25 Cdo 870/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobců 1/ J. V., 2/ J. V., 3/ A. V., 4/ L. V., všech zastoupených advokátem,
proti žalované J., a. s.,, zastoupené advokátem, o 1.055.225,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 142/2002,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června
2005, č. j. 21 Co 205/2005-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2005, č. j. 21 Co
205/2005-117, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně
částky 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky a vůči státu se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
712.649,- Kč a rozhodl o vrácení části soudního poplatku a o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobců na
náhradu ušlého zisku za dobu, kdy jim nebylo umožněno podnikat s jejich
nemovitostí - rekreačním zařízením ve S. – Z. Soud vyšel ze zjištění, že
rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 6. 2000, č. j. 6 C
33/99-307, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 17. 4. 2001, č. j. 19 Co 2724/2000-358, byla žalované podle
restitučních předpisů uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání
předmětné nemovitosti a žalobci se jejími vlastníky stali od 25. 6. 2001, každý
ideální ¼ celku. Nájemní smlouvou ze dne 28. 6. 1991 žalovaná pronajala
manželům H. předmětné rekreační středisko na dobu deseti let a dodatkem
nájemní smlouvy byl nájemní vztah prodloužen na dobu určitou do 30. 6. 2002.
Za období od 20. 6. 2001 do 30. 9. 2001 činil čistý zisk manželů H.
149.547,- Kč a po zaúčtování odpisů 40.737,21 Kč. Soud dospěl k závěru, že
žalovaná porušila ust. § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. tím, že po 1. 1. 1990
dala nemovitost do nájmu jinému, a nájemní smlouva včetně dodatků je proto
neplatná podle § 39 obč. zák. Nemovitost byla fakticky, byť na základě neplatné
nájemní smlouvy užívána a za rozhodné období, kdy žalobci jako vlastníci ji
sami nemohli užívat, vznikla škoda ve výši, o níž se jejich majetek nezvětšil,
ač se to dalo předpokládat s ohledem na pravidelný běh věcí (ušlý zisk). Při
stanovení výše ušlého zisku vyšel soud ze znaleckého posudku a za období od
nabytí vlastnictví do umožnění nakládání s nemovitostí (25. 6. 2001 – 30. 9.
2001) přiznal žalobcům částku 34.287,15 Kč, odpovídající čistému zisku z
provozu rekreačního zařízení, jakého dosáhli manželé H. v tomto období. Co do
částky 308.288,85 Kč soud žalobu zamítl, když na základě znaleckého dokazování
uzavřel, že k odpisům bylo nutno při stanovení výše ušlého zisku přihlížet,
neboť nájemci je ve svých daňových přiznáních zohlednili a bez investic a
nákupu majetku, jenž je předmětem odpisu, by nemohl být zisk tvořen.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6.
2005, č. j. 21 Co 205/2005-117, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k státu potvrdil, v
zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům
společně a nerozdílně částku 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaná
tím, že po účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. a poté, co žalobci uplatnili svůj
restituční nárok, pronajala nemovitosti, porušila právní povinnost, nicméně
toto porušení samo o sobě nároky na náhradu škody nezakládá. Nárok na náhradu
škody je odůvodněn tím, že po právní moci rozsudků, jimiž byla žalované uložena
povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti, žalovaná
jim nemovitost nevydala a v době, kdy se chýlilo ke konci restituční řízení,
dodatkem ke smlouvě umožnila manželům H. další provozování nemovitosti a
způsobila tak, že nemovitost byla obsazená a užívaná jinými
osobami. S poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 199/03 (správně IV. ÚS
199/03), odvolací soud uvedl, že ust. § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. je
třeba vyložit tak, že povinná osoba nesmí vydané věci smluvně ani jinak
zatížit v neprospěch oprávněné osoby. Právě opačně se chovala žalovaná, po
právní moci rozsudku nepředala žalobcům vyklizenou nemovitost a neumožnila
jim plný výkon jejich vlastnického práva. Je proto povinna uhradit žalobcům
ušlý zisk. Pokud jde o výši ušlého zisku, odvolací soud se neztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, který vycházel ze zisků dosažených nájemci v
rekreačním zařízení za období, v němž žalobci nemohli rekreační zařízení
užívat (tj. 25. 6. 2001-30. 9. 2001), a při stanovení ušlého zisku vycházel z
hospodaření žalobců a jejich výsledků v následujícím roce, a to zejména s
ohledem na to, že výše jejich zisku je v zásadě stejná jako u nájemců H..
