25 Cdo 98/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce R. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému
advokátem , o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně
pod sp.zn. 7 C 209/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 25. března 1999, č.j. 13 Co 492/97-93, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 1999, č.j. 13 Co 492/97-93, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
žalobu na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobce se uvedené částky domáhal s odůvodněním, že na základě
ústní dohody ze 14.4.1996 poskytl žalovanému půjčku ve výši 200.000,-Kč, kterou
měl žalovaný vrátit nejpozději do konce r. 1996. Okresní soud v řízení
zjistil, že žalobce dne 18. 4. 1996 převedl na účet žalovaného částku 200.000,-
Kč, nejpozději dne 17. 5. 1996 účastníci uzavřeli kupní smlouvu, kterou
žalovaný prodal žalobci rodinný domek v N. za cenu 793.130,- Kč. Podle článku 2
smlouvy žalobce jako kupující zaplatil tuto kupní cenu před podpisem smlouvy a
dále bylo smluveno, že poplatek z registrace a daň z převodu nemovitostí budou
uhrazeny oběma smluvními stranami rovným dílem. Žalobce tvrdil, že kromě
půjčené částky 200.000,- Kč dne 18. 4. 1996 zaplatil žalovanému v květnu 1996
celou kupní cenu 793.130,- Kč. Podle tvrzení žalovaného částka 200.000,- Kč
byla zálohou na koupi domu a zaplacením částky 473.100,- Kč dne 16. 5. 1996
na účet žalovaného (jež je mezi účastníky nesporná) a částky 175.110,- Kč,
zaplacené v hotovosti před ověřením podpisů na kupní smlouvě dne 17. 5. 1996,
žalobce uhradil kupní cenu domu 793.130,- Kč, polovinu poplatku z registrace a
daně z převodu nemovitostí ve výši 20.080,- Kč a za kuchyňskou linku 35.000,-
Kč. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žalobce, a to ani na základě
výpovědí jím navržených svědků neprokázal, že by se žalovaným uzavřel smlouvu o
půjčce, a neprokázal ani to, že by kromě kupní ceny podle smlouvy z 15.5.1996
zaplatil žalobci navíc částku 200.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že nebylo
prokázáno, že by částka poukázaná žalovanému dne 18.4.1996 byla platbou z
půjčky, považoval soud tuto částku, zaplacenou krátce před uzavřením kupní
smlouvy, za zálohu na kupní cenu rodinného domku v N., a přiklonil se tak k
tvrzení žalovaného.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 3. 1999, č.j. 13
Co 492/97-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč s 21 % úrokem od 1. 1. 1997 do
zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud po opakování výslechů účastníků a doplnění dokazování listinnými důkazy
vycházel shodně se soudem prvního stupně z nesporného faktu, že z účtu žalobce
byla dne 18.4.1996 převedena na účet žalovaného částka 200.000,- Kč, a plně se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědi slyšených svědkyň
neprokazují tvrzení žalobce o smlouvě o půjčce. Odvolací soud shledal rozpory v
tvrzeních žalovaného ohledně doby a místa jeho jednání se žalobcem o poskytnutí
částky 200.000,- Kč a vzhledem k tomu, že žalovaný ve své výpovědi před
odvolacím soudem připustil, že po prodeji domu dostal ještě peníze od žalobce
za kuchyňskou linku, telefon a snad i daň, odvolací soud i s přihlédnutím k
prostředkům, které v době plnění kupní ceny měl žalobce k dispozici, uvěřil
tvrzení žalobce, že svou povinnost z kupní smlouvy splnil - kromě nesporné
platby 473.100,- Kč - částkou 330.000,- Kč (a nikoliv 175.110,- Kč, jak
tvrdil žalovaný) předanou dne 17. 5. 1996 v hotovosti, a další částkou 47.580,-
Kč předanou po prodeji domu. Na tomto skutkovém základě pak odvolací soud
uzavřel, že částka 200.000,- Kč nebyla zálohou na kupní cenu, nýbrž že byla
žalovanému poskytnuta jako půjčka, kterou žalovaný dosud nevrátil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil jeho výpověď jako
nevěrohodnou, když v otázce místa a doby jednání účastníků o žalované částce
v dubnu 1996 vycházel z rozporuplných výpovědí tří svědkyň, a v úvahu
nevzal jejich příbuzenský poměr se žalobcem. Vyvracel jednotlivě další důvody,
jimiž odvolací soud zdůvodnil nevěrohodnost jeho tvrzení s tím, že pokud on
připustil, že ještě po prodeji domu obdržel od žalobce nějaké peníze, jednalo
se o částku 2.500,- Kč za telefon, kterou žalovaný do celkové částky vyplacené
mu žalobcem ve výši 848.210,- Kč nezahrnoval. Poukazoval na to, že v
podstatných okolnostech jsou nevěrohodné naopak výpovědi žalobce, který měnil
svá tvrzení o výši a způsobu úhrady kupní ceny, když před soudem prvního stupně
opakovaně tvrdil, že zaplatil celou kupní cenu v hotovosti před podpisem kupní
smlouvy a v řízení u odvolacího soudu začal tvrdit zaplacení kupní ceny po
částech (473.100,- Kč + 330.000,-Kč a po koupi dalších 47.580,- Kč). Namítá, že
odvolací soud své rozhodnutí postavil toliko na tvrzení žalobce, který však má
povinnost svá tvrzení prokázat, a ani případná nevěrohodnost druhého účastníka
řízení nemůže sama o sobě vést k závěru, že požadavek žalobce je důvodný.
Podle názoru dovolatele se odvolací soud nevypořádal se zásadními rozpory v
tvrzeních žalobce, na které konkrétně poukazuje, a zdůrazňuje, že uzavření
smlouvy o půjčce nebylo žádným způsobem prokázáno. Navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1.2001) nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31.12.2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především z
toho, že je nesprávný skutkový závěr odvolacího soudu, že mezi ním a žalobcem
byla uzavřena smlouva o půjčce, podle níž mu žalobce plnil 18.4.1996 částku
200.000,-Kč. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.,
tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický
rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník
prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který
je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního
břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností
prokázat.
Vzhledem k tomu, že k půjčce (§ 657 obč. zák.) dochází na základě smlouvy,
bylo na žalobci důkazní břemeno nejen o tom, že částku 200.000,- Kč
žalovanému skutečně zaplatil, ale i o tom, že poskytnutá částka byla plněním v
jejich právním vztahu založeném smlouvou o půjčce. Odvolací soud sice zcela
správně uvedl, že při neexistenci písemného ujednání bylo na žalobci, aby
doložil své tvrzení, že právním důvodem částky poukázané žalovanému byla
smlouva o půjčce, z tohoto hlediska však při zjišťování skutkového stavu věci
důsledně nevycházel, když prokázání existence a obsahu tvrzené smlouvy o půjčce
nepovažoval za potřebné, a chybějící zjištění o právním důvodu
poskytnutého plnění nahradil úvahou, že vzhledem k tomu, že uvěřil tvrzení
žalobce o výši částek předaných žalovanému na kupní cenu dne 17. 5. 1996 a při
předání domu, nelze než uzavřít, že částka 200.000,- Kč nebyla žalobcem
poskytnuta jako záloha na kupní cenu převáděných nemovitostí, nýbrž jako
půjčka.
Ustanovení § 498 obč. zák. stanoví, že na to, co bylo dáno před uzavřením
smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu.
Za skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a z něhož vycházely oba
soudy, že účastníci spolu jednali v dubnu 1996 o koupi rodinného domku
žalovaného, že dne 18. 4. 1996 žalobce převedl na účet žalovaného částku
200.000,- Kč a že dne 15.5.1996 byla sepsána a dne 17. 5. 1996 podepsána kupní
smlouva na rodinný domek žalovaného, v níž je uvedeno, že celá kupní cena byla
žalobcem před podpisem smlouvy zaplacena, bylo třeba vycházet ze zákonné
domněnky § 498 obč. zák., která platí, pokud účastníci nesjednali něco jiného.
V dané věci bylo proto rozhodující, zda žalobce, který tvrdí, že nešlo o zálohu
na kupní cenu, ale že částku 200.000,- Kč poskytl ke splnění svého závazku
poskytnout žalobci půjčku, vyvrátil uvedenou domněnku, tedy zda prokázal
smlouvu o půjčce jakožto právní důvod, na jehož základě žalovanému plnil dne
18.4.1996.
Ke zjištění této sporné skutečnosti však nestačí jen tvrzení žalovaného o ústní
dohodě, které žalobce popírá, a za skutečnost prokazující uzavření smlouvy o
půjčce v dubnu 1996 nelze považovat ani tu okolnost, zda žalobce prokázal, že
následně v květnu 1996 zaplatil žalovanému víc, než kolik by měl zaplatit podle
jejich smluvního ujednání o koupi domu.
Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno leží na tom účastníku řízení, který určité
skutečnosti tvrdí a z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé
právní důsledky, bylo na žalobci, aby rovněž svá tvrzení o výši částek
zaplacených na kupní cenu domu v květnu 1996 (konkrétně ohledně výše částky
zaplacené v den podpisu smlouvy a následně při předání domu) prokázal. Proto i
za situace, že se tvrzení účastníků o výši plateb lišila, záleželo zjištění
skutkového stavu v tomto směru především na hodnocení věrohodnosti tvrzení
žalobce a důkazů svědčících v jeho prospěch. Tak ovšem odvolací soud
nepostupoval, když z hlediska věrohodnosti žalobcových tvrzení posuzoval
jednotlivé údaje žalovaného a svůj závěr o věrohodnosti tvrzení žalobce o
výši zaplacených částek odůvodnil v podstatě jen poukazem na některé rozpory v
tvrzeních žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových
zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování, takže
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. je naplněn. Proto byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ( §
243b odst. 1,2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu