25 Cdo 972/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. Č, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému
advokátem, o zaplacení 28.301,- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.
zn. 6 C 382/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 22. ledna 2003, č. j. 26 Co 452/2002-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, č. j. 26 Co 452/2002-49, a
rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 11. 2002, č. j. 6 C 382/2002-36,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
382/2002 - 36, zamítl žalobu o zaplacení 28.301,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Důvodným totiž neshledal uplatněný nárok žalobce na náhradu
škody, k níž došlo na jeho osobním automobilu tov. zn. VOLVO 850 TDI, SPZ …,
při dopravní nehodě dne 3. 1. 2002 na silnici II. třídy č. 611 v katastru obce
P., kdy pes žalovaného vběhl náhle z pravé strany před vozidlo žalobce jím
řízené a došlo ke střetu. Okresní soud vycházel ze zjištění, že Policie ČR,
okresní ředitelství, dopravní inspektorát - SND v N., věc podle § 58 odst. 3
písm. b) zák. č. 200/1999 Sb., o přestupcích, odložila s tím, že se jedná o
dopravní nehodu nezaviněnou řidičem, a že Městský úřad v P.-komise pro
projednávání přestupků neshledal žalovaného vinným přestupkem na úseku ochrany
zvířat proti týrání podle § 28 odst. 1 písm. c) zák. č. 246/1992 Sb. tím, že by
nezabezpečil svému psovi, feně německého ovčáka, přiměřené podmínky pro
zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak,
aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete, a neporušil
tak povinnost uloženou mu ust. § 13 odst. 1 cit. zákona, když fena volně
pobíhala po silnici č. 611 v Poděbradech a způsobila dopravní nehodu, při níž
byla usmrcena. Soud prvního stupně přisvědčil tvrzení žalovaného, že s ohledem
na velikost psa, jeho stáří a druh plemene učinil dostatečná opatření proti
jeho úniku, neboť zvíře choval na oploceném pozemku v kotci s podezdívkou,
který byl opatřen pletivem do výše 160 cm; vzhledem k tomu, že se zvíře nikdy
nesnažilo utéci a bylo povahově mírné a hodné, nemohl žalovaný předvídat jeho
reakci a ani předpokládat, že pes kotec prokouše a podhrabe plot pozemku. Toto
tvrzení žalovaného je podporováno jak potvrzením veterinárního lékaře MVDr. F.
R., z něhož vyplývá, že žalovaný zabezpečil svému psovi přiměřené podmínky pro
zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění biologických potřeb a rovněž
stav kotce a oplocení výběhu bylo dostačující, tak i rozhodnutím Městského
úřadu v P. Při právním posouzení věci vycházel soud z ust. § 415 a § 420 obč.
zák. a z R 5/81 a dospěl k závěru, že žalovaný za vznik škody na vozidle
žalobce neodpovídá, neboť povinnost dozoru nad chovaným zvířetem neporušil. Za
této situace podle názoru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně
prokázání protiprávního jednání žalovaného a existence příčinné souvislosti.
Doplnění dokazování ohledáním na místě samém považoval soud za nadbytečné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. 26
Co 452/2002 - 49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry
okresního soudu a za správné považoval i jeho právní posouzení věci. Shodně s
ním dovodil, že na danou věc je třeba aplikovat ust. § 415 a § 420 obč. zák.,
přičemž při posouzení předpokladů odpovědnosti za vzniklou škodu lze i nadále
vycházet z rozhodnutí publikovaného pod R č. 5/1981 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek a z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9.
1998, sp. zn. 23 Co 465/97. Podle názoru odvolacího soudu spočívá podstata
sporu v tom, „zda žalovaný učinil taková opatření, která by byla s ohledem na
konkrétní okolnosti případu považována za dostatečná proti úniku psa na
veřejnou komunikaci“. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný
vytvořil chovné fence německého vlčáka přiměřené podmínky nejen z hlediska
zachování požadavků na ochranu proti týrání zvířat, ale i dostatečná opatření
proti úniku zvířete ze svého pozemku na veřejnou komunikaci; vzhledem ke
konkrétním okolnostem případu, zejména povahovým vlastnostem psa a jeho
předchozího vztahu k lidem, nemohl žalovaný předpokládat, že pes uteče. Žádný
právní předpis totiž neurčuje sílu drátěného pletiva, kterým má být psí kotec
obehnán, ani jak má být kotec vybudován, vybaven a zajištěn. Za správný proto
považoval závěr okresního soudu, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu
podle § 415 a 420 obč. zák., neboť v daném případě žalobce neprokázal svá
tvrzení o nedostatečném zajištění psa žalovaného proti úniku, ke kterému došlo
náhodou, k níž žalovaný nevytvořil podmínky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
spatřuje v otázce, „zda je porušením právní povinnosti ve smyslu ust. § 420
odst. 1 obč. zák., když pes, který má svého vlastníka a chovatele, volně pobíhá
po veřejné komunikaci, a zda v takovém případě je na chovateli zvířete, aby
prokázal ve smyslu ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák., že škodu způsobenou
volně pobíhajícím psem nezavinil“, a dále v otázce, „zda za situace, kdy žádný
právní předpis nestanoví sílu pletiva kotce pro psa, resp. pro jednotlivé druhy
plemen psů, ani nestanoví, jak má být kotec vybudován, se chovatel psa vyviní z
odpovědnosti za škodu způsobenou volně pobíhajícím psem uniklým z kotce ve
smyslu ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. s poukazem na to, že preventivní
opatření proti úniku psa ve smyslu ust. § 415 obč. zák. splnil vybudováním
kotce, a to i v tom případě, opatří-li kotec takovým pletivem, které je pes
objektivně s ohledem na svoji sílu a velikost schopen prokousat, resp. jej
skutečně prokouše, nebo zřídí-li takový kotec, z něhož je pes schopen se
působením vlastní síly podhrabat, resp. jej podhrabe“. Odvolacímu soudu vytýká,
že ust. § 415 a § 420 obč. zák. vyložil nesprávně a v rozporu s ustálenou
judikaturou, a že nesprávně posoudil důkazní břemeno stran. Poukazuje na
rozporné výpovědi žalovaného, který před orgány policie tvrdil, že „pes se
musel někde podhrabat pod plotem“, a při jednání u přestupkové komise uvedl, že
„pes unikl tak, že pletivo kotce musel prokousat“. Dovolatel má za to, že došlo-
li k úniku psa z pozemku žalovaného, nelze opatření učiněná žalovaným považovat
za dostatečná, a proto závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil
preventivní povinnost ve smyslu ust. § 415 obč. zák., že únik psa nemohl
předpokládat a že k němu došlo náhodou, k níž žalovaný nevytvořil podmínky, je
nepsrávný. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že soud neprovedl důkaz ohledáním
na místě samém. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval
přípustností podaného dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proti, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; jedná se tedy o to, zda je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z hlediska ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. shledal dovolací soud zásadní význam
napadeného rozhodnutí po právní stránce v otázce, která je uplatněna v dovolání
a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, tj. v otázce
porušení právní povinnosti jakožto zákonného předpokladu odpovědnosti chovatele
za škodu způsobenou zvířetem domácky chovaným v kotci, z nějž uniklo.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, majetku, na přírodě a na životním prostředí.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. je
protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s
právním řádem), dále existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi
protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením
právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či
právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak
jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a
smluvní zákon ukládá v ust. § 415 obč. zák. obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na
majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením
právní povinnosti ve smyslu ust. § 420 obč. zák. Dopustila-li se fyzická
(právnická) osoba jednání odporujícího povinnosti počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám (§ 415 obč. zák.), je splněn jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., neboť i samotné
jednání v rozporu s § 415 obč. zák. je porušením právní povinnosti. Protiprávní
úkon musí být poškozeným prokázán, stejně jako vznik škody a existence příčinné
souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se
předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může
odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil. Tato presumpce
zavinění se vztahuje jen na zavinění nedbalostní; stačí však, že jsou dány
skutečnosti, které svědčí o tom, že jde o nedbalost nevědomou. Škůdce nevěděl,
že svým jednáním může poškodit zdraví nebo majetek druhého, či jiné hodnoty,
ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl;
takto je nedbalostní jednání definováno trestním zákonem, z kterého je třeba
vycházet, neboť občanský zákoník pojem zavinění, jeho formy a druhy nevymezuje.
Tyto zásady se uplatní i v případě, že škoda byla způsobena domácky chovaným
zvířetem, přičemž odpovědnost chovatele za škodu podle § 415 a § 420 obč. zák.
je třeba posuzovat z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť
jeho majitel je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvířata nemohla
způsobit škodu; forma opatření přitom záleží na konkrétním případu. I zde platí
obecně předpokládané zavinění s možností vyvinění se ve smyslu ust. § 420 odst.
3 obč. zák., jestliže občan jako chovatel, který zvíře živí, opatruje a má nad
ním dozor, prokáže, že škodu nezavinil (např. že si ji způsobil sám poškozený
anebo třetí osoba, nebo že vznikla náhodou, pokud k uplatnění této náhody sám
zaviněně nevytvořil podmínky (srov. R 5/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z hlediska důkazního břemene v řízení o náhradu škody způsobené domácky
chovaným zvířetem je tedy na poškozeném, aby prokázal splnění předpokladů
odpovědnosti za škodu podle § 415 a § 420 odst. 1 obč. zák. a na škůdci
prokázání takových skutečností, jimiž se odpovědnosti zprostí (§ 420 odst. 3
obč. zák.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vychází
ze závěru, že i když bylo nesporně zjištěno, že ke škodě na vozidle žalobce
došlo a že škodu způsobil pes žalovaného, není jeho odpovědnost podle § 415 a §
420 oč. zák. dána, protože s ohledem na konkrétní okolnosti případu učinil
dostatečná opatření proti úniku psa z kotce na veřejnou komunikaci. Tento závěr
krajského soudu, vycházející z názoru, že žalovaný neporušil prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák., je s ohledem na shora uvedené nesprávný.
Jestliže v řízení bylo prokázáno, že pes žalovaného volně pobíhal bez dozoru po
veřejné komunikaci a způsobil dopravní nehodu, při níž byl poškozen automobil
žalobce, je zřejmé, že žalovaný kritického dne nevykonával nad svým chovaným
zvířetem náležitý dozor a že jako jeho majitel si nepočínal tak, aby se pes
nezaběhl na silnici, a neučinil tedy vše, aby zabránil vzniku škody; již tím je
z občanskoprávního hlediska dáno protiprávní jednání (opomenutí) žalovaného
podle § 420 odst. 1 obč. zák., přičemž zavinění ve formě nevědomé nedbalosti se
předpokládá. Forma prevenčního opatření směřujícího k tomu, aby žalovaný měl
náležitý dozor nad svým psem, záležela jen na žalovaném jako na jeho chovateli,
když žádný právní předpis neurčuje, jak má být pes zajištěn (uvázán, umístěn v
boudě, v oplocení atd.), a ani neurčuje, jaká má být síla drátěného pletiva,
kterým má být kotec psa tohoto kterého plemene, stáří a velikosti obehnán,
vybudován a proti úniku zvířete zabezpečen. Bylo tudíž na žalovaném, aby učinil
vše pro to, aby vzniku škody zabránil, a z tohoto hlediska není proto
rozhodující, jakým způsobem byl kotec vybudován, nýbrž to, že pes z něj
uvedeného dne unikl, pohyboval se po veřejné komunikaci a v důsledku střetu s
automobilem žalobce, způsobil na vozidle škodu.
Přisvědčit však nelze námitce dovolatele, že řízení před odvolacím
soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jejíž existenci spatřuje v tom, že
nebyl proveden důkaz ohledáním na místě samém. Jestliže pro právní posouzení
uplatněného nároku žalobce na náhradu škody je rozhodující skutečnost, která v
řízení byla prokázána, že pes žalovaného z kotce unikl a volně bez dozoru se
pohyboval po veřejné komunikaci, kde způsobil škodu, a nikoliv okolnost, jakým
způsobem byl kotec vybudován a jak z něj pes žalovaného unikl, pak neprovedení
uvedeného důkazu nemohlo mít vliv na právní posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že otázku porušení právní povinnosti jakožto zákonného
předpokladu odpovědnosti chovatele za škodu způsobenou zvířetem domácky
chovaným v kotci, z nějž uniklo, řešil odvolací soud v daném případě v rozporu
s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Jelikož dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn,
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2004
JUDr. Olga
Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu