26 Cdo 1005/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně S. d., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované R. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn.
11 C 73/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
10. října 2006, č.j. 28 Co 444/2006-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, č.j. 11 C 73/2004-71 (poté, co jeho rozsudek ze dne 27. 4. 2005, č.j. 11 C 73/2004-37, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2005, č.j. 28 Co 339/2005-50, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt č. 1 o velikosti 3+1, v přízemí domu čp. 2566, v K., Na Růžovém poli (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
10. 10. 2006, č.j. 28 Co 444/2006-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ve shodě s ním k závěru, že žalovaná nežila v předmětném bytě se svým otcem S. H. (nájemcem bytu) v den jeho smrti, ale tolik ho v bytě občas navštěvovala. Konstatoval, že uvedený skutkový závěr má oporu ve všech provedených důkazech, jež soud prvního stupně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř.; správně též dovodil, že na žalované leželo důkazní břemeno ohledně jejího tvrzení, že se svým otcem žila v předmětném bytě ve společné domácnosti, a že toto důkazní břemeno neunesla, byť soud prvního stupně provedl všechny jí navržené důkazy. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně – s jeho závěrem, že nebyla naplněna jedna ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.); za tohoto stavu nebylo již třeba zkoumat naplnění druhé z těchto podmínek, tj. neexistenci vlastního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm výslovně dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zásadní pochybení spatřuje v tom, že nebyla soudem poučena podle § 118a odst. 1 o.s.ř., ačkoliv nebyla právně zastoupena; rovněž tak namítá, že se soud prvního stupně neřídil pokynem vyjádřeným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu a nezabýval se otázkou, zda má žalovaná dva byty, a založil svoje rozhodnutí na výpovědích svědkyň, které byly zcela nevěrohodné. Z provedeného dokazování přitom nevyplynuly závěry, ke kterým odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl. Poukazuje na morální aspekty své situace, na svůj zdravotní stav, a namítá, že jí měl být soudem ustanoven podle § 29 o.s.ř. opatrovník k ochraně jejích zájmů. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné,
a že není ani důvodné. Navrhla, aby bylo odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu (tj. žalobě vyhověl).
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatelka, zpochybňuje-li skutkový závěr odvolacího soudu o neexistenci jejího soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně provedl – poté, co jeho v pořadí první rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu – další důkazy k prokázání tvrzení žalované, že žila se svým otcem v předmětném bytě, že její zástupce po poučení podle § 119a o.s.ř. neučinil návrh na doplnění dokazování (viz protokol o jednání konaném před soudem 1. stupně dne 15. 3. 2006), že žalovaná v odvolání nenavrhla provedení dalších důkazů, a že takovýto návrh neučinil ani její zástupce při jednání konaném před odvolacím soudem dne 10. 10. 2006. Žalovaná přitom dala jednoznačně a opakovaně najevo (viz zejména plná moc ze dne 7. 3. 2005, jakož i její následná písemné podání), že ji bude v řízení zastupovat pan M. S. jako obecný zmocněnec. Učinil-li pak soud prvního stupně závěr, že nebylo prokázáno trvalé soužití žalované a jejího otce ve společné domácnosti, nelze mu důvodně vytýkat, že se již nezabýval naplněním druhé zákonné podmínky (neexistencí vlastního bytu žalované).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z DPH ve výši 19 %, tj. 342,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu