25 Cdo 944/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobců a) J. V., b) P. Š., c) J. Š., všech zastoupených advokátem, proti
žalovanému m. K., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 953/94, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2003, č. j. 22 Co 315/2003-208, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č.j. 22 Co
578/2000-145, zrušen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 11.
1999, č. j. 4 C 953/94-102, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Okresní
soud v Kolíně rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č. j. 4 C 953/94-183, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 520.000,- Kč, žalobci b)
částku 130.000,- Kč a žalobci c) částku 130.000,- Kč, každému z nich s 16 %
úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do částky 25.086,- Kč s 16 %
úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č.
644 v k. ú. K., a to žalobkyně a) v rozsahu 4/6 a každý ze žalobců b) a c) po
1/6 celku, a na základě dědění jsou právními nástupci původní žalobkyně M. Š.,
která předmětný pozemek získala v roce 1938. Od roku 1948 do roku 1972 byl na
pozemku sad, hospodařilo na něm JZD, později Školní statek v M.. Rozhodnutím
ONV v K. byl v roce 1975 pozemek dočasně odňat zemědělské výrobě z důvodu
výstavby tranzitního plynovodu a po skončení výstavby měl T. p., n. p. (dále
jen „T. p.“), vrátit zrekultivovaný pozemek zemědělské výrobě; podle
identifikace parcel byl pozemek veden jako orná půda. Dne 2. 1. 1982 převzal
MěNV v K. pozemek od T. p. na základě zápisu, v němž MěNV potvrdil uvedení
pozemku do původního stavu. Dočasný zábor pozemku byl zrušen rozhodnutím ONV v
K. z 30. 7. 1982 s tím, že využití pozemku T. p. skončilo, pozemek byl uveden
do původního stavu a předán MěNV v K. jako orná půda. V roce 1994 byl pozemek
navrácen M. Š. (zemřela v roce), která po žalovaném městu požadovala uvedení
pozemku do původního stavu, neboť ten byl znečištěn betonovými panely,
železnými konstrukcemi, sutí, popelem a zastavěn garážemi. Soud dospěl k
závěru, že žalovaný jako právní nástupce posledního uživatele a později nájemce
předmětného pozemku porušil svou nečinností povinnost, když převzal od T. p.
pozemek se zbytky staveb, konstrukcí apod. a ačkoliv v zápise potvrdil, že mu
byl předán pozemek ve stavu, že může sloužit zemědělské výrobě, neučinil žádná
opatření, aby tomu tak skutečně bylo, zejména nepožadoval po T. p. splnění
povinnosti uložené rozhodnutím ONV, a porušil i povinnost podle ust. § 3 odst.
1 zákona č. 334/1992 Sb., neboť těmito zbylými materiály došlo ke znečištění
půdy. Pokud by měl být pozemek zemědělsky využíván, je třeba odstranit zbytky
stavebního materiálu a stávající kontaminovanou zeminu a navést novou ornici.
Vzhledem k tomu, že žalovaný není k provedení těchto prací technicky vybaven a
žalobci neuvažují o zemědělském využití pozemku, jevilo se soudu účelnější
přiznat žalobcům peněžitou částku odpovídající nákladům na rekultivaci.
Vzhledem k ust. § 18 zákona č. 229/1991 Sb. neshledal důvodným nárok na náhradu
za zničení trvalých porostů (sadu).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j.
22 Co 315/2003-208, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil
se však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že nebyly splněny
předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, jejíž náhrady se
žalobci domáhali, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný, resp. jeho právní
předchůdce, porušil právní předpis či jinou obecně závaznou normu nebo
povinnost dle § 415 obč. zák. Žalovaný (jeho právní předchůdce) užíval pozemek
od 2. 1. 1982, kdy jej převzal od T. p., který zde ukončil svou činnost. Dle
obsahu zápisu jej převzal po uvedení do původního stavu, což neodpovídalo
skutečnosti, neboť se na něm nacházely pozůstatky stavební činnosti, žalovaný
pozemek zemědělsky nevyužíval, předpokládalo se jeho zastavění. Právo užívání
tohoto pozemku se řídilo zákonem č. 123/1975 Sb., podle nějž MěNV K. měl
bezúplatné a časově neomezené právo užívání, mohl s ním hospodařit ve stejném
rozsahu, jako by byl vlastníkem, aniž by tím porušil vůči vlastníkovi pozemku
jakoukoli povinnost. Podle tohoto zákona zůstalo právní předchůdkyni žalobců
pouze tzv. holé vlastnictví, nemohla s pozemkem disponovat, užívat jej ani
pronajímat. S účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, (dne 24. 6. 1991) zaniklo právo užívání
tohoto pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. a mezi právními předchůdci
účastníků vznikl nájemní vztah, který trval až do 1. 10. 1993. Právní
předchůdce žalovaného města neporušil ve vztahu k původní vlastnici pozemku
žádnou povinnost vyplývající pro něj z užívání pozemku podle zákona č. 123/1975
Sb. a také mu nebyla uložena povinnost předat jí pozemek v původním stavu. Ve
vztahu k vlastníkům pozemku mu neukládal zákon č. 123/1975 Sb. povinnost uvést
předmětný pozemek do původního stavu tak, aby mohl být zemědělsky využíván, a
takovou povinnost neměl ani podle zákona č. 334/1992 Sb., který nabyl účinnosti
dne 1. 7. 1992 za trvání nájemního vztahu. Žalobci také nepožadují náhradu
škody za to, že by žalovaný sám na pozemku vykonával činnost, kterou by
škodlivými látkami znečišťoval půdu a tím potravní řetězec a zdroje pitné vody
(§ 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb.), nýbrž jeho odpovědnost dovozují z toho,
že neodstranil pozůstatky činnosti T. p. a neuvedl pozemek do stavu, aby mohl
být využíván zemědělsky. Tuto povinnost však žalovaný neměl.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že žalovaný neporušil právní povinnost, v příčinné souvislost
s níž by žalobcům vznikla škoda. Uvádějí, že v řízení bylo zjištěno, že
žalovaný převzal dne 2. 1. 1982 předmětný pozemek jako zemědělský, avšak
nezajistil jeho rekultivaci a nadále jej jako zemědělský neužíval, a tím
porušil povinnost mu uloženou ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb.,
tj. hospodařit tak, aby neznečišťoval půdu a tím potravní řetězec a zdroje
pitné vody. Porušení této povinnost spatřují v nečinnosti žalovaného, který
nehospodařil se zemědělským pozemkem tak, aby zabránil znečišťování zemědělské
půdy. Podle § 22 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. byl žalovaný jako nájemce
oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci
nemovitostí a byl povinen s pozemkem nakládat s péčí řádného hospodáře, což
nečinil, když trpěl zastavěnost pozemku garážemi a jeho znečištění a
neodstranil nánosy zaplevelené zeminy, a porušil i obecnou prevenční povinnost
podle § 415 obč. zák., když nezajistil rekultivaci pozemku pro zemědělskou
výrobu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem, přezkoumal napadené
rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že žalovaný, resp. jeho právní
předchůdce, neměl povinnost odstranit z pozemku zbytky stavební činnosti T. p.
a zrekultivovat jej pro zemědělskou výrobu, neboť takovou povinnost mu
neukládalo žádné rozhodnutí příslušného orgánu, a to ani ve vztahu k
vlastníkovi pozemku ani ve vztahu k jiným subjektům, popř. státu, a taková
povinnost pro něj jako uživatele pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. a posléze
nájemce podle zákona č. 229/1991 Sb. z uvedených právních předpisů nevyplývala.
Vzhledem k tomu, že – jak bylo v řízení prokázáno - žalovaný na pozemku
nehospodařil ani neprovozoval stavební či jinou činnost, jíž by došlo k
znečištění pozemku, nemohl proto porušit ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (nabyl účinnosti dne 1. 7.
1992), které stanoví, že hospodařit na zemědělském půdním fondu musí vlastníci
nebo nájemci pozemků tak, aby neznečišťovali půdu a tím potravní řetězec a
zdroje pitné vody škodlivými látkami ohrožujícími zdraví nebo život lidí a
existenci živých organismů, nepoškozovali okolní pozemky a příznivé fyzikální,
biologické a chemické vlastnosti půdy a chránili obdělávané pozemky podle
schválených projektů pozemkových úprav.
Podle ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. nájemce je oprávněn užívat
pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí. S
užívanou nemovitostí je povinen nakládat s péčí řádného hospodáře a po skončení
nájmu vrátit budovy a stavby ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení.
Z tohoto ustanovení vyplývá jednak oprávnění nájemce a jednak jeho povinnost.
Avšak ani řádnému hospodáři, který je nájemcem, zákon neukládá povinnost, jejíž
splnění žalobci po žalovaném požadují, tj. aby pozemek na vlastní náklady
zrekultivoval a uvedl ho do stavu, v jakém byl předtím, než ho začli užívat
předchozí uživatelé.
Ostatně pozemek, byť je veden v katastru nemovitostí jako „orná půda“, nelze
považovat za součást zemědělského půdního fondu, není-li pozemek zemědělsky
obhospodařován, nebyl takto obhospodařován žalovaným, jeho právním předchůdcem
ani předchozím uživatelem, předpokládalo se, že bude zastavěn, a ani žalobci
nepočítají s jeho zemědělským využitím. Pouhé označení druhem kultury
zemědělské půdy v katastru (dříve v evidenci) nemovitostí, které je v rozporu s
faktickým stavem, totiž k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu
nestačí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp.
zn. 6 A 905/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod
č. 292/1998/1 Rs, /2 Rs).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné, dovolací soud proto dovolání žalobců
zamítl (ust. § 243b odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobci nemají s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému náklady v
tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu