25 Cdo 977/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce L. P. Č. r., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Č. p.,
a.s., a 2) MUDr. M. B., o zaplacení 65.156,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 101/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 20 Co
345/2006-45, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje do výroku o zaplacení částky 25.023, Kč s
příslušenstvím a do výroků o nákladech řízení, odmítá; jinak se dovolání
zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 99.642,70 Kč jako doplatku náhrady
škody vzniklé v důsledku dopravní nehody, kterou zavinil žalovaný 2), jenž je
pojištěncem žalované 1). Doplatek zahrnoval náklady na opravu vozidla žalobce
(40.133,70 Kč), částku odpovídající znehodnocení vozidla (19.800,- Kč), náklady
na půjčení náhradního vozidla (34.486,- Kč) a náklady na vypracování znaleckého
posudku (5.223,- Kč). Co do částky 34.486,- Kč (náklady na půjčení náhradního
vozidla) vzal žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, č.j. 12 C 101/2004-29,
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky bylo
nesporné, že žalovaný 2) jako viník dopravní nehody byl pro případ odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěn u žalované 1), že žalovaná 1)
určila obecnou cenu vozidla žalobce před nehodou částkou 235.580,- Kč, a proto
nahradila žalobci škodu na vozidle ve výši 159.709,- Kč s tím, že vrak vozidla
ohodnotila částkou 75.871,- Kč. Soud prvního stupně na základě těchto
skutkových zjištění dospěl s odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 a § 6 zákona č.
168/1999 Sb. a ustanovení § 420, § 427 a § 431 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) k závěru, že škoda vzniklá na vozidle žalobce je tzv. škodou
totální, neboť náklady na opravu tohoto vozidla představují částku 243.808,10
Kč, tudíž převyšují jeho obecnou cenu. Skutečnost, že žalobce je plátcem DPH, a
může tak uplatnit nárok na odpočet této daně z ceny opravy, nemá na výši
nákladů na opravu vozidla vliv. Nárok žalobce na náhradu za znehodnocení
vozidla není opodstatněný, jelikož je pojmově vyloučeno, aby při shledání tzv.
totální škody na vozidle byla současně přiznána náhrada za jeho znehodnocení.
Opodstatněný není rovněž požadavek na náhradu nákladů na vypracování znaleckého
posudku, neboť žalovaná 1) žalobci plnila bez ohledu na závěry tohoto
posudku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č.j. 20
Co 345/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že skutečné
náklady na opravu vozila žalobce činily 243.808,10 Kč (včetně DPH), resp.
199.842,70 Kč (bez DPH), a zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
o nedůvodnosti žalobou uplatněných nároků. Zdůraznil, že východiskem pro určení
výše škody na věci ve smyslu § 443 obč. zák. je cena věci v době poškození. Co
se týče skutečnosti, že žalobce je plátcem DPH, konstatoval, že uvedená
okolnost se promítá toliko do daňového a účetního režimu žalobce, zatímco z
hlediska rozsahu nákladů nutných na opravu havarovaného vozidla za účelem
obnovení jeho původního stavu je bez významu. Výše skutečné škody a tomu
odpovídající rozsah plnění nemůže záviset na tom, zda poškozený je či není
plátcem DPH. Pokud náklady na opravu havarovaného vozidla žalobce představovaly
243.808,10 Kč, a přesáhly tak obecnou cenu vozidla před jeho poškozením,
vznikla na vozidle tzv. totální škoda. Uhradila-li žalovaná 1) žalobci rozdíl
mezi obecnou cenou vozidla před jeho poškozením a hodnotou jeho vraku, plnila v
rozsahu odpovídajícím výši skutečné škody ve smyslu ustanovení § 443 a § 442
odst. 1 obč. zák. a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), a výslovným odkazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje dovolatel v tom, že odvolací
soud posoudil věc odlišně od právního názoru vysloveného v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006. Dle dovolatele
odvolací soud pochybil v posouzení otázky, kdy lze u plátce DPH hovořit o tzv.
totální škodě na osobním automobilu zařazeném do jeho obchodního majetku. Pokud
princip tzv. totální škody vychází z nerentabilnosti opravy poškozeného
automobilu, je dle dovolatele nutné vycházet z reálné majetkové situace
poškozeného. Jestliže poškozený jako plátce DPH může uplatnit odpočet DPH z
ceny za opravu poškozeného automobilu a oprava automobilu je tak pro něj
levnější než pořízení jiného osobního automobilu (kde odpočet DPH uplatnit
nelze) srovnatelného s automobilem poškozeným, nelze opravu poškozeného vozidla
považovat za nerentabilní. Dovolatel se dále domnívá, že z ekonomického
hlediska by při stanovení výše skutečné škody měla být vedle stáří a obecné
ceny poškozené věci (automobilu) zohledněna také míra, o níž náklady na opravu
poškozeného automobilu převyšují jeho obecnou cenu. Odvolací soud podle
dovolatele rovněž pochybil, když účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů,
ačkoli žaloba byla podána po právu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým
základem. Žalobcem požadovaná částka (bez příslušenství) je totiž souhrnem
částek představujících náklady na opravu vozidla (40.133,70 Kč), náhradu
znehodnocení vozidla (19.800,- Kč) a náklady na vypracování znaleckého posudku
(5.223,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou
povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba
zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže
tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároků v částkách 19.800,- Kč a
5.223,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je
přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním napadeného rozsudku
vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na tento závěr
měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků
přesahuje částku 20.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výrocích o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí
rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž
přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního
řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání tak zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto ohledně
částky 25.023,- Kč s příslušenstvím a ohledně výroků o náhradě nákladů řízení
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobce dovoláním dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby v částce 40.133.70 Kč
potvrzen [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno
poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku
vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř..).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má zásadní právní význam pro řešení otázky, zda při určení výše skutečné
škody na automobilu je právně významná okolnost, že poškozený je plátcem daně z
přidané hodnoty.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na
věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Bez ohledu
na to, že občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 (po novele provedené
zákonem č. 509/1991 Sb.) upřednostňuje náhradu v penězích před tzv. naturální
restitucí (uvedením v předešlý stav), jsou i nadále uplatnitelné závěry, které
k definici škody formuluje stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod č. 55,
neboť vyjadřuje-li se škoda srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po
poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků
(vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. U škody
vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k
obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky
vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající
zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 54). Zároveň však
není podstatné, zda poškozený věc skutečně opravil či nikoliv, neboť výši škody
nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji
někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto
okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody. Byla-li
oprava provedena, je třeba zvažovat, zda cena byla stanovena správně, zda
oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné
události. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1
Cz 82/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990,
pod č. 25, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25
Cdo 347/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod C
871).
Plnila-li druhá žalovaná žalobci na náhradě škody způsobené na osobním
automobilu částku představující rozdíl mezi obecnou cenou automobilu před
vznikem škody a hodnotou jeho zbytků (čili jeho obecnou cenu po poškození), byl
nárok na náhradu škody v rozsahu vyplývajícím ze zákona uspokojen, a lze tudíž
uzavřít, že okolnost, zda je žalobcem plátcem daně z přidané hodnoty, neměla
pro určení výše škody význam. Nemají-li na určení výše náhrady škody vliv
nahodilé, se škodnou událostí nesouvisející okolnosti, nemůže pro něj být
významné ani to, zda je poškozený plátcem DPH a zda si nechal automobil
opravit, anebo si koupil nový.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25
Cdo 1952/2006, není případný, neboť skutkové okolnosti tam řešeného případu
jsou odlišné, a tudíž ani právní závěry tam učiněné nejsou pro posouzení této
věci významné.
Pokud tedy odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že
z hlediska stanovení výše skutečné škody na automobilu, jež žalobci vznikla v
důsledku dopravní nehody, nemá okolnost, že žalobce je plátcem DPH, právní
relevanci, je jeho právní názor správný.
V případě přípustného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla
a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen ohledně částky 40.133,70 Kč s
příslušenstvím, je věcně správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. není naplněn. Dovolací soud proto dovolání žalobce v této části zamítl
podle § 243b odst. 2 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. l, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalovaným
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu