25 Cdo 973/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Ditou Savić, advokátkou se sídlem Praha 1, Újezd 409/19, proti žalované Krajské zdravotní, a.s., IČO 25488627, se sídlem Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem Děčín, Řetězová 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o 25.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 168/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2013, č.j. 9 Co 1008/2013-260, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2013, č.j. 9 Co 1008/2013-260, neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ač takové vymezení je nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání. Dovolání přitom musí být formulováno tak, aby z něj bylo přesně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněné, a pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolatel pouze cituje ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by ale konkrétně vymezil nějakou právní otázku vyhovující podmínkám uvedeným v § 237 o. s. ř. Obecné neurčité konstatování, že „napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování odvolacího (?!) soudu dosud nebyla vyřešena a ani soud I. stupně se nezabýval otázkou předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody“, neodpovídá zákonným požadavkům na řádné vymezení přípustnosti. Dovolatelem v závěru dovolání vznesený požadavek, aby byla v daném případě otázka příčinné souvislosti dovolacím soudem posouzena jinak, tj. odlišně, než jak ji posoudil odvolací soud, neodpovídá ani jednomu z taxativně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Přes relativní obsáhlost dovolání nelze ani z jeho obsahu dovodit, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti, když především polemizuje se soudy zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů.
Z obsahového hlediska tak dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v zákonné lhůtě odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), přičemž použití výzvy soudu k odstranění vad dovolání je zákonnou úpravou výslovně vyloučeno (§ 243b o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2015
JUDr. Robert Waltr předseda senátu