25 Cdo 924/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce Z. I., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J.
J., zastoupeného advokátkou, o zaplacení 23 688,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 106/96, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. února 2001, č. j. 19
Co 186/2000 – 97, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 4.
1993 pod č. 277812 kupní smlouvu ohledně zboží D - 110 STANDARD, přičemž
žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1 299, - DM ve 24
měsíčních splátkách, jež byly sjednány od 15. 4. 1993 do 15. 3. 1995 v určené
výši v DM přepočtem na Kč prodejním kurzem banky (SBČS) v den platby. Účastníci
též mimo jiného ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen
zaplatit smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. ve výši 25 % smluvní ceny zboží.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalovaný dopisem ze dne 7. 4.
1993 od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a že toto jeho podání bylo žalobci
doručeno, neboť žalovaný jej dle podacího lístku předal k přepravě dne 8. 4.
1993 pod podacím číslem R 1618 na poštovním úřadu v Č. T. Tvrzení žalobce, že
ve své evidenci takový dopis od žalovaného nemá založen, považoval okresní soud
za účelové, když z výsledků dokazování nevyplynulo, že podání žalovaného bylo
nedoručitelné, ani že by zásilka byla žalovanému vrácena. Vzhledem k tomu, že
žalovaný od smlouvy odstoupil (§ 48 odst. 1 obč. zák.), byla tato zrušena (§ 48
odst. 2 obč. zák.) a požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny není proto
důvodný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24.
2. 1998, č. j. 19 Co 344/97 – 51, rozsudek okresního soudu změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 23 688,- Kč s 16 % úrokem od 2. 4.
1996 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, opakoval
důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky a podacím lístkem R 1618 z 8. 4.
1993 a i když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dohodnuté možnosti
kupujícího od smlouvy odstoupit, na rozdíl od něj dovodil, že žalovaný
odstoupení od smlouvy neprokázal. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z
výsledků dokazování sice vyplývá, že žalovaný zaslal žalobci podání označené
jako odstoupení od smlouvy, které předal k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3
a že tato zásilka ze dne 8. 4. 1993 byla podána pod č. R 1618, přesto se však
žalovanému ve smyslu ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. nepodařilo prokázat, že tato
zásilka byla žalobci doručena, a to ani poté, kdy se obrátil se žádostí o
potvrzení jejího doručení na poštu Č. T. 3, poštu 1 v Č. B. a na ředitelství
výpočetní techniky P., Č. p., s.p. P., H. 10. Podle názoru odvolacího soudu je
totiž samotný podací lístek jen dokladem toho, že zásilka byla předána poště k
přepravě, ale nelze jím prokázat, že byla adresátovi doručena, a takovýmto
důkazem není ani skutečnost, že žalovanému nebyla vrácena jako nedoručitelná.
Jestliže pro posouzení, zda účinky hmotněprávního úkonu nastaly, je
rozhodující, zda projev vůle došel do dispoziční sféry adresáta (§ 34, § 35
obč. zák.), pak samotné předání projevu vůle do dispozice poštovního úřadu k
přepravě takovým důkazem podle názoru krajského soudu není.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7. 3.
2000, č. j. 25 Cdo 1377/98 – 68, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.). Dovolací soud se ztotožnil s názorem
odvolacího soudu, že ve smyslu ust. § 45 odst. 1 obč. zák. má žalovaný
povinnost prokázat, že předmětná zásilka (dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993)
došla do dispoziční sféry adresáta (žalobce). K prokázání této skutečnosti
krajský soud v odvolacím řízení správně uložil žalovanému, aby předložil doklad
doručující pošty o doručení předmětné zásilky. Protože takovýto důkaz však již
byl pro žalovaného objektivně nedostupný, neboť veškeré doklady z roku 1993,
jak dodací pošta sdělila, již byly skartovány, bylo ve smyslu ust. § 120 odst.
3, věta první o.s.ř. třeba provést ještě další důkazy, i když je účastníci
nenavrhli (např. důkaz doručnou knihou o zásilkách, jež byly žalobci doručeny v
rozhodné době), neboť v dané věci se jednalo právě o takový případ, kdy potřeba
jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo; za
tímto účelem měl soud žalobce vyzvat k předložení např. zmíněného důkazu,
případně měl provést i jiné v úvahu přicházející důkazy. Samotné tvrzení
žalobce, že dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993 nemá ve své evidenci založen,
totiž nevylučuje, že v roce 1993 mu byl poštou doručen, navíc, když byl, jak ze
skutkových zjištění vyplynulo, adresován správně (úplná adresa), a závada v
doručení nebyla zjištěna.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 2. 2001, č. j. 19 Co
186/2000 – 92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci 23.688,- Kč s 16 % úrokem od 2. 4. 1996 do zaplacení a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou
stupňů a vůči státu. Odvolací soud doplnil dokazování o žalobcem předložené
fotokopie prvokopií úhrnných dodacích lístků doporučených zásilek ze dne 8. 4.
1993, 9. 4. 1993, 13. 4. 1993, 14. 4. 1993, 20. 4. 1993, 23. 4. 1993, 30. 4.
1993 a 5. 5. 1993, z nichž zjistil, že ani v jedné z nich není uvedena
doporučená zásilka pod podacím číslem R 1618, resp. není v nich zaznamenána
zásilka, která by byla předána k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3. Ze
sdělení žalobce bylo dále zjištěno, že žalobce má k dispozici pouze předložené
kopie dodacích lístků, nikoliv však doručnou knihu o doručených doporučených
zásilkách, neboť ji nevede. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud ke
shodnému závěru jako ve svém původním rozhodnutí, že právní účinky tvrzeného
projevu vůle žalovaného (odstoupení od smlouvy) nenastaly, a že tudíž ke
zrušení kupní smlouvy účastníků nedošlo. Nedůvodnou shledal krajský soud i
námitku žalovaného o neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s
dobrými mravy; v této souvislosti uvedl, že účastníci uzavřeli speciální typ
kupní smlouvy, který je třeba právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji věci
na objednávku podle § 613 obč. zák., kdy se zboží prodává formou vzorků.
Dohodli-li se účastníci v této smlouvě na tom, že zboží bude žalovanému dodáno
maximálně do 28 dnů od poslední splátky kupní ceny, jde o jeden z možných
způsobů splatnosti kupní ceny, který občanský zákoník připouští. Nelze tedy
dovodit, že by se takový projev vůle účastníků příčil dobrým mravům, případně
že by zde byly okolnosti, které by takový závěr odůvodňovaly.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká,
že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyslovuje
názor, že nemožnost provedení důkazu doručnou knihou o zásilkách, jenž byly
žalobci doručeny v rozhodné době, měla být odvolacím soudem hodnocena v
neprospěch žalobce, neboť ten již dopředu vytváří stav, kdy kupující nemá
možnost prokázat, že žalobci odstoupení od smlouvy došlo. Podle názoru
dovolatele by mělo být přihlédnuto též ke skutečnosti, že žalobce zákazníky
neurguje, resp. k zaplacení kupní ceny je vyzve až po uplynutí lhůty pro
vyžádání dokladů od pošty, kdy kupující již nemá možnost prokázat doručení
hmotněprávního úkonu (odstoupení od smlouvy). Z těchto důvodů a dále i proto,
že zboží má být podle smlouvy kupujícímu dodáno až po zaplacení celé kupní
smlouvy, odporuje uzavřená kupní smlouva dobrým mravům. Dovolatel dále
poukazuje na to, že zásilku obsahující odstoupení od kupní smlouvy zaslal
žalobci na správnou adresu a že žádná závada v doručení nebyla zjištěna; z toho
dovozuje, že tento jeho právní úkon byl žalobci doručen. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §
240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., je přípustné podle § 238
odst. 1 písm.a/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o.s.ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Námitku dovolatele, že kupní smlouva účastníků je pro rozpor s dobrými mravy
neplatná (§ 39 obč. zák.), nelze považovat za důvodnou.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. pro jeho nedovolenost
tedy nastává v těchto případech: 1/ právní úkon svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2/ právní úkon obchází
zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) 3/ právní úkon se příčí dobrým
mravům (contra bonos mores).
Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost
předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít
a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle § 613 obč. zák. lze věci prodávat i na objednávku. Prodávající je povinen
obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě a není-li dohodnuta, ve lhůtě
přiměřené okolnostem.
Při prodeji na objednávku je předmětem smlouvy věc, kterou prodávající v době
uzavření kupní smlouvy nemá k dispozici, avšak může jí opatřit a kupujícímu
dodat. Kupní smlouva v tomto případě vzniká okamžikem, kdy se účastníci
dohodnou na jejích podstatných náležitostech (předmětu plnění a kupní ceně).
Prodávající má ze smlouvy povinnost v dohodnuté době (nebyla-li dohodnuta, pak
ve lhůtě přiměřené okolnostem) kupujícímu věc obstarat.
Splatnost kupní ceny může být dohodnuta, a to buď tak, že k jejímu zaplacení
dojde současně s odevzdáním a převzetím předmětu koupě (koupě z ruky do ruky),
nebo předem a ke splnění předmětu koupě dojde až dodatečně (prenumerační
koupě). Kupní cenu lze zaplatit jednorázově nebo ve splátkách.
V posuzované věci účastníci uzavřeli tento typ kupní smlouvy, který je třeba
právně kvalifikovat jako smlouvu o prodeji na objednávku podle § 613 obč. zák.,
kdy se zboží prodává formou vzorků, jak odvolací soud správně dovodil.
I když obvykle je povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu vázána na povinnost
prodávajícího věc odevzdat, z předmětné smlouvy je zřejmé, že kupující na
základě svobodného projevu vůle souhlasil, že předmět prodeje má být dodán
prodávajícím maximálně 28 dní od poslední splátky kupní ceny, tedy že splatnost
závazku každého z nich v ní byla dohodnuta k jinému časovému okamžiku; je tedy
zřejmé, že účastníci si ujednali jeden z možných způsobů splatnosti kupní ceny,
který občanský zákoník předpokládá. Nelze tedy dovodit, že by takového ujednání
bylo podle § 39 obč. zákoníku v rozporu se zákonem či s dobrými mravy, jak se
dovolatel mylně domnívá.
Za neopodstatněnou je nutno považovat též námitku dovolatele o neplatnosti
kupní smlouvy z důvodu, že žalobce nevede doručnou knihu o doporučených
zásilkách a že zákazníky neurguje o zaplacení kupní ceny, resp. že je k jejímu
zaplacení vyzývá až s určitým časovým odstupem po uzavření kupní smlouvy.
Jestliže totiž ust. § 39 obč. zák. spojuje absolutní neplatnost právního úkonu
s jeho nedovoleností spočívající v tom, že právní úkon svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, pak je zřejmé,
že z namítaných okolností nelze neplatnost právního úkonu podle cit. ustanovení
dovozovat.
Pro úplnost je třeba uvést, že má-li žalovaný povinnost prokázat, že jeho dopis
ze dne 7. 4. 1993 obsahující odstoupení od kupní smlouvy, došel do dispoziční
sféry adresáta-žalobce (§ 45 odst. 1 obč. zák.), což se žalovanému v řízení
nepodařilo prokázat, a v tomto ohledu tedy neunesl důkazní břemeno, je jeho
námitka o tom, že předmětnou zásilku zaslal žalobci na správnou adresu a že
žádná závada v doručení nebyla zjištěna, za daného skutkového stavu věci již
zcela irelevantní.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. není
naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno a
ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s. ř. a protože netrpí ani jinou vadou,
která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.b/
o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř, neboť žalovaný s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu svých nákladů a žalobci v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2002
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu