NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
25 Cdo 973/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce Ing. S. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 1.489.374,10 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 202/98, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. února 2002, č. j. 17 Co 44/2002-85, takto :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2002, č. j. 17 Co 44/2002-85, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 10. 2001, č. j. 10 C 202/98-71,
se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
postupem, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že
vyšetřovatel policie O. B. způsobil při plnění úkolu státního orgánu škodu tím,
že neučinil žádné opatření k zajištění zboží pocházejícího z trestné činnosti,
které bylo následně odvezeno na neznámé místo, a za to byl pravomocně odsouzen,
avšak žalobce neprokázal své vlastnické právo k tomuto zboží, a tedy
neprokázal, že by mu nesprávným úředním postupem vyšetřovatele vznikla škoda.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2001, č. j. 17 Co 387/2001-63,
byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že dosavadními
důkazy nebyl prokázán vznik škody na straně žalobce, žaloba však trpí
nedostatky, neboť nesplňuje podmínky ust. § 79 o. s. ř. a je neprojednatelná.
Žalobce totiž nesplnil svou povinnost tvrzení, když pouze uvedl, že mu vznikla
škoda ve výši 1.489.374,10 Kč, aniž by vznik škody jakkoli konkretizoval. Pokud
jde o výši škody, příčinnou souvislost a to, ke škodě koho byl čin spáchán,
není soud v občanskoprávním řízení o náhradu škody vázán trestním rozsudkem,
kterým byl vyšetřovatel B. odsouzen pro trestný čin maření úkolu veřejného
činitele z nedbalosti. Žalobce proto musí v žalobě především popsat, jaká škoda
mu vznikla, jakým způsobem nabyl vlastnictví ke zboží, uvést příčinnou
souvislost s jednáním škůdce, a k těmto svým tvrzením musí nabídnout důkazy.
Pokud v dalším řízení nedoplní žalobce svá skutková tvrzení tak, aby žaloba
odpovídala ust. § 79 o. s. ř., bude soud prvního stupně postupovat podle § 43
odst. 2 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 2. 8. 2001, č. j. 10 C 202/98-65, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 9. 2001, č. j. 10 C 202/98-69, vyzval
žalobce, aby do 15 dnů od doručení usnesení doplnil a opravil žalobu tak, aby
byly odstraněny výše uvedené nedostatky ve skutkových tvrzeních žalobce a aby
nabídl ke svým tvrzením důkazy, a poučil ho, že pokud nebude takto opravené a
doplněné podání soudu v uvedené lhůtě doručeno, soud ho podle § 43 odst. 2 o.
s. ř. odmítne, neboť pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 24. 10. 2001, č. j. 10 C 202/98-71,
odmítl podání žalobce ze dne 21. 12. 1998, doplněné podáními ze dne 1. 2. 1999
a ze dne 22. 8. 2001, podle § 43 odst. 2 o. s. ř., neboť se nepodařilo
odstranit jeho vadu a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Zároveň
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2002, č. j. 17
Co 44/2002-85, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Jestliže se žalobce domáhá náhrady škody, je jeho
povinností uvést v žalobě všechny skutkové okolnosti, které jsou potřebné pro
zjištění předpokladů vzniku odpovědnostního vztahu; z nich se však žalobce ve
svém skutkovém vylíčení zabýval jen tvrzením o protiprávním úkonu pracovníka
žalované, neuvedl však žádná skutková tvrzení týkající se vzniku škody. V tomto
směru pouze odkázal na obsah trestního spisu, který však je pouze důkazem pro
prokázání toho, co žalobce tvrdí, nemůže však jeho skutková tvrzení nahradit.
Soud je navíc ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze výrokem
trestního rozsudku, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Přestože
žalobce byl o tom podrobně poučen, dosud skutkově neuvedl nic o vzniku škody,
tj. především to, že byl vlastníkem určitých věcí, které mu byly odcizeny, poté
nalezeny a nezajištěny, takže došlo k jejich ztrátě. Žaloba je proto
neprojednatelná, navíc když otázka vlastnictví nezajištěných věcí je v daném
případě evidentně sporná).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že jeho tvrzení v podání ze dne 11. 4.
2001 a v doplnění a opravě žaloby ze dne 29. 1. 1999 a dne 20. 8. 2001 jsou
vyčerpávající, neboť obsahují označení škůdce, výši škody a skutkový děj.
Rovněž věci, jejichž ztrátou vznikla škoda, a vlastnické právo k nim jsou
jednoznačně specifikovány v příloze doplnění předmětného podání ze dne 22. 8.
2001, když tvrzení může být podle názoru dovolatele učiněno i formou přílohy a
odkazem na ni. Poukazuje na formulaci žalobního tvrzení z 20. 8. 2001, kde „na
podporu, doplnění a doložení svých tvrzení“ nabízí důkazní prostředky, a uvádí,
že „faktury a další doklady o tom, že byl vlastníkem odcizeného zboží, jsou
založeny ve spise č.j. 2 T 27/97, č. j. 10 C 202/98-65 a č. j. 17 Co
44/2002-85“. O těchto fakturách jako specifikaci žalobních tvrzení je podrobně
hovořeno již v podání ze dne 11. 4. 2001. Navrhl zrušení
usnesení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a že je podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné, přezkoumal
napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že žaloba musí kromě dalších
náležitostí obsahovat i vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů,
jichž se žalobce dovolává. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §
79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí uvést
takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle
hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení,
jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl
vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna
i dodatečně. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a
pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo
vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné,
že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi
tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor.
Označením důkazů v žalobě plní žalobce svoji důkazní povinnost, uloženou mu
ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř. Neoznačí-li
žalobce důkazy v žalobě, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v
řízení; důkazní povinnost může žalobce splnit i dodatečně při přípravě jednání,
popřípadě při jednání před soudem prvního stupně.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce ve svém podání ze dne 27. 1. 1999 uvedl ke
vzniku škody, že v listopadu a prosinci 1999 od něj P. Š. po předložení
falešných dokladů odebral alkoholické nápoje, avšak fakturu za toto zboží
neuhradil. Žalobci „vznikla škoda ve výši 1.489.374,- Kč, tedy škoda ve výši
hodnoty zboží, které se nacházelo ve skladech firmy M., a. s.,“ kde žalobce
vlastním přičiněním zboží vypátral a toto oznámil orgánům činným v trestním
řízení. Ve své výpovědi učiněné u jednání před Obvodním soudem pro Prahu 7 dne
13. 4. 2000 žalobce uvedl: „zboží jsem koupil od likérky A. N. … Fyzicky šlo
zboží přímo z likérky k odběrateli…“ Ve svém podání ze dne 20. 8. 2001 žalobce
uvádí, že od něj bylo podvodně vylákáno zboží v ceně 1. 489.374,10 Kč, které
následně vypátral ve skladu společnosti M., a. s. (orgány činné v trestním
řízení však zboží nezajistily a nezabránily hrozící ztrátě). K doplnění svých
tvrzení se žalobce odvolává na trestní spis č. j. 2 T 27/97 vedený u Městského
soudu v Praze, zejména na „rozsudky a znalecký posudek z oboru ekonomiky, který
je součástí citovaného trestního spisu a jímž byla specifikována a vyčíslena
výše škody.“
Jestliže přesnou specifikaci věcí, za něž žalobce požaduje v tomto řízení
náhradu škody, lze jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž
žalobce odkazuje, (např. ze znaleckého posudku, jehož se dovolává), pak se
nejedná o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování řízení.
Údaje žalobce o tom, „jakým způsobem došlo ke zmenšení jeho majetku, případně
jaké výdaje v souvislosti s obchodní transakcí vynaložil,“ zda je dána
„příčinná souvislost s protiprávním jednáním škůdce,“ a tvrzení o tom, „že
právě zboží, jehož se stal vlastníkem, bylo součástí majetku, který nebyl ze
strany pachatele trestného činu řádně zajištěn, případně že je dána jiná
příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním škůdce“, k
jejichž doplnění soud prvního stupně vyzval žalobce usnesením ze dne 2. 8.
2001, č. j. 10 C 202/98-65, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 9. 2001,
č. j. 10 C 202/98-69, jsou nepochybně významné pro posouzení věci, nebyly však
potřebné k individualizaci žalobcova nároku, neboť i bez jejich uvedení bylo
zřejmé, na základě čeho žalobce svůj nárok uplatňuje. Tvrdí-li žalobce, že mu
vznikla majetková újma, neboť zboží, za něž požaduje náhradu, koupil, a k
tomuto tvrzení nabízí důkazy (včetně faktur a kupní smlouvy na zboží), nejde o
nesplnění povinnosti tvrzení, nýbrž o otázku dokazování a právního posouzení
zjištěných skutečností. Nedostatek upřesnění jeho tvrzení nebránil proto
pokračování v řízení o uplatněném nároku a neuvedení dalších potřebných tvrzení
by mohlo být důvodem k zamítnutí žaloby, popř. zčásti, nikoliv k jejímu
odmítnutí. Jestliže soud s nevyhověním výzvě k doplnění tvrzení a označení
důkazů spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., nebylo
to v souladu se zákonem, neboť nelze dovodit, že by v řízení nebylo možno
pokračovat pro neurčitost žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že žaloba, kterou žalobce požadoval náhradu škody
způsobené nesprávným úředním postupem, netrpěla – poté, co ji žalobce doplnil a
opravil – takovými nedostatky, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat.
To, že žalobce netvrdil všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci
(tedy že nesplnil beze zbytku svou povinnost tvrzení), nezpůsobuje
neprojednatelnost žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud
České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu,
platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu