25 Cdo 947/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) JUDr. M. H., a 2)
JUDr. J. M., o 545.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 8 C 540/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního
soudu v Nymburce ze dne 26. května 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, a rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 24 Co 457/2005-254, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 5.
2005, č. j. 8 C 540/2003-199, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2006, č. j.
24 Co 457/2005-254, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 545.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody, jež mu měla být způsobena jednáním žalovaných advokátů, kteří jako jeho
zástupci v řízení před Ústavním soudem nedodrželi lhůtu k podání ústavní
stížnosti a ta byla odmítnuta.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 C 540/2003-199,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. 2 Rt 16/90, byl
zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 30. 9. 1982, sp. zn. 1 T 233/82, jímž byl
žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a
uložen podmíněný trest odnětí svobody; usnesením téhož soudu ze dne 23. 5.
1996, sp. zn. 2 T 77/96, bylo trestní stíhání žalobce pro nepřípustnost
(rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 o amnestii) zastaveno.
Přípisem ze dne 10. 6. 1996 žalobce požádal o pokračování v trestním řízení,
aby bylo rozhodnuto již jen o jeho vině či nevině, svou žádost však vzal dne 1.
9. 1999 zpět, Okresní soud v Kolíně proto usnesením ze dne 2. 9. 1999, sp. zn.
2 T 77/96, analogicky podle § 144 odst. 4 trestního řádu trestní řízení
zastavil. Jelikož žalobce zamýšlel podat proti tomuto usnesení ústavní
stížnost, advokátní komora mu k tomuto úkonu ustanovila zástupcem prvního
žalovaného, který posléze žalobci zaslal návrh ústavní stížnosti s tím, aby ji
žalobce podepsal a zaslal mu ji zpět, aby byla včas podána. Žalobce tak
neučinil a Ústavnímu soudu zaslal vlastnoručně sepsanou ústavní stížnost, která
však trpěla formálními vadami, proto byl Ústavním soudem vyzván, aby si ve
lhůtě 30 dnů zvolil jako zástupce advokáta, který by vady odstranil. Druhá
žalovaná byla ustanovena žalobci k podání ústavní stížnosti až po uplynutí
lhůty k odstranění vad žalobcem vlastnoručně sepsané ústavní stížnosti. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaných za škodu, jejíž
náhrada je žalobcem uplatňována, není dána. Jako předběžnou otázku posuzoval
eventuální úspěšnost ústavní stížnosti, jak byla formulována žalobcem, resp.
zda případným nepodáním ústavní stížnosti vznikla žalobci nějaká škoda,
případně zda by byl žalobce v novém trestním řízení zproštěn viny či vinným
uznán, a uzavřel, že nikoli. Kromě toho žalovaní žádnou právní povinnost
neporušili, neboť první žalovaný vypracoval včas návrh ústavní stížnosti, avšak
byl to žalobce, kdo mu neposkytl součinnost a návrh neakceptoval; druhá
žalovaná pak byla ustanovena až po uplynutí lhůty k odstranění vad ústavní
stížnosti, kterou podepsal z vlastní vůle sám žalobce, aniž by použil ústavní
stížnost vypracovanou prvním žalovaným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, č. j. 24
Co 457/2005-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho závěrem právním, že předpoklady odpovědnosti žalovaných
za škodu nebyly naplněny za situace, kdy jednak ústavní stížnost žalobce
nemohla být v daném případě úspěšná a kdy žalovaní neporušili žádnou právní
povinnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu i proti rozhodnutí soudu prvního stupně
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., neboť „se jedná o věc zásadního významu nejen pro rozhodnutí
tohoto konkrétního případu, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec“, a
má za to, že „rozhodnutí obou soudů nemůže obstát z pohledu právního posouzení
věci“. Namítá, že soud prvního stupně překročil svou kompetenci, posuzoval-li
otázku úspěšnosti ústavní stížnosti žalobce, neboť věc byla určena k posouzení
Ústavnímu soudu, na jehož řízení se ještě navíc uplatní odlišné právní předpisy
než na řízení před obecnými soudy. Již z důkazů provedených před soudem prvního
stupně podle žalobce vyplynulo, že oba žalovaní nepostupovali profesionálně a
neposkytli mu potřebné informace o procesních lhůtách, což mělo za následek
zmeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti; navíc další žalobcem
navrhované důkazy nebyly soudem prvního stupně vůbec provedeny. Odvolací soud
se pak po formální ani materiální stránce nevyrovnal s odvolacími námitkami a v
důsledku toho potvrdil nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhuje
proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Nymburce
ze dne 26. 5. 2005, č. j. 8 C 540/2003-199, který byl dovoláním rovněž napaden,
však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu
prvního stupně, ve vztahu k němuž je opravným prostředkem zásadně odvolání, jež
bylo dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž
podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29
Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2006, pod č. 47). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu
prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají
– srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr,
že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl v dané věci potvrzen zamítavý rozsudek
soudu prvního stupně, vychází ze závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaných
za škodu nejsou dány, poté co soudy obou stupňů vyřešily záporně jako
předběžnou otázku úspěšnosti ústavní stížnosti (žalobcem vlastnoručně sepsané),
tedy otázku, zda případným nepodáním ústavní stížnosti žalovanými vznikla
žalobci nějaká škoda, případně zda by byl žalobce v novém trestním řízení
zproštěn viny či vinným uznán. Je tedy zřejmé, že odvolací soud (i soud prvního
stupně) při zkoumání podmínek odpovědnosti advokáta (žalovaných) za škodu
způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie jako předběžnou otázku zkoumal,
zda by při včas podané ústavní stížnosti žalobce jako klient žalovaných se svým
nárokem u Ústavního soudu uspěl. Tento právní názor, který dovolatel
zpochybňuje, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu ve věcech
odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie (srov. obdobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2213/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 5244, C. H.
BECK, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 377/2006).
Je to sice pouze Ústavní soud, kdo je povolán rozhodovat o ústavních
stížnostech podaných proti rozhodnutím obecných soudů, nicméně v tomto případě,
kdy žalobcem vlastnoručně sepsaná ústavní stížnost v předmětném trestním řízení
byla odmítnuta jako opožděná (a právě tato okolnost je podstatou uplatněného
nároku), jde o řešení otázky předběžné v rámci sporu o náhradu škody proti
advokátovi, nikoliv o ústavní přezkum, přičemž jiným způsobem se soud ani
nemůže dobrat závěru, zda je dána odpovědnost advokáta či nikoli. Nevytýká-li
dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost konkrétního řešení popsané předběžné
otázky, nýbrž jen tento princip samotný, který je - jak popsáno - v souladu se
zákonem i soudní praxí, nelze z hlediska posouzení této právní otázky přikládat
napadenému rozhodnutí zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tedy nepodléhá dovolacímu přezkumu uvedená otázka, představující
negativní vyřešení jedné z podmínek odpovědnosti žalovaných za škodu, která
obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se
dovolací námitkou o neprofesionálním přístupu žalovaných při zastupování
žalobce, neboť ani její případná opodstatněnost by nemohla přinést žalobci
úspěch ve věci (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17,
případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný
pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelem uplatněná výhrada,
že odvolací soud se nezabýval řádně všemi odvolacími námitkami a neprovedl v
dostatečné míře dokazování, která svým obsahem odpovídá dovolacímu důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; k námitkám tzv. jiných vad řízení však Nejvyšší
soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty
druhé o.s.ř.).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud
ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu