25
Cdo 916/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Ing. V. R., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem
Praha 10, Gutova 3297/4, proti žalovanému Mgr. V. C., o 1.560.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 87/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007,
č.j. 36 Co 68/2007-44, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. 36 Co 68/2007-44,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2007, č.j. 47 C
87/2006-25, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 1.560.000 Kč, jež mu měla vzniknout v
důsledku nesprávného postupu žalovaného, který jako jeho zástupce v řízení
vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 351/2002 podal žalobu na
plnění ze směnek, ačkoliv správně měla být podána žaloba na nahrazení projevu
vůle k uzavření smlouvy o prodeji směnek v hodnotě 1.500.000,- Kč ve smyslu
ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. V mezidobí pak došlo k zániku možnosti
domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy. Žalobce se dále
domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč spočívající v zaplaceném soudním
poplatku v neúspěšném soudním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. 47 C 87/2006-25,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil,
že mezi žalobcem a žalovaným jako advokátem byla uzavřena ústní smlouva o
právní pomoci týkající se vymožení pohledávky za společností Bena a.s. ze
smlouvy o smlouvě budoucí o převodu směnek ze dne 13. 7. 2000, v níž se žalobce
jako dosavadní majitel směnek (budoucí indosant) a společnost Bena a.s. jako
budoucí majitel směnek (budoucí indosář) dohodli na uzavření smlouvy o převodu
dvou směnek v celkové směnečné sumě 1.500.000,- Kč do 31. 12. 2000 „za dále
dohodnutou cenu“ (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“); pozdějším dodatkem
byla lhůta pro uzavření smlouvy prodloužena do 31. 12. 2001 a byla sjednána
cena za převod směnek odpovídající jejich nominální výši. Žalovaný posléze jako
zástupce žalobce na základě plné moci podal jeho jménem žalobu na zaplacení
částky 1.500.000,- Kč, žalobce zaplatil soudní poplatek 60.000,- Kč a žaloba
byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že mělo být žalováno na splnění
povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Na základě těchto zjištění dospěl
soud k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí byla pro nedostatek zákonem
stanovených náležitostí (neurčité ujednání o ceně) absolutně neplatná, tato
neplatnost nemohla být konvalidována ani uzavřením dodatku ke smlouvě, žalobce
se tak nemohl v žádném případě úspěšně domoci realizace práv z této smlouvy, a
proto je zcela nerozhodné, zda žalovaný v dotčeném soudním řízení postupoval
správně či nikoliv. Ohledně nároku ve výši 60.000,- Kč dovodil, že žalovaný za
škodu v této výši odpovídá, neboť tím, že podal žalobu, jež pro neexistenci
žalobního nároku neměla být vůbec podána, porušil povinnost vyplývající z
ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Současně však
uzavřel, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení nelze žalobci nárok
přiznat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. 36
Co 68/2007-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že neobsahuje-li smlouva o smlouvě
budoucí ujednání o ceně, je neplatná, neboť podle ustanovení § 50a obč. zák.
musí smlouva o budoucí smlouvě obsahovat podstatné náležitosti takové smlouvy;
dle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, je ujednání o ceně podstatnou
náležitostí úplatné smlouvy o převodu cenných papírů. Neplatnost smlouvy o
smlouvě budoucí nebylo možné zhojit ani dodatečným ujednáním. Odvolací soud se
tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost
smlouvy o smlouvě budoucí je irelevantní, zda žalovaný postupoval správně či
nikoliv. S odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl k námitkám,
že smlouva o smlouvě budoucí měla být posuzována podle příslušných ustanovení
obchodního zákoníku a že odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je třeba
posuzovat z hlediska promlčení možnosti vymáhat plnění ze směnek samotných,
nejen z pohledu nemožnosti vymáhat závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť
tato tvrzení byla uplatněna až v odvolacím řízení. Neoprávněným shledal rovněž
nárok na náhradu škody ve výši 60.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek,
protože žalovaný upozornil žalobce na možnost neúspěchu v soudním řízení, a
pokud žalobce i přesto na podání žaloby trval, nelze jednání žalovaného
posoudit jako protiprávní.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu
výslovně odkazuje na § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Pochybení soudů
obou stupňů spatřuje v tom, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle
ustanovení § 50a obč. zák., ačkoliv s ohledem na postavení účastníků (oba byli
podnikatelé) i charakter obchodu smlouva měla být podřazena režimu obchodního
zákoníku; pokud bylo v žalobním návrhu výslovně uvedeno, že smlouva o smlouvě
budoucí byla uzavřena podle § 50a obč. zák., nebyly soudy tímto tvrzením
vázány. Dovolatel má za to, že z hlediska ustanovení § 289 obch. zák. a § 13
zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, splňuje smlouva o smlouvě budoucí
všechny předepsané náležitosti, a je tedy platná. Podle 13 odst. 2 zákona č.
591/1992 Sb. totiž lze kupní smlouvu o koupi cenných papírů uzavřít i bez
určení kupní ceny, pokud strany projevily ve smlouvě takovou vůli. Soudy obou
stupňů pochybily rovněž v otázce posouzení rozsahu právního zastoupení žalobce
žalovaným. Dovolatel se domnívá, že žalovaný byl dle dohody o poskytnutí právní
pomoci povinen vyvinout veškeré úsilí ke splnění závazku ze směnek, nebyl
zmocněn pouze k podání žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o
převodu směnek. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle žalovaného dovolatel prostřednictvím dovolacích námitek zpochybňuje
skutková zjištění soudu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., který však není uplatnitelný v případě dovolání přípustného podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho přípustnost ani nezakládá. Žalovaný proto ve
svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné
odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je v posuzovaném případě nutno posoudit podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v
dané věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tudíž
nepřipadá v úvahu.
Řídí-li se přípustnost dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je
dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z
toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího
soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném
smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že
v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen
pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Napadá-li dovolatel hodnocení rozsahu právního zastoupení žalobce žalovaným,
resp. posouzení dohody o poskytnutí právní pomoci, zpochybňuje tak skutková
zjištění, neboť dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zjišťuje-li soud
obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č.
10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46).
Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Jak vyplývá z dikce
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle
obdobného užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a o. s. ř.)
Dovolatel právní otázku zásadního právního významu v dovolání výslovně
neformuloval, avšak vzhledem k tomu, že vytýká odvolacímu soudu, případně soudu
prvního stupně, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle ustanovení
občanského zákoníku, ačkoliv s ohledem na povahu smluvního závazku (zajištění
závazku z obchodního vztahu) a smluvních stran (podnikatelé) smlouva podléhala
obchodnímu zákoníku, lze dovodit, že za zásadně významnou považuje otázku, zda
se žalobcem uzavřená smlouva o smlouvě budoucí řídila ustanoveními občanského
nebo obchodního zákoníku.
Nejprve je třeba zvážit, zda na právní režim smlouvy o smlouvě budoucí má vliv
okolnost, že budoucí smlouva o úplatném převodu směnek je tzv. absolutním
obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák., tj. řídí se třetí částí
obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. V rozsudku ze dne 26. 11.
1998, sp. zn. 2 Cdon 603/1997, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 202, pod č. 27, Nejvyšší soud dovodil, že právní úprava
smlouvy o uzavření smlouvy budoucí obsažená v § 289 obch. zák. představuje
právně závazný základ pro uzavření v takové smlouvě předpokládaných budoucích
smluv ve vztazích mezi podnikateli, resp. v dalších vztazích podřízených úpravě
obchodního zákoníku, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku nebo jiného
předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve
smyslu § 289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv,
jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního
zákoníku a že smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež
je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v
občanském zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že občanskoprávní režim budoucí smlouvy (tzv. absolutní
neobchod) nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí, na druhé
straně jde-li o „další vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku“ (včetně
tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch.
zák. i závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, tj. též
směnek), je na místě i smlouvu o takové smlouvě budoucí podřídit ustanovení §
289 obch. zákoníku. Ve prospěch této úvahy svědčí již samotný vztah mezi
občanským a obchodním zákoníkem, jako vztah mezi předpisem obecným a zvláštním,
jenž stojí na zásadě, že obchodní závazkové vztahy (jež jsou blíže vymezeny
především v § 261 obch. zák.) se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku
a jen nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle
předpisů práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.). K uvedenému řešení se
přiklání i odborná literatura, ať již explicitně, když uvádí, že má-li být v
budoucnu uzavřena smlouva podle § 261 odst. 3 obch. zák., považuje za nespornou
aplikaci obchodního zákoníku (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu
zákoníku, 3. díl, Praha, Linde, 1996, s. 548), anebo nepřímo, pokud např.
konstatuje, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy ve vztazích, které se podle §
261, popřípadě § 262 odst. 1 řídí úpravou třetí části obchodního zákoníku, se
řídí úpravou § 289 an. obch. zák., i když smlouva, která pak bude uzavřena, a
vztahy z ní vzniklé se budou řídit příslušnou úpravou občanského zákoníku ve
smyslu § 261 odst. 6 (viz Štenglová a kol. Obchodní zákoník, komentář, 12.
vydání, Praha, C.H.Beck, 2009, s. 875, autor partie M. Tomsa), anebo že pro
použitelnost právní úpravy přípravné smlouvy [tj. smlouvy o uzavření budoucí
smlouvy] podle § 289 a násl. zákona [obch. zák.] je rozhodující povaha vztahů
(§ 261 zákona), event. dohoda stran (§ 262 zákona) (viz Faldyna, F. a kol.
Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, Praha, Codex, 2000, s. 68, autor partie
J. Bejček).
Jelikož odvolací soud, vycházeje z odlišného právního názoru, dovodil, že
smlouva o budoucí smlouvě o prodeji směnek ze dne 13. 7. 2000 je podle
občanského zákoníku neplatná, a neposoudil tuto smlouvu z hlediska obchodního
zákoníku, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž uplatněn opodstatněně.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i
toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu