25 Cdo 860/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Huška v právní věci
žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ V. V., a 2/ T. M., o
476.934,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 23 C 5/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. listopadu 2001, č. j. 22 Co 223/2001-55, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2001, č. j. 22 Co
223/2001-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č. j.
23 C 5/2000-35, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném
nároku na náhradu škody způsobené tím, že žalovaní, kteří jako advokáti
zastupovali žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8
C 938/97, vedle nároku žalobce na uspokojení pohledávky neuplatnili proti
dlužníkovi též nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení, čímž došlo k jeho
promlčení a tím ke vzniku škody. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí
vycházel ze zjištění, že ve sporu proti žalovanému J. H. vedeném u Okresního
soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 938/97 žalobce udělil plnou moc k zastoupení v
řízení nejprve prvnímu žalovanému dne 10. 2. 1997 a poté druhému žalovanému dne
22. 1. 1998. Předmětem sporu byla částka 575.353,10 Kč z titulu nedoplatku
kupní ceny, úroky z prodlení z této částky žalovány nebyly. Žalobě bylo co do
částky 470.600,50 Kč pravomocně vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne
21. 5. 1998, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 3. 12. 1998. Úroky z
prodlení z přisouzené částky za dobu od 4. 2. 1995 do budoucna pak žalobce
uplatnil vůči dlužníkovi dne 4. 2. 1999 samostatnou žalobou, které bylo
rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 6 C 122/99,
vyhověno. Úroky z prodlení za dobu od 16. 12. 1993 do 3. 2. 1995 žalobce s
ohledem na promlčení již soudně po J. H. nevymáhal, a nárok na jejich zaplacení
z titulu náhrady škody uplatnil proti žalovaným s tím, že mu způsobili škodu v
souvislosti s vadným poskytnutím právní služby. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žaloba byla podána předčasně, neboť žalobce by se mohl domáhat
náhrady škody po žalovaných teprve tehdy, až by jeho žaloba vůči dlužníku na
zaplacení úroků z prodlení byla zamítnuta z důvodu promlčení. Není totiž jisté,
zda by dlužník námitku promlčení skutečně vznesl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2001, č. j. 22
Co 223/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalobce
dosud neprokázal vznik škody jakožto jeden ze základních předpokladů vzniku
odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. § 420 obč. zák. a žaloba byla podána
předčasně. V době, kdy poškozený uplatní nárok na náhradu škody, musí totiž
škoda v objektivně vyjádřitelné podobě již existovat, a nemůže být pouze
hypotetickým nárokem, který může nastat za splnění dalšího předpokladu, a to -
že žalobce nebude ve sporu se svým dlužníkem úspěšný proto, že dlužník
pravděpodobně vznese námitku promlčení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci,
pokud jde o otázku vzniku škody. Namítá, že názor odvolacího soudu o nutnosti
nejprve vymáhat předmětné úroky z prodlení po dlužníku J. H. v soudním řízení
je v rozporu se zásadami prevence vzniku škod. Poukazuje na to, že s ohledem na
předchozí postup J. H. a jeho zástupce v soudních sporech je nepochybné, že se
bude bránit námitkou promlčení, a proto uplatňování promlčené části úroků z
prodlení by jen zbytečně způsobilo další škody. Žalobce dovozuje, že na jeho
straně vznikla škoda již v momentě, kdy do té doby s úspěchem vymahatelný nárok
se v důsledku porušení právních povinností advokáta oslabil na pouhou naturální
obligaci a kdy vzhledem k dosavadnímu jednání dlužníka bylo možno bez zásadních
pochybností učinit závěr, že ten by námitku promlčení v soudním řízení vznesl.
Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 a po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že dovolání je v
dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je opodstatněné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu
škody je předčasná, neboť škoda musí existovat již v době, kdy nárok na její
náhradu je poškozeným uplatněn, a škoda dosud žalobci nevznikla, neboť k jejímu
vzniku by mohlo dojít až za situace, že žalobce se svým nárokem proti
dlužníkovi neuspěl v soudním řízení proto, že dlužník vznesl námitku promlčení.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že jedním ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva (§ 420 obč. zák.) je
vznik škody na straně poškozeného a že na žalobci leží důkazní břemeno o tom,
že škoda vznikla. Při rozhodování soudu o nároku na náhradu škody je však třeba
vycházet i z ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je
rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Toto ustanovení platí i pro rozhodování
odvolacího soudu a znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v
době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv jaký byl v době podání
žaloby. Z hlediska uplatněného nároku je tedy rozhodující otázka vzniku škody a
její existence v době, kdy soud o nároku na její náhradu rozhoduje, a nikoliv v
době, kdy byl nárok na její náhradu poškozeným uplatněn.
Dalším důvodem, kterým byl odvolací soud veden při svém rozhodnutí, je závěr o
předčasnosti žaloby z hlediska vzniku škody.
Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody na základě skutkových tvrzení, že mu
vznikla škoda v důsledku jednání žalovaných, kteří ho zastupovali v soudním
řízení o zaplacení jistiny a řádně nesplnili své povinnosti vyplývající ze
zákona o advokacii, takže u soudu nebylo včas uplatněno jeho právo na úroky z
prodlení proti jeho dlužníkovi, právo tak nebylo dlužníkem uspokojeno a
promlčelo se.
Otázka vzniku škody, jako jednoho z předpokladů obecné i objektivní
odpovědnosti za škodu (včetně odpovědnosti advokáta podle § 24 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii), je sice otázkou skutkovou, jak správně uvedl
odvolací soud, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska
naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním. Názor
odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že škoda spočívající v tom,
že pohledávka věřitele není a nebude již dlužníkem uspokojena, může vzniknout
teprve, až soud rozhodne o zamítnutí žaloby na plnění proti dlužníkovi z důvodu
promlčení, není správný.
Vznik škody, v daném případě ušlého zisku, představovaného ztrátou majetkového
přínosu, jenž poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při
obvyklém sledu událostí, nebýt tvrzeného pochybení žalovaných při výkonu
advokacie, lze prokázat i jinak než jen soudním rozhodnutím. Vznik škody na
straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění proti
dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na
dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení by se úspěšně ubránil námitkou
promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva
žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi i otázku promlčení tohoto práva lze
samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by
muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla
otázka promlčení nároku posouzena. Námitka promlčení může sice být dlužníkem
úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení
pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však
neznamená, že by soud v jiném řízení se nemohl po skutkové stránce otázkou
promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na věřiteli, aby prokázal takové
skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že dlužník odmítl splnit
jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění
promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění
závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by v rámci
obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení. Z toho, že z hlediska
okamžiku vzniku škody je relevantní i námitka promlčení vznesená proti
mimosoudně uplatněnému nároku, vychází ostatně i dosavadní judikatura (srov. R
13/1986).
K prokázání vzniku škody není tedy nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou
pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní
výsledek, nehledě k tomu, že i neúspěch žalobce ve sporu vůči dlužníkovi, který
v soudním řízení vznesl námitku promlčení, nebrání dobrovolnému plnění ze
strany dlužníka. Promlčením totiž zaniká pouze nárok, tj. právo na soudní
uplatnění pohledávky, nikoliv samo právo věřitele, takže ani zamítnutí žaloby
pro promlčení není nezvratným důkazem o tom, že právo věřitele nemůže být
dlužníkem ani v budoucnu dobrovolně uspokojeno. Splní-li dlužník dluh, který
tomuto promlčenému právu odpovídá, nejde o bezdůvodné obohacení, jehož vydání
by mohl dlužník později požadovat.
Protože ani pravomocným rozhodnutím soudu o zamítnutí žaloby věřitele proti
dlužníkovi z důvodu promlčení závazek dlužníka nezaniká, trvá dál jako
naturální obligace a i poté může být dobrovolně splněn, nelze dovodit, že by
pravomocné zamítnutí žaloby proti dlužníkovi tvořilo překážku, aby se věřiteli
nedostalo totéž plnění dvakrát, jednou z titulu náhrady škody od žalovaných a
jednou dobrovolným plněním promlčeného dluhu z titulu úroků z prodlení od
dlužníka. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh
z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden
z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném
právním posouzení otázky vzniku škody, má z tohoto hlediska po právní stránce
zásadní význam, a dovolání proti němu je jak přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.), tak z uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. je i důvodné.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty
za středníkem, o. s. ř.) a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento
rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2003
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu