26 Cdo 1024/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové
ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Pozemkovému
fondu České republiky, za účasti vedlejšího účastníka D. G., s. r. o., o
uložení povinnosti převést pozemky z vlastnictví státu na oprávněnou osobu,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 2023/98, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 11. ledna 2000, č. j. 29 Co 670/99-127, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. ledna
2000, č. j. 29 Co 670/99-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 2. srpna 1999 č. j. 12 C
2023/98-96 vyslovil, že žalovaný je povinen bezúplatně převést z vlastnictví
„Českého státu\" do vlastnictví žalobce pozemky zapsané u Katastrálního úřadu v
Č. pro obec Č. a kat. území L., a to pozemek č. parc. 137 o výměře 3438 m2, č.
parc. 20 o výměře 5097 m2, část pozemku č. parc. 116/1 o výměře 23 193 m2, část
pozemku č. parc. 136/1 o výměře 10 400 m2, část pozemku č. parc. 24/1 o výměře
8 260 m2, část pozemku č. parc. 116/1 o výměře 6 500 m2, část pozemku č. parc.
136/1 o výměře 50 467 m2 a pozemek č. parc. 117/1 o výměře 9 212 m2 (to vše
jako náhradu za pozemky č. parc. 5750/1 - část, 5750/6 - část, 5750/7, 5750/8,
5750/9, 5750/10, 5750/11, 5750/12, 5750/53 - část a 5750/13 - část o celkové
výměře 35 789 m2 v kat. území Č., které nebyly žalobci vydány z důvodu
zastavění), a to do l5 dnů od právní moci rozsudku. Vyhověl tak návrhu žalobce,
který se jako osoba oprávněná ve smyslu § 4 odst. l a odst. 2 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\"), domáhal, aby
byla žalovanému uložena povinnost převést na žalobce pozemky specifikované ve
výroku rozsudku jako pozemky náhradní za pozemky, které mu nemohly být vydány z
důvodu jejich zastavění (§ 11 odst. l zákona o půdě). Vyšel ze zjištění, že
žalobce uplatňuje pohledávku na náhradní pozemky za pozemky nevydané, a to na
základě rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Č. ze dne 24. března
1993, č. j. PÚ 231-347/93-203, kterým byl žalobce uznán za oprávněnou osobu.
Dále zjistil, že pozemky, které žalobce požaduje, jsou ve vlastnictví státu, ve
správě Pozemkového fondu České republiky, přičemž mezi účastníky řízení je
sporná pouze cena pozemků. Protože mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě o
vydání náhradních pozemků pro naprosto odlišná stanoviska k ceně pozemků a
dosažení dohody do budoucna je nemožné, a protože soud dospěl k závěru, že je k
vyřešení sporu příslušný, ve věci rozhodl jak uvedeno shora.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací
usnesením ze dne 11. ledna 2000, č. j. 29 Co 670/99-127, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc
postoupena Pozemkovému fondu České republiky. Dospěl k závěru, že žalobce je
oprávněnou osobou podle zákona o půdě, přičemž vydání některých pozemků brání
ustanovení § 11 odst. l písm. c) zákona o půdě, neboť jsou zastavěny, a žalobce
se dožaduje vydání pozemků náhradních podle § 11 odst. 2 zákona o půdě.
Současně konstatoval, že zákon o půdě svěřuje rozhodování o restitučních
nárocích oprávněných osob zásadně správním orgánům, jak to plyne z § 9 zákona o
půdě, který je lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku. Zákon o půdě je
založen na principu priority vrácení původního nemovitého majetku včetně
pozemků. V případě, že jejich vydání není možné (§ 11 odst. l) nastupuje
naturální náhrada (§ 11 odst. 2), a to tak, že pozemkový fond převede
bezúplatně do vlastnictví oprávněných osob jiné pozemky ve vlastnictví státu,
pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. K poskytnutí jiných vhodných pozemků je
legitimován Pozemkový fond České republiky, jako správce pozemkového majetku
státu (§ 17 odst. l). Poskytnutí náhradních pozemků závisí jednak na existenci
vhodných pozemků, jednak na souhlasu oprávněné osoby s nabízenými pozemky. V
případě nedosažení shody nemá oprávněná osoba právo uplatňovat svůj nárok u
soudu, ale pouze cestou žádosti o finanční náhradu (§14 odst. l). Pokud jde o
právo na finanční náhradu, jde o majetkové právo, které se promlčuje v obecné
tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 občanského zákoníku, která by počala běžet
ve vazbě na oznámení oprávněné osobě, že za její pozemek nelze poskytnout jiný
vhodný pozemek. Pravomoc soudu k rozhodování o převodu náhradních pozemků
oprávněné osobě tedy není v tomto případě dána, a proto soud prvního stupně
neměl ve věci rozhodovat. Odvolací soud proto rozhodl o postoupení věci
Pozemkovému fondu České republiky, který je orgánem legitimovaným k poskytování
náhradních pozemků. Proces výběru náhradních pozemků nelze považovat za
ukončený oznámením oprávněné osobě, že náhradní pozemky nelze poskytnout.
Dohadovací řízení upravené metodickým pokynem pro postup Pozemkového fondu
České republiky při převodech nemovitostí z vlastnictví státu na oprávněné
osoby ještě neskončilo, a za současného stavu věci nelze učinit závěr, že
náhradní pozemky nelze vydat, což je předpokladem pro vznik nároku oprávněné
osoby na finanční náhradu dle § 14 odst. l zákona o půdě. Pravomoc soudu by
byla dána, pokud by došlo k dohodě oprávněné osoby a pozemkového úřadu o vydání
konkrétních pozemků, které se jako náhradní převádějí. K takové dohodě nedošlo
a na shodu žalobce s žalovaným ohledně převodu pozemků nelze usuzovat z listiny
nazvané „návrh na převod pozemků\", když obdobná listina byla stejného dne
ohledně částečně stejných pozemků sepsána i s další oprávněnou osobou - D. G.,
s. r. o., jak to plyne z dohodovacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. l písm. c) občanského soudního řádu
ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\") a
uplatňuje, jak výslovně uvádí, dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b)
OSŘ [podle obsahu dovolání jde o důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].
Namítá, že Pozemkový fond České republiky není správním orgánem. Jde o
právnickou osobu bez rozhodovací pravomoci. Tak jak věc vykládá odvolací soud,
by se v případě, že nedojde ke shodě mezi Pozemkových fondem České republiky a
oprávněnou osobou, žádná oprávněná osoba nedomohla náhradních pozemků, ale
pouze finanční náhrady, o které by pak rozhodoval soud. Žalobce není zajedno s
Pozemkovým fondem České republiky o ceně nevydaných pozemků a těch, které má
získat jako náhradu. Pokud by mu Pozemkový fond České republiky nabídl pozemky
v hodnotě, kterou sám uznává, a žalobce trval na svém v tom, že hodnota
náhradních pozemků má být odlišná a nepřijal by návrh na poskytnutí nabízených
pozemků, nikde by se svého práva nedovolal, protože neexistuje správní orgán,
který by takový spor vyřešil. Náhradních pozemků by se nedomohl a musel by
žádat toliko finanční náhradu u soudu. Proto za stavu, jak věc pojal odvolací
soud, by byl krácen na svých právech, přičemž jako rolník má pochopitelně zájem
na vydání náhradních pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný, ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb.), a po zjištění, že dovolání je podáno včas a osobami k tomu oprávněnými,
je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod
uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ),
dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Podle § 7 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,pracovních,
rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány.
Z hlediska pravomoci soudu je třeba rozlišovat případy, kdy je uplatněn
soukromoprávní nárok, který nemá oporu v hmotném právu, od případu, kdy u soudu
je uplatněn nárok, o kterém rozhoduje jiný orgán než soud, resp. který
nevyplývá ze soukromoprávních vztahů (tedy ze vztahů uvedených v § 7 odst. 1
OSŘ). Je-li uplatněn nárok, vyplývající ze soukromoprávních vztahů, lze jej
postoupit jinému orgánu jen v případě, že zákon svěřuje projednání a rozhodnutí
o nároku jinému orgánu. „Orgánem\" ve smyslu § 7 odst. 1 OSŘ je jen orgán
veřejné moci, tedy orgán, který má pravomoc autoritativně rozhodovat o právech
a povinnostech subjektů práva. Za „rozhodování sporů a jiných právních věcí\"
ve smyslu § 7 OSŘ nelze považovat úvahy o tom, které nemovitosti nabídne
právnická osoba (pozemkový fond) ke splnění její hmotněprávní povinnosti vůči
oprávněné osobě; nelze zaměňovat rozhodování v běžném významu tohoto slova s
rozhodováním orgánů veřejné moci. Má-li subjekt soukromoprávního vztahu více
možností, jak splnit svůj závazek, rozhoduje se o realizaci některé z těchto
možností, aniž by šlo o rozhodování podle § 7 OSŘ.
Pozemkový fond není orgánem veřejné moci, který by mohl provádět řízení, ve
kterém by autoritativně rozhodoval o právech a povinnostech subjektů práva.
Právní podstatou pozemkového fondu se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne
26. 9. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1110/96, ve kterém uvedl, že základní postavení
právnických osob jako účastníků občanskoprávních vztahů je upraveno občanským
zákoníkem. Ke zřízení (založení) právnické osoby je předepsána písemná smlouva
nebo zakládací listina (§ 19 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění novely
provedené s účinností ke dni 1. 1. 1992 zákonem č 509/1991 Sb - dále jen \"obč.
zák.\"). Zřízení Pozemkového fondu České republiky (účelového sdružení majetku
ve smyslu § 18 odst 2 písm b) obč. zák. ) je výslovně deklarováno v ustanovení
§ 1 odst. 1, větě prvé, zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České
republiky, písemné smlouvy ani zakládací listiny tedy k založení fondu
zapotřebí nebylo. Rozhodující pro řešení zadané právní otázky je pak úprava
obsažená v § 1 odst. 1 větě druhé citovaného zákona, podle níž \".Pozemkový
fond je právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku .\" Ze zákona o
Pozemkovém fondu České republiky ani z § 17 a násl. zákona o půdě nevyplývá, že
by pozemkový fond rozhodoval v soukromoprávních věcech. Naopak o převodu
pozemku (§ 17 odst. 3) musí fond s oprávněnou osobou uzavřít smlouvu, nejde
tedy o poskytnutí náhradního pozemku na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Pozemkový fond České republiky je účelovým sdružením majetku ve smyslu § 18
odst 2 písm b) ObčZ.
Věc tedy nebylo možno postoupit Pozemkovému fondu České republiky.
Nárok na převod pozemků mezi subjekty soukromého práva, uplatněný u soudu a
opírající se o tvrzený restituční nárok na poskytnutí náhrady podle zákona o
půdě je nárokem soukromoprávním, o kterém musí soud rozhodnout. Jiná je otázka,
zda uplatněný nárok má oporu v platném právu (viz např.rozsudek Nejvyššího
soudu z 29. 1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 522/96, zveřejněný pod č. 40 v publikaci
Zemědělské restituce a soudní praxe, vydané nakladatelstvím C. H. Beck v roce
1998); touto otázkou se však dovolací soud, který je vázán obsahem podaného
dovolání, nemohl zabývat.
Pokud odvolací soud vycházel z jiného právního názoru a věc postoupil
žalovanému pozemkovému fondu, je dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3
písm. d) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ , věta za středníkem) a
věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2001
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu