25 Cdo 953/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce P. S., zast. advokátem, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 3.305.040,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 74/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
května 2006, č. j. 35 Co 131/2006-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. 35 Co
131/2006-70, ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve
výroku o věci samé, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
205.040,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který žalobce spatřoval v
průtazích exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E
3101/95, jejichž následkem byl zmařen výkon rozhodnutí a nebyla uspokojena jeho
pohledávka, přičemž v důsledku uplynutí promlčecí doby k podání nového návrhu
na výkon rozhodnutí byl zbaven možnosti vymoci pohledávku jiným způsobem. Soud
vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 1993,
sp. zn. 5 C 331/92, bylo O. D. uloženo zaplatit žalobci částku 3.100.000,-
Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v částce 139.100,- Kč. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. E 2280/94, bylo
k návrhu žalobce na ideální polovině nemovitostí, toho času vlastněných O. D. jako povinným, zřízeno soudcovské zástavní právo ve prospěch žalobce jako
oprávněného a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v částce 15.940,-
Kč. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 9. 1997, č. j. E 3101/95-19,
byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitostech
povinného O. D., jemuž bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve
výši 50.000,- Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 26. 10. 2001, č. j. E
3101/95-38, byla na základě znaleckého posudku ze dne 16. 6. 2001
(vypracovaného v rámci vykonávacího řízení, v němž byly předmětné nemovitosti
oceněny částkou 10.000.000,- Kč) určena výsledná cena předmětného
spoluvlastnického podílu částkou 5.000.000,- Kč. Ve znaleckém posudku ze dne 4. 8. 1997 předloženém žalobcem byly předmětné nemovitosti oceněny nákladovým
způsobem pomocí metodiky používané ve S. r. N. částkou 112.512.723,- Kč. Nemovitosti, toho času ve vlastnictví povinného O. D., byly v rámci
konkursu, prohlášeného dne 14. 9. 2001 na majetek úpadce T., s. s r. o.,
prodány dne 3. 10. 2002 v dobrovolné veřejné dražbě městu S. na základě návrhu
správce konkursní podstaty. Z výtěžku dražby byla částečně uspokojena
pohledávka společnosti I. a. s. za úpadcem ve výši několika desítek milionů Kč,
pro níž vázlo na předmětných nemovitostech zástavní právo této společnosti,
které by pro účely rozvrhu výtěžku z dražby mělo oproti právu žalobce lepší
pořadí. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 12. 2004, č. j. E
3101/95-129, které nabylo právní moci 28. 4. 2005, byl nařízený výkon
rozhodnutí prodejem nemovitosti zastaven, neboť předmětné nemovitosti byly
prodány v dobrovolné veřejné dražbě v rámci konkursu. Soud dospěl k závěru,
že ve vykonávacích řízeních vedených u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. E
2280/94 a E 3101/95 došlo k průtahům v řízení. S odkazem na § 1 odst. 1, § 2 a
§ 5 zákona č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně dovodil, že žalobci vznikla škoda
ve výši jeho pohledávky přiznané mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
6 ze dne 18. 1.
1993 (3.100.000,- Kč s příslušenstvím) a nákladů řízení
ve výši 205.040,- Kč (nalézacího i vykonávacího), neboť po prodeji
předmětných nemovitostí v dobrovolné veřejné dražbě se nepodařilo zjistit další
majetek povinného a žalobci již uplynula promlčecí doba k případnému podání
nového návrhu na výkon rozhodnutí. Soud prvního stupně se zabýval otázkou
příčinné souvislosti a konstatoval, že je dána za situace, kdy nebýt
nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobce by
byla uspokojena. Pokud by bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti měly
dostatečnou hodnotu k tomu, aby při včasném výkonu rozhodnutí byly uspokojeny
obě pohledávky, tedy jak pohledávka s dřívějším pořadím společnosti I., a. s. zajištěná zástavním právem váznoucím na předmětných nemovitostech, tak
pohledávka žalobce, pak by vztah příčinné souvislosti byl dán. Žalobce k
prokázání této skutečnosti předložil znalecký posudek ze dne 4. 8. 1997, kde
předmětné nemovitosti byly oceněny částkou přesahující 112.000.000,- Kč, avšak
podle názoru soudu prvního stupně tento znalecký posudek tvrzení žalobce
neprokazoval, neboť jím nebyla oceněna tržní hodnota nemovitostí, tedy hodnota,
za kterou je možné danou nemovitost v uvedeném místě a čase prodat, nýbrž
hodnota stanovená nákladovou metodou na jednotku obestavěného prostoru, čímž v
podstatě byla vyčíslena hodnota stavby, tedy hodnota vykonané práce a materiálu
představujících tuto nemovitost (nutných k jejímu vybudování). Vzhledem k
tomu, že takto určená hodnota nemovitostí a jejich tržní hodnota byly
zcela rozdílné, soud poučil (podle §118a o. s. ř.) žalobce, že nemá za
prokázané jeho tvrzení, že hodnota nemovitostí postačuje k uspokojení obou
pohledávek, a tudíž ani příčinnou souvislost. Vzhledem k tomu, že žalobce
neprokázal příčinnou souvislost jako jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti
státu za škodu, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č. j. 35
Co 131/2006-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé
ohledně 3% úroku z prodlení z částky 3.100.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení,
jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
3.305.040,- Kč se zbylým příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že pro posouzení příčinné souvislosti musí být prokázána skutečnost,
že povinný z vykonávacího řízení měl v rozhodném období majetek dostačující k
úhradě pohledávky žalobce na základě nařízeného výkonu rozhodnutí, a že důkazem
pro toto tvrzení nemůže být znalecký posudek (ze dne 4. 8. 1997) předložený
žalobcem, neboť má charakter soukromé listiny, u níž postačuje její „formální“
popření druhým účastníkem k tomu, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní
břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být touto soukromou
listinou prokázány; žalovaná tento znalecký posudek popřela. Podle názoru
odvolacího soudu je pro posouzení možnosti uspokojení pohledávky žalobce z
majetku povinného dostačující znalecký posudek ze dne 16. 6. 2001 vypracovaný
pro účely exekučního řízení, byť ho lze použít pouze jako podklad pro určení
nejnižšího podání. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení o výkon
rozhodnutí vedeném u Okresního soudu v Kladně s přihlédnutím k množství úkonů a
rozhodnutí, které musí být v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí
učiněny, je dobou odpovídající zásadě rychlosti řízení (ve smyslu § 6 o. s. ř.)
doba přibližně dvou let od okamžiku podání návrhu na výkon rozhodnutí, řízení
tedy mohlo a mělo být skončeno do konce roku 1997. Za této situace mohla být
pohledávka žalobce uspokojena, neboť konkurs, v jehož rámci byly předmětné
nemovitosti prodány v dobrovolné veřejné dražbě, byl prohlášen až 14. 9. 2001.
Společnost I., a. s. měla nepochybně za úpadcem v uvedeném konkursním řízení
pohledávku ve výši několika desítek milionů korun českých zajištěnou zástavním
právem k předmětným nemovitostem, takže svou pohledávku mohla v rámci výkonu
rozhodnutí přihlásit v dražebním jednání, ale také nemusela, případně mohla být
její přihláška odmítnuta, což jsou podle názoru odvolacího soudu okolnosti,
které nastat mohly, ale nemusely, tedy okolnosti, jež jsou pro posouzení
příčinné souvislosti právně bezvýznamné. Podstatné je, že bylo prokázáno, že
povinný měl v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ve vlastnictví ideální
polovinu nemovitostí v hodnotě minimálně 5.000.000,- Kč, postačující k
uspokojení pohledávky žalobce. Odvolací soud uzavřel, že podmínka příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody byla splněna.
Proti tomuto rozsudku, a to do měnícího výroku o věci samé a do výroků
závislých, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá, že nelze dovozovat existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným
úředním postupem Okresního soudu v Kladně (průtahy v řízení) a škodou pouze z
toho, že povinný měl v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí ve vlastnictví
nemovitosti v hodnotě postačující k uspokojení pohledávky oprávněného
(žalobce), neboť osoby, jimž svědčí věcné právo k nemovitosti, která je
předmětem výkonu rozhodnutí, nemohou být ve vykonávacím řízení opomenuty. Těmto
osobám, o nichž je soudu známo, že mají k nemovitosti takové právo, se doručuje
jak rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, tak dražební vyhláška, která
obsahuje mimo jiné též upozornění, za jakých podmínek se mohou věřitelé
povinného domáhat uspokojení své pohledávky zajištěné zástavním právem.
Skutečnost, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo společnosti
I., a. s., které by pro účely rozvrhu výtěžku z dražby mělo oproti žalobci
lepší pořadí, byla žalobci známa z výpisu z katastru nemovitostí, který byl
přílohou návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí podaného u Okresního soudu v
Kladně. Namítá, že z dopisu Ing. Z. R., správce konkursní podstaty
úpadce T. s. s r. o., ze dne 18. 2. 2003, jímž bylo prováděno dokazování před
soudem prvního stupně, vyplývá, že společnost I., a. s. přihlásila do
konkursního řízení pohledávku ve výši přesahující 48 milionů Kč včetně nároku
na oddělené uspokojení, která byla správcem konkursní podstaty uznána a
z výtěžku dobrovolné veřejné dražby předmětné nemovitosti částečně uspokojena.
