25 Cdo 955/2021-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: A. Č., narozený XY, bytem XY, proti žalovanému: M. B., soudní exekutor se sídlem XY, o 1.624.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 164/2010, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2020, č. j. 19 Co 609/2018-546, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 955/2021-607, se opravuje v záhlaví tak, že datum narození (případně úmrtí) a bydliště žalobce namísto „narozený XY, zemřelý 25. 5. 2021, posledně bytem XY“, správně zní: „narozený XY, bytem XY“.
Ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu bylo v záhlaví nesprávně uvedeno datum narození, úmrtí a poslední bydliště původního žalobce, ač ze spisu je zřejmé, že v průběhu dovolacího řízení původní žalobce zamřel a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 25 Cdo 955/2021-603, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jeho dědicem, stejného jména a příjmení, avšak odlišného data narození a bydliště. Tuto zjevnou chybu proto předseda senátu Nejvyššího soudu tímto usnesením opravil podle § 164 a § 243c o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Robert Waltr předseda senátu
odvolacího soudu správným. Proti oběma těmto rozhodnutím podal žalobce ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1782/19, tak, že ústavní stížnosti vyhověl a obě tato rozhodnutí zrušil. Ústavní soud nerozporoval závěr o promlčení nároku, zaujal však odlišný názor na otázku souladu vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného s dobrými mravy a shledal, že takový rozpor je dán. Ústavní soud zavázal obecné soudy závazným právním názorem, že v tomto řízení k námitce promlčení nebude přihlíženo.
Následně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 19 Co 609/2018-546, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím rozsudku co do částky 1.112.601 Kč, výrokem II byl tentýž rozsudek ve výroku ukládajícím žalovanému zaplatit žalobci částku 512.199 Kč změněn tak,
že se žaloba v této části zamítá, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud připustil doplnění dokazování a provedl důkazy ke zjištění hodnoty vypořádacího podílu znaleckým posudkem, který si objednalo bytové družstvo v roce 2007, a dospěl k závěru, že obvyklá hodnota členských práv a povinností žalobce v bytovém družstvu související s nájmem družstevního bytu byla 1.150.000 Kč. Odvolací soud vyšel ze soudem vyžádaného znaleckého posudku, zjištěné ceny, za niž bytové družstvo převedlo předmětný byt na nové majitele a zohlednil reálný fyzický stav bytu i skutečnost, že je družstevní. Další námitky žalovaného odmítl s odkazem na závazné právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu. Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání.
Žalobce ve svém dovolání napadá zamítavý výrok II rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky připuštění důkazů v odvolacím řízení a porušení koncentrace řízení, dále otázky rozlišení mezi cenou družstevního bytu a cenou členského podílu, v níž by podle dovolatele neměl být rozdíl. Dovolatel zpochybňuje proces hodnocení důkazů, na jejichž základě stanovil odvolací soud hodnotu družstevního členského podílu. K uvedeným otázkám předestírá četnou judikaturu dovolacího soudu z období před novelou občanského soudního řádu z roku 2013. Skutečnou škodu činí částka obvyklé ceny bytu na trhu, jak ji stanovil znalec Ing. Drnek a přiznal soud prvního stupně. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání namítá nesprávné právní posouzení otázek zaviněného protiprávního jednání žalovaného a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavním soudem a nejednotnost jeho judikatury. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil jak otázku protiprávního jednání žalovaného vycházejícího ze stavu existujícího v roce 2005 a následujícího, tak rovněž v otázce vzniku škody v majetkové sféře poškozeného. Dále žalovaný namítl, že k pochybení došlo na straně ČSSZ při provádění srážek z důchodu, tedy by měl poškozenému odpovídat za škodu stát prostřednictvím této organizační složky. Závěrem dovolatel považuje nález Ústavního soudu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy za nepřiléhavý na danou věc. Navrhl proto, aby se dovolací soud zabýval předestřenými otázkami v kontextu rozdílného rozhodování Ústavního soudu, a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, případně neustálené rozhodovací praxe v době vydání exekučního příkazu k provedení exekuce, a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření, ve kterém nejprve odmítl námitky žalovaného proti osvobození žalobce od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů a následně i námitky ohledně nesprávného názoru Ústavního soudu na jeho odpovědnost, neboť tímto postupem žalovaný vede polemiku s Ústavním soudem, a dovolání by mělo být odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu uvedeným v předchozích nálezech ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1782/19, a ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4489/12, dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil pochybení při provádění exekuce na majetek žalobce a odpovídá za škodu jemu způsobenou podle § 32 exekučního řádu, dále na závěru, že majetkovou škodu žalobce představuje obvyklá hodnota jeho členského podílu v bytovém družstvu a že k námitce promlčení uplatněné žalovaným nebude přihlíženo. Žalobce ve svém dovolání v části námitek týkajících se závěrů znaleckého posudku Ing. Drnky, hodnocení dalších důkazů předložených žalovaným a stanovení obvyklé ceny členského podílu zpochybňuje správnost skutkových zjištění a správnost hodnocení provedených důkazů, jež přípustnost dovolání nemohou založit, neboť nesměřují proti právnímu posouzení věci. Dovolatel se domáhá, že jeho majetková škoda by měla být vyjádřena obvyklou cenou jeho bytu na trhu, nikoli hodnota jeho členského podílu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu i dovolacího soudu a není rozumného důvodu, aby tato právní otázka byla vyřešená jinak. Námitka porušení zásady koncentrace řízení v odvolacím řízení představuje vadu řízení, jež není způsobilým dovolacím důvodem. Dovolání žalovaného neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat. Spatřuje-li žalovaný přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud má vyřešit nejednotnost judikatury Ústavního soudu na postavení soudního exekutora při jeho činnosti, zjevně se nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, neboť uvedený předpoklad neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně uvedených v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání spočívající v řešení právní otázky, která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně (ve smyslu § 237 o. s. ř.), se zásadně významově odlišuje od požadavku dovolatele, aby dovolací soud posuzoval rozdílné řešení právní otázky soudem Ústavním. K takovému posouzení není dovolací soud příslušný a uvedená námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), anebo odkaz na toto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený požadavek však žalovaný nesplnil. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce i žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2022
JUDr. Robert Waltr předseda senátu