem stanovený
orgán má významné kompetence způsobilé zabránit vzniku škody. Vytýká zároveň
tomuto úřadu nečinnost a prodlevy s uvalením nucené správy.
Jestliže není pochyb o tom, že majetková újma byla záložně způsobena
nezákonnými převody finančních prostředků jejích dřívějších členů
představenstva, je zřejmé, že na samotné této činnosti neměl ÚDDZ žádnou účast.
Otázku, zda nečinnost tohoto orgánu státu byla jednou z příčin, které způsobily
odčerpání peněz, vyřešil odvolací soud záporně.
Opačné argumentaci žalobce nelze přisvědčit už vzhledem k zákonné úpravě účinné
v době působení záložny na finančním trhu a v době uvalení nucené správy, tj.
zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých
opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (před novelou
č. 100/2000 Sb.) – dále též jen „zákon“.
Podle § 22 odst. 2 zákona předmětem dohledu ÚDDZ je dodržování tohoto zákona,
zvláštních zákonů, jakož i rozhodnutí vydaných úřadem, družstevními záložnami
Zajišťovacím fondem družstevních záložen.
Podle § 28 odst. 1 zákona jestliže ÚDDZ zjistí, že družstevní záložna nebo
některý její orgán nebo člen se dopustili jednání, které vede nebo může vést k
poškození zájmů členů družstevní záložny, upozorní družstevní záložnu na
nedostatek, popřípadě též vydá rozhodnutí o uložení opatření k nápravě
nedostatku.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zjistí-li ÚDDZ, že družstevní záložna nebo
některý její orgán nebo člen porušili ustanovení tohoto zákona nebo zvláštního
zákona nebo nerespektovali rozhodnutí o uložení nápravného opatření podle
odstavce 1
a) uloží pokutu fyzické osobě až do výše 10 000 Kč nebo družstevní záložně až
do výše 1 000 000 Kč, nebo
b) odvolá člena voleného orgánu družstevní záložny z jeho funkce, popř. mu
uloží zákaz výkonu funkce v orgánech družstevních záložen až do konce funkčního
období, nebo
c) odvolá volený orgán družstevní záložny.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení kromě sankcí podle odstavce 2 nebo místo
těchto sankcí může ÚDDZ
a) zrušit rozhodnutí družstevní záložny nebo jejího orgánu,
b) rozhodnout o omezení nebo zákazu některých činností družstevní záložny až na
60 dnů,
c) uvalit na družstevní záložnu nucenou správu až na dobu šest měsíců.
Podle odstavce 4 tohoto ustanovení jestliže nebylo uložením sankce podle
odstavce 2 nebo opatření podle odstavce 3 dosaženo nápravy, může ÚDDZ uložit
sankci podle odstavce 2 nebo opatření podle odstavce 3 opakovaně, popřípadě
uložit jinou sankci podle odstavce 2 nebo jiné opatření podle odstavce 3.
Výčet těchto opatření svědčí o tom, že jde o prostředky sloužící k tomu, aby
byl dodržován především zákon o spořitelních a úvěrních družstvech, tedy aby
záložny fungovaly v mezích pravidel daných tímto zákonem, přičemž je volena
metoda postupných kroků, jejichž intenzita může být stupňována podle závažnosti
porušení zákona či podle reakcí na jejich uložení. Jde o nástroje směřující k
dodržování základních pravidel stanovených pro hospodaření záložen (dohled má
charakter následné kontroly); lze od něj sice očekávat, že přispěje ke zdravému
finančnímu prostředí, nelze však předpokládat, že by státní dohled prováděný
ÚDDZ byl způsobilý předejít jednání defraudačnímu či jinak trestnému, k jehož
následnému postižení slouží příslušná ustanovení trestního zákona.
V posuzovaném případě ÚDDZ své pravomoci využil poté, co zjistil nedostatky v
hospodaření záložny, nemohl jimi však předejít úmyslnému počínání samotných
členů představenstva, kteří činili jménem záložny právní úkony, vedoucí k
odlivu peněžních prostředků (mohou mít charakter trestné činnosti) a tedy i ke
stavu, na který byl ÚDDZ povinen reagovat a také reagoval tím, že přistoupil k
nejpřísnějšímu opatření uvalením nucené správy. Proto ani závěr odvolacího
soudu, že žalobcem tvrzená škoda na majetku záložny byla způsobena činností
těchto osob, nikoliv tím, že by ÚDDZ byl nečinný při své dohledové činnosti,
nepředstavuje otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud
České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když žalobce nemá na jejich
náhradu právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Petr V o j t e k , v.
r.
předseda senátu