Uzavřel, že požadovaná výše náhrady ušlého zisku je důvodná s ohledem na
zjištění, že zisky nájemců za předmětné období byly v zásadě stejné jako zisky
žalobců v následujícím roce s přihlédnutím k velikosti penzionu, počtu lůžek,
ceny za lůžko apod. Uvedl, že celkově přiznaná částka 342.576,- Kč za období od
20.6. 2001 do 30. 9. 2001 je přiměřená s ohledem na skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a uvádí, že toto rozhodnutí je v
rozporu s hmotným právem. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému
právnímu závěru ohledně její pasivní věcné legitimace a odvolací soud správně
neobjasnil příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním
žalované, spočívajícím v uzavření neplatné nájemní smlouvy, a vznikem
škody na straně žalobců. Ten, kdo znemožnil žalobcům penzion provozovat, nebyla
totiž žalovaná, mezi účastníky nebylo sporu, že ona nemovitost neužívá, ale že
ji užívají manželé H. na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy. Nemovitost
tedy nebyla platně přenechána jinému do užívání, byl zde přímý nárok žalobců
proti manželům H. na vyklizení nemovitosti a žalovaná sama neměla jakýkoli
právní nástroj, jak vyklizení nemovitosti dosáhnout. Z toho dovolatelka
dovozuje, že není pasivně legitimována. Ohledně výše ušlého zisku, jak jej
stanovil odvolací soud, namítá, že rozsudek odvolacího soudu odporuje hmotnému
právu i judikatuře Nejvyššího soudu, vychází ze skutečností, které nemají oporu
v provedeném dokazování, a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, což je
vadou dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Na rozdíl od soudu prvního stupně,
který podrobně vysvětlil, z jakého důvodu činí ušlý zisk cca 35.000,- Kč a proč
do nákladů byly zahrnuty odpisy, odvolací soud se omezil na strohé konstatování
o tom, že částka byla shledána přiměřenou. Z podkladů, které by mohly být
základem pro úsudek o hospodaření žalobců (jimi předložených listin), soud
prvního stupně žádné zjištění neučinil a ani k nim nepřihlédl, odvolací soud,
jenž vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tento důkaz sám
neprovedl, a nemohl tedy z něj činit jakákoli zjištění. Závěry o rozsahu škody
nemají proto oporu v provedeném dokazování a jediným argumentem pro určení
rozsahu náhrady škody nemůže být „přiměřenost“, jak ji jako kritérium stanovil
odvolací soud. Dovolatelka připomíná, že v řízení byl zpracován znalecký
posudek a znalec vysvětlil, proč je třeba zahrnout do nákladů na provoz
penzionu i tzv. odpisy jakožto náklady na nákup základních prostředků, které
podle své povahy slouží po dobu delší než jeden rok. Pokud odvolací soud rozsah
ušlého zisku stanovil podle zisku žalobců v následujícím roce, pak obsah spisu
k tomu neposkytuje dostatečný podklad a rozhodnutí je založeno na závěrech,
které nemají oporu v dokazování. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání považují rozsudek odvolacího soudu za správný.
Poukazují na ust. § 22 zákona č. 403/1990 Sb. s tím, že žalovaný umožnil
užívání nemovitosti na základě nájemní smlouvy manželům H., a bylo tedy na něm,
aby tento nájemní vztah ukončil; povinnost vydat nemovitost nebyla rozhodnutím
soudu uložena manželům H., ale žalovanému. Nesouhlasí s názorem žalované, že
byla vázána nájemní smlouvou a že ji uzavřela z důvodu nakládat s
odňatou věcí s péčí řádného hospodáře ve smyslu ust. § 22 odst. 1 zákona č.
403/1990 Sb. Jestliže žalovaná chtěla nemovitost pronajímat, měla uzavřít
nájemní smlouvu tak, aby ke dni právní moci rozsudku byla nemovitost
uvolněna. Pokud jde o výši náhrady škody, soud jim správně přiznal náhradu
ve výši rozdílu tržeb, kterých by mohli dosahovat v daném období, a jejich
výdajů v následné době, kdy sami počali nemovitost užívat a provozovat jako
penzion a restaurační zařízení. Oni i manželé H. dosahovali tržeb přibližně
stejné výše, zásadní rozdíl je však ve výdajích, a odvolací soud správně
převzal jejich názor. Navrhli dovolání žalovaného odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné proti výroku,
jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
308.288,85,- Kč, a v tomto rozsahu je i důvodné; přípustnost dovolání proti
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o námitku nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, je
jednoznačné, že příčinou protiprávního stavu, kdy po změně vlastnictví na
základě soudního rozhodnutí nemohli žalobci užívat svůj majetek a brát z něj
užitky, byla skutečnost, že nemovitost nebyla uvolněna a nebyla jim povinnou
osobou předána. V okamžiku, kdy se žalobci stali vlastníky, žalovaná neměla
žádný titul k užívání ani k faktickému přenechání nemovitosti jinému a
okolnost, že nemovitost užívali manželé H., mohla být pouze důvodem, pro který
žalovaná nemovitost nevyklidila a vlastníkům nepředala. Ostatně žalovaná
jednala v rozporu i s ust. § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (ve znění tehdy
účinném), jež stanoví, že ode dne účinnosti uvedeného zákona povinná osoba
nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného
ani přenechat jinému do užívání. V rozporu s tímto ustanovením žalovaná
přenechala nemovitost, k níž se vázal restituční nárok, k užívání jinému a je
nerozhodné, že se tak stalo na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy.
Podstatné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku
za dobu, kdy žalobci jakožto vlastníci byli vyloučeni z užívání své věci, je,
že žalovaná coby povinná osoba nemovitost nepředala žalobcům, jakmile se stali
vlastníky. H., byť neměli platnou smlouvu, jež by je opravňovala k užívání
nemovitosti, užívali ji dlouhodobě se souhlasem žalované a odvozeně od jejího
postavení. Případný nárok proti nim na vyklizení nemovitosti až do změny
vlastnictví příslušel samozřejmě žalované, teprve po nabytí vlastnictví náležel
žalobcům. Názor odvolacího soudu, že žalovaná způsobila, že nemovitosti
byly obsazené a užívané jinými osobami, čímž znemožnila jejich užívání
vlastníkům těchto nemovitostí, je správný, včetně odkazů na rozsudek
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, roč.
1993 a na nález Ústavního soudu IV. ÚS 199/03.
Dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. k řešení otázky
pasivní legitimace žalované tak není naplněn.
Pokud jde o výši ušlého zisku, dovolatel namítá, že v této části odporuje
rozhodnutí odvolacího soudu hmotnému právu, vychází ze skutečností, které
nemají oprou v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelný pro nedostatky v
odůvodnění. Tím uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. a rovněž podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.
Občanský zákoník nedefinuje pojem skutečné škody a ušlého zisku. Škoda se chápe
jako újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím
peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk),
je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události
k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí (srov. R 55/1971). Ušlý zisk znamená ztrátu očekávaného přínosu.
Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu,
neboť musí být najisto postaveno, že při pravidelném běhu věcí – nebýt
protiprávního jednání škůdce – mohl poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého
majetku, k němuž nedošlo právě v důsledku jednání škůdce. Pro výši ušlého zisku
je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání
škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoliv hypotetický) prospěch
poškozený přišel. Vychází se z částky, kterou by v předmětném období za
obvyklých okolností poškozený získal, s přihlédnutím k nákladům na dosažení
tohoto zisku vynaloženým, popř. na dosažení tohoto zisku potřebným.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zcela jasně patrno, na základě
jakých důkazů odvolací soud výši ušlého zisku zjistil, když uvedl, že vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a sám žádné dokazovaní v odvolacím
řízení neprováděl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel z výsledků
hospodaření žalobců v dalším roce za stejné období, a to zejména vzhledem k
tomu, že výše jejich zisku je v zásadě stejná jako u bývalých nájemců, ovšem z
jakých důkazů k tomuto skutkovému závěru odvolací soud dospěl, se z odůvodnění
jeho rozhodnutí nepodává. Pokud poukázal na obsah znaleckého posudku, nelze
přehlédnout, že posudek se vztahoval k výsledkům hospodaření manželů H. v
časovém rozmezí, za které žalobci požadovali ušlý zisk, a nikoli k výsledkům
hospodaření žalobců v následném roce. Odvolací soud na závěr uvedl, že „ušlý
zisk ve výši 342.576,- Kč za období od 20. 6. 2001 do 30. 9. 2001 byl shledán
přiměřeným s ohledem na zjištěný skutkový stav“, nicméně ze skutkových zjištění
vyplývá, že žalobci nabyli vlastnictví k nemovitosti až dne 25. 6. 2001, kdy
nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jediným
kritériem pro určení výše náhrady škody ve formě ušlého zisku tak zůstala
„přiměřenost“. Lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo
nelze-li ji zjistit vůbec, může soud sice ve smyslu § 136 o. s. ř. určit výši
nároku podle své úvahy, avšak i tato úvaha musí být skutkově podložena, přičemž
nejde o libovůli, nýbrž o logickou úvahu vycházející z dostupných provedených
důkazů.
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši nároku vychází z jiného skutkového základu,
než na jakém rozhodoval soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 o. s.
ř. bylo dokazování v odvolacím řízení doplněno či důkazy zopakovány. Zároveň
nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jeho skutková
zjištění v uvedeném směru a o jeho závěr o výši náhrady za ztrátu zisku,
představuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C.H.BECK, svazek 22, roč. 2003, pod C 1576).
Protože uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je
naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn ohledně částky 308.288,85 Kč s příslušenstvím, a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
3 o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími dovolacími důvody uplatněnými
proti tomuto výroku.
Dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. do výroku, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, bylo odmítnuto, neboť otázku
pasivní věcné legitimace nelze mít za zásadně významnou podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř.
V tomto rozsahu tak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání proti tomuto výroku odmítl podle
§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v.
r.
předsedkyně senátu