Je tedy zřejmé, že tato společnost činila právní úkony za účelem vymožení své
pohledávky. Společnost I., a. s. by tedy v případě nařízené dražby Okresním
soudem v Kladně nepochybně využila práv plynoucích z její pohledávky zajištěné
zástavním právem k předmětným nemovitostem, obdobně jako to učinila v
konkursním řízení, a přihlásila by svou pohledávku za účelem dosažení jejího
uspokojení. Protože nebyla prokázána příčinná souvislost mezi průtahy v řízení
a vznikem škody, žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl zamítnutí dovolání, neboť považuje napadený
rozsudek za bezvadný a věcně správný, a namítá, že všechna tvrzení žalované
uplatněná v dovolání mají jen charakter domněnek, tedy skutečností, které
nastat mohly, ale nemusely (např. zda banka nejpozději do zahájení dražebního
jednání přihlásí svou vymahatelnou pohledávku, zda tato pohledávka nebude
účinně popřena). Tyto skutečnosti jsou podle jeho názoru právně bezvýznamné, a
proto k nim nelze přihlížet.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným osobou ve smyslu § 241 odst. 2
písm. b) o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., je důvodné.
Ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006)
zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze
zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1) nesprávný
úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li
škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední
postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo,
že nebýt takového postupu, ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobce
(oprávněného) by byla z majetku povinného uspokojena. Z hlediska příčinné
souvislosti je proto v dané věci významné zjištění, zda v případě provedení
dražebního jednání ve vykonávacím řízení bylo možno při obvyklém běhu událostí
očekávat uspokojení pohledávky žalobce (z rozdělované podstaty), kdyby k
nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo, tj. zda průtahy ve vykonávacím
řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo
uspokojení pohledávky. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že mezi
nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Kladně a vznikem škody existuje
příčinná souvislost, na okolnostech, že společnost I., a. s. jako zástavní
věřitel mohla, ale také nemusela, svou pohledávku do dražebního jednání v rámci
výkonu rozhodnutí přihlásit, případně taková přihláška mohla být odmítnuta, což
jsou podle názoru odvolacího soudu okolnosti, které nastat mohly, ale nemusely,
a jako takové je hodnotil jako právně bezvýznamné.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že již v době podání návrhu na výkon
rozhodnutí vázlo na předmětných nemovitostech zástavní právo, kterým byla
zajištěna pohledávka společnosti I., a. s., jejíž výše podstatně
(několikanásobně) převyšovala hodnotu ideální poloviny těchto nemovitostí
zjištěnou ve vykonávacím řízení (čemuž nasvědčuje i cena dosažená vydražením).
Toto zástavního právo vzniklo dříve než (soudcovské) zástavní právo žalobce,
čímž tato pohledávka měla v případě uspokojení lepší (dřívější) pořadí, než
pohledávka žalobce (§ 165 odst. 2 obč. zák.). Za situace, kdy tato pohledávka
byla společností I., a. s. jako zástavním (i posléze konkursním) věřitelem
úspěšně uplatněna a uspokojena (byť jen částečně) v dobrovolné veřejné dražbě
předmětných nemovitostí v rámci konkursního řízení, není podklad pro úsudek, že
v případě nařízení dražebního jednání ve vykonávacím řízení by společnost I.,
a. s. svou pohledávku neuplatnila, navíc když usnesení o nařízení dražebního
jednání by této společnosti jako osobě, jež měla věcné (zástavní) právo k
předmětné nemovitosti, bylo doručeno. Z výsledků řízení pak nevyplývá žádná
okolnost svědčící pro závěr, že by v případě dražebního jednání došlo k popření
pohledávky společnosti I., a. s. Vzhledem k tomu, že v dané věci je důkazní
břemeno ohledně existence příčinné souvislosti mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem škody na straně žalobce, nelze se za daného
skutkového stavu ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o existenci příčinné
souvislosti, tedy, že - nebýt průtahů ve vykonávacím řízení – by pohledávka
žalobce byla z majetku povinného uspokojena. Skutečnost, že průtahy v exekučním
řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo
uspokojení pohledávky z majetku povinného, nebyla v řízení prokázána.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska námitek uplatněných v
dovolání správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem,
o. s. ř.) ve výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a
ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2008
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně
senátu