Podle ustanovení § 236 odst. 2 o.s.ř. není dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí přípustné.
V posuzované věci žalobci vzali částečně žalobu zpět proto, že pohledávka
uplatněná žalobou zčásti zanikla splněním vedlejšího účastníka na straně
žalované. Rozsudku odvolacího soudu ve výroku o připuštění zpětvzetí části
žaloby, zrušení tomu odpovídajících výroků rozsudku soudu prvního stupně a
zastavení řízení přitom dovolatelé vytýkají, že jeho odůvodnění nereflektuje
okolnost zpětvzetí jen části žaloby a že zároveň zpochybňuje jejich právo na
zaplacení příslušné částky. Z toho je zřejmé, že dovolatelé nevytýkají
odvolacímu soudu nesprávnost výroku jako takového a že kromě obecně
formulovaného návrhu na zrušení celého rozsudku odvolacího soudu nenavrhují
jeho zrušení ani neuvádějí, jak mělo být o jejich částečném zpětvzetí žaloby
správně rozhodnuto; napadají proto v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu
pouze ohledně důvodů rozhodnutí, což ustanovení § 236 odst. 2 o.s.ř. výslovně
vylučuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců v tomto rozsahu podle §
243b odst. 1 části věty před středníkem a § 236 odst. 2 o.s.ř. odmítl.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je také přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné
ve věcech taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
je dále přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve
výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání žalobců proti těm výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči oběma
žalovaným, se řídí ustanovením § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího
rozsudku soudu prvního stupně, a nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 238
odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Nepřipustí-li odvolací soud dovolání přímo ve výroku rozhodnutí, je podmínkou
toho, aby se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř., že žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání navrhl písemně či
ústně do protokolu nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu;
nedostatek návrhu na připuštění dovolání je překážkou přípustnosti dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolatelé takový návrh neučinili, byť v dovolání tvrdí opak (uvádějí, že dne
17. 10. 2002 při jednání odvolacího soudu podali prostřednictvím právní
zástupkyně návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro případ, že by odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stanovení míry zavinění,
který však nebyl zaprotokolován). Soudní protokol (v daném případě protokol o
jednání) je veřejnou listinou, tedy listinou, jež se od listin soukromých liší
svou důkazní silou a potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v
ní osvědčeno (ustanovení § 134 o.s.ř.). Důsledkem toho, že protokol jakožto
veřejná listina potvrzuje i pravdivost v něm osvědčených údajů, je přenos
důkazního břemene; tvrdí-li tedy účastník, že údaje uvedené v protokolu jsou
nepravdivé, je na něm, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy, jejichž
prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal. Pokud tedy dovolatelé
nepředložili důkazy, které by zpochybňovaly údaje v protokolu zapsané, nemůže
dovolací soud k této námitce přihlížet a vychází ze skutečností uvedených v
protokolu o jednání ze dne 17. 10. 2002 i z následných protokolů, ze kterých
vyplývá, že dovolatelé návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nepodali. Protože vady řízení vyjmenované v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolateli tvrzeny a ani z obsahu
spisu nevyplývají, je zřejmé, že dovolání tak směřuje proti potvrzujícím
výrokům rozsudku soudu odvolacího, proti nimž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b
odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se mohl zabývat věcí z
hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Dovolání žalobců proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) ohledně placení renty
od 1. 12. 2002 do budoucna, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatelé v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (tj.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), namítají, že v provedeném dokazování nemá oporu
zejména závěr odvolacího soudu ohledně hodnocení zavinění na straně žalovaného
1), dále že odvolací soud nepřihlížel při hodnocení důkazů k výslechu
žalovaného 2) a k rozporům jeho výpovědi s výpověďmi dalších osob a že nebyl
proveden důkaz knihou jízd.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl
uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že
z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Zároveň je důležité, která ze
skutkových zjištění jsou významná pro právní posouzení věci.
Podle ustanovení § 427 odst. 1 obč. zák. za škodu způsobenou zvláštní povahou
tohoto provozu odpovídají fyzické a právnické osoby provozující dopravu.
Podle ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. odpovídá místo provozovatele ten, kdo
použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele.
Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního
prostředku svou nedbalostí umožnil.
Podle této úpravy provozovatel nese objektivní odpovědnost za škodu způsobenou
provozem dopravních prostředků i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám
neřídil. Došlo-li však k použití dopravního prostředku, jehož provozem vznikla
škoda, bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá podle ustanovení §
430 odst. 1 obč. zák. místo něj osoba, která vozidlo řídila. Podle věty druhé
téhož ustanovení se tento přesun odpovědnosti neuplatní, resp. nastupuje
odpovědnost společná, pokud užití dopravního prostředku svou nedbalostí
provozovatel umožní. Za nedbalost provozovatele se v soudní praxi nejčastěji
považuje porušení povinnosti uložené provozovateli právním předpisem, jakým
bývá například vzdálení se od vozidla bez možnosti okamžitě zasáhnout v případě
potřeby a bez náležitého zabezpečení vozidla, např. uzamčením (srov. Zhodnocení
úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků, Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod č. 3 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984). Z toho, že ustanovení § 430
odst. 1 věty druhé obč. zák. výslovně porušení právní povinnosti na straně
provozovatele nevyžaduje, však vyplývá, že provozovatel odpovídá společně a
nerozdílně s původcem škody i tehdy, jestliže svou nedbalostí zvolí způsob
zajištění dopravního prostředku, který sice není v rozporu s právním předpisem,
nicméně je vzhledem k okolnostem nedostačující a zneužití dopravního prostředku
umožňuje.
V pracovněprávních a obdobných vztazích je obvyklé, že zaměstnavatel svěřuje
svému zaměstnanci motorové vozidlo k plnění pracovních úkolů, přičemž zůstává
provozovatelem vozidla. Jestliže zaměstnanec užije vůz k jiným účelům, ačkoliv
k tomu nebyl podle dohody se zaměstnavatelem či podle jeho pokynu oprávněn (o
takový případ se jedná tím spíše, půjčil-li vozidlo k soukromým účelům třetí
osobě), jde o použití vozidla bez vědomí či dokonce proti vůli zaměstnavatele,
který společně s řidičem vozidla odpovídá pouze tehdy, zavinil-li z nedbalosti
takové užití.
Pojem nedbalosti není v občanském zákoníku blíže vymezen. Jde o formu zavinění,
které bývá definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu
jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl
nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. U nedbalosti chybí volní prvek - vůle
škůdce ke škodlivému výsledku nesměřuje; při vědomé nedbalosti škůdce ví, že
svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se
tak nestane, zatímco u nevědomé nedbalosti škůdce neví, že může způsobit
následek, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět
měl a mohl. Z hlediska ustanovení § 430 odst. 1 věty druhé obč. zák. tak k
naplnění podmínky nedbalosti postačuje nedbalost nevědomá, která představuje
psychický vztah provozovatele k zákonem předvídanému následku, jímž je možnost
zneužití jeho dopravního prostředku, a která je charakteristická tím, že
provozovatel nechtěl, aby dopravní prostředek byl zneužit, a ani o jeho
zneužití nevěděl, případně že nevěděl, že způsob jeho zajištění, který zvolil,
není dostačující a zneužití prostředku v době jeho nepřítomnosti umožňující,
ačkoliv to vzhledem k okolnostem a ke svému postavení či osobním poměrům vědět
měl a mohl. Ve shora popsaných případech svěření vozidla zaměstnanci pak
zavinění provozovatele nelze bez dalšího spatřovat již v tom, že vozidlo
zaměstnanci vůbec svěřil, případně že mu umožnil parkovat s ním mimo
provozovnu. Provozovatel může vozidlo proti zneužití stěží zajistit účinnějším
způsobem, než zákazem používání vozu k soukromým účelům, které je
sankcionovatelné, a je tedy předpoklad, že zaměstnanec jej bude respektovat.
Z obsahu spisu vyplývá (správnost těchto skutkových zjištění dovolatelé
nezpochybňují), že škodu při řízení osobního motorového vozidla způsobil
žalovaný 2), tchán P. G., zaměstnance žalovaného 1) - provozovatele tohoto
vozidla. P. G. žalovanému 2) vozidlo, které měl k dispozici pro služební účely,
půjčil, a to proti vůli a bez vědomí žalovaného 1). Důvodem, proč soud prvního
stupně dovodil nedbalostní jednání žalovaného 1) a tím jeho odpovědnost ve
smyslu ustanovení § 430 odst. 1 věta druhá obč. zák., byla okolnost, že P. G.
měl služební vůz k dispozici i po ukončení služebních cest, aniž by vozidlo
zaměstnavateli vracel. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a po doplnění dokazování ve věci - na rozdíl od závěru
soudu prvního stupně - dovodil, že žalovaný 1) prokázal, že ani z nedbalosti
neumožnil žalovanému 2) užít služebního motorového vozidla. Svá skutková
zjištění opřel odvolací soud o jím provedené důkazy, jednak listinami -
sdělením ze dne 10. 10. 1996 adresovaným Městskému úřadu B. – B. a sdělením
Okresního úřadu Z., referát živnostenského úřadu, ze dne 26. 10. 1996, jednak
zopakoval důkaz výslechem žalovaného 1), který uvedl, že neměl v místě bydliště
svého zaměstnance P. G., jenž na základě pracovní smlouvy vykonával práci na
celém území republiky, provozovnu s možností parkovacího místa pro služební
vozidlo, proto měl P. G. povoleno parkovat služební vůz v místě svého bydliště.
Neměl však písemný nebo ústní souhlas k užití vozidla pro soukromé účely, což
vyplývalo z firemní směrnice, kde byl rovněž formulován výslovný zákaz
poskytovat firemní vozidla třetím osobám s tím, že kontrola používání
služebních aut byla prováděna prostřednictvím knihy jízd a při proplácení
náhrad.
Jestliže při posouzení nedbalostního jednání žalovaného 1), které podmiňuje
jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení § 430 odst. 1 obč. zák. za škodu
způsobenou jednáním žalovaného 2), vycházel odvolací soud z jím provedených
důkazů výslechem žalovaného 1), z listinných důkazů předložených v průběhu
odvolacího řízení a rovněž i z důkazů provedených soudem prvního stupně, nelze
mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné
skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho
hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že nepřihlédl k rozporům mezi
výpověďmi žalovaného 2) a jeho zetě, zejména ohledně počtu jízd, které byly
obdobným způsobem provedeny, a ohledně důvodu (titulu) poskytnutí vozidla P.
G., je zřejmé, že zpochybňují skutková zjištění, která pro posouzení
odpovědnosti žalovaného 1) nejsou podstatná. Není totiž pochyb o tom, že P. G.
s vozidlem naložil zcela v rozporu s povinnostmi, které mu vyplývaly z právního
vztahu se žalovaným 1), a půjčil-li služební vozidlo žalovanému 2), ten je
řídil zjevně bez vědomí a proti vůli jeho provozovatele. Na tom nic nemění ani
případný počet jízd, které takto měly být již dříve vykonány, když současně
není prokázáno (žalobci to ani netvrdí), že by žalovaný o nedovoleném půjčování
vozidla vůbec věděl, případně je toleroval či dokonce schvaloval. Zcela bez
významu je pak dovolateli uváděná okolnost, že žalovaný 2) byl přesvědčen, že
vozidlo bylo Pavolu Gabrišovi svěřeno v souvislosti s jeho členstvím ve
fotbalovém klubu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců ve zbývajícím rozsahu zamítl
podle § 243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst.1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci neměli v dovolacím
řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu