26 Cdo 10/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B.
G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 202/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002, č. j. 51 Co 143/2002-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.025,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č. j. 51 Co
143/2002-30, potvrdil rozsudek ze dne 17. 12. 2001, č. j. 38 C 202/2001-14,
kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému
vyklidit byt č. 19, druhé kategorie, sestávající z kuchyně a pokoje s
příslušenstvím, v šestém podlaží domu č. p. 1207 v P., k. ú. N. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený žalobkyni odevzdat do šesti měsíců od
právní moci rozsudku; současně oba soudy rozhodly o nákladech řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný užívá předmětný byt
bez právního důvodu. K námitce žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace
žalobkyně uvedl, že i když ke dni podání žaloby, resp. ke dni vyhlášení
rozsudku soudu prvního stupně, nebyla žalobkyně aktivně legitimována, neboť k
předmětnému bytu svědčilo právo nájmu a posléze právo na bydlení ve smyslu
ustanovení § 712a obč. zák. manželům V. a V. G., s jejichž souhlasem žalovaný
byt užíval, byl tento nedostatek ke dni rozhodování odvolacího soudu (§ 154
odst. 1 o. s. ř.) zhojen, neboť nájemní poměr jmenovaných skončil dne 1. 2.
2002 a jejich právo na bydlení dnem 4. 2. 2002; dnem 5. 2. 2002 tak vstoupila
žalobkyně do právního postavení pronajímatele, a protože s dalším bydlením
žalovaného v bytě nesouhlasí, je žaloba důvodná. S ohledem na poměry
žalovaného odvolací soud vázal jeho povinnost k vyklizení na šestiměsíční
lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o tvrzení, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam, a v němž namítl nesprávnost právního posouzení věci. Dovolatel
má za to, že nebyla-li žalobkyně v době podání žaloby věcně legitimována (jak
konstatoval i odvolací soud), nebyla splněna „jedna z podmínek řízení, a sice
dostatek aktivní věcné legitimace“. Poukazuje na to, že podle § 103 o. s. ř.
soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, a že
podle § 104 odst. 2 o. s. ř. platí, že jde-li o nedostatek podmínky řízení,
který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Dovozuje, že nedostatek
aktivní věcné legitimace je „odstranitelným nedostatkem podmínky řízení“, a že
povinností soudu prvního stupně bylo učinit vhodná opatření, „zejména odročit
jednání na dobu, kdy žalobce opětovně vstoupí do práv k předmětnému bytu“.
Podle názoru dovolatele, rozhodl-li soud prvního stupně v době, kdy nemělo
řízení pro nedostatek podmínek řízení proběhnout, byl odvolací soud povinen
postupovat podle § 221 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit.
Dovolatel dále uvádí, že pokud odvolací soud „zastává názor, že nedostatek
podmínek řízení, který provázel celé řízení před soudem prvního stupně, je
možné zhojit i v odvolacím řízení“, je takovýto názor v rozporu s ustanovením
§ 104 odst. 2 věty druhé, § 205 odst. 2 písm. b) a § 221 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. Odvolacímu soud vytýká nesprávnost jeho postupu a to, že „nesprávně na
zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., a nesprávně
toto ustanovení vyložil“. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z
něhož ji zřejmě dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu uvedených ustanovení
nelze usoudit již proto, že námitky dovolatele se týkají výkladu a aplikace
procesních předpisů, nikoliv právní otázky z oblasti hmotného práva. Pro
úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že
nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce nelze pokládat za nedostatek
podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 o. s. ř., ale může být pouze
důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné
platné procesní ustanovení. Nejvyšší soud proto musel dovolání jako nepřípustné
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni byla
přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jí
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7
odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), a z paušální částky náhrady ve výši 75,-
Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu