26 Cdo 1037/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ MUDr. I. Č., B/
MUDr. P. Č., C/ Ing. L. Č. a D/ Ing. M. Č., proti žalovaným 1. M. N. a 2. A.
N., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 63 C 183/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. listopadu 2000, č.j. 17 Co 694/99 - 53, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit 1. žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci a 2. žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 1999, č.j. 63 C 183/97 - 27, zamítl
žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 2 o velikosti 3 + 1 s
příslušenstvím, situovaného v 1. podlaží domu v B., Č. 14, kterou dali žalobci
žalovaným dne 3. 11. 1997; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního
stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpovědní důvody, které
žalobci proti žalovaným uplatnili (důvody podřazené ustanovením § 711 odst. 1
písm. a/ a g/ obč. zák.), nebyly naplněny.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2000, č.j. 17
Co 694/99 - 53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a zavázal všechny
žalobce, aby žalovaným společně a nerozdílně nahradili náklady odvolacího
řízení. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o nenaplnění
(„odpadnutí\") výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.;
naproti tomu dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
v době dání výpovědi z nájmu bytu naplněn byl, avšak shledal zároveň, že jsou
zde okolnosti, které s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přivolení k
výpovědi z nájmu bytu brání. Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání
krajský soud nevyhověl, když vyslovil názor, že právní otázka, jíž žalobci
přikládali zásadní význam (otázka, „zda při naplnění hypotézy právní normy
týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu lze za použití korektivu
ustanovení § 3 občanského zákoníku žalobcům odepřít právo na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu\"), již byla soudní judikaturou vyřešena, a odvolací soud
se při rozhodování od této judikatury neodchýlil.
Proti rozsudku odvolacího soudu (o němž uvedli, že jim byl doručen dne 18. 1.
2001) podali všichni žalobci dne 6. 3. 2001 dovolání, které co do přípustnosti
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně změn vyplývajících ze zákona č.
30/2000 Sb. (dále též „novelizovaný občanský soudní řád); učinili tak z důvodů,
jež podřadili ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ novelizovaného občanského
soudního řádu. V dovolání se podrobně zabývali kritikou právního posouzení věci
odvolacím soudem, zejména pak jeho výkladem a aplikací ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. v souvislosti s uplatněním výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák., a dovozovali, že odvolací soud „odepřel přiznání
hmotněprávního nároku žalobců nedůvodnou aplikací ust. § 3 odst. 1 obč. zák.,
což je v protikladu k ustálené judikatuře\". Navrhli proto, aby dovolací soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V
dalším podání, označeném jako „dovolání žalobců - doplnění odůvodnění\", které
bylo podáno dne 15. 6. 2001 u Nejvyššího soudu České republiky, uplatnili
dovolatelé další kritické výhrady proti právnímu posouzení věci a vyslovili
názor, že „je vhodné sjednotit a upřesnit judikaturu ohledně uplatňování ust. §
3 odst. 1 obč. zák. v naznačeném smyslu\", a že „také proto má napadený
rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam\".
K dovolání žalobců se vyjádřil první žalovaný, který je označil za opožděné, a
navrhl, aby bylo odmítnuto. Pro případ, že by bylo shledáno včasným, navrhl
jeho zamítnutí, neboť je považuje za nedůvodné.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky především řešil otázku, zda má o dovolání
rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím,
než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.\" (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo
podle novelizovaného občanského soudního řádu, na který ve svém dovolání
odkazují žalobci. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Krajský soud v
Brně rozhodl o odvolání žalobců proti prvostupňovému rozsudku dne 27. 11. 2000,
tedy přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001
- dále též jen „občanský soudní řád\" nebo „o. s. ř.\"). V dovolacím řízení
proto nelze postupovat podle novelizovaného občanského soudního řádu, jak se
mylně domnívají dovolatelé, ale je nutno - neboť to zákon č. 30/2000 Sb. v
citovaném přechodném ustanovení výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní
předpisy\". To platí jak pro posuzování včasnosti dovolání, tak i pro případné
zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti. Protože k odeslání stejnopisů
odvolacího rozsudku na adresy advokátů, kteří účastníky v odvolacím řízení
zastupovali, došlo dne 29. 12. 2000, platí dále - v souladu s přechodným
ustanovením, obsaženým v části dvanácté, hlavě první, bodu 6. zákona č. 30/2000
Sb. - že se tyto písemnosti adresátům doručí podle dosavadních právních
předpisů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání podali účastníci řízení - žalobci (tedy osoby k tomu oprávněné ve
smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení
(advokátního zastoupení dovolatelů podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dovolání
ale bylo podáno po uplynutí zákonné dovolací lhůty.
Podle § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni. Podle § 240 odst. 2 o. s. ř. zmeškání lhůty nelze prominout,
lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo
dovolacího soudu.
Bylo již zmíněno, že v souzené věci soud prvního stupně, který v souladu s
ustanovením § 225 o. s. ř. prováděl doručování stejnopisů odvolacího rozsudku,
předal písemnosti adresované do vlastních rukou advokátů k poštovní přepravě v
pátek dne 29. 12. 2000 (viz záznam soudní kanceláře na č.l. 58 p. v.); tento
den byl také posledním pracovním dnem v roce 2000. Z otisku razítek pošty B. na
doručenkách připojených u č.l. 58 p. v. se dále podává, že tato pošta převzala
zásilky k doručování dne 2. 1. 2001 (v prvním pracovním dni v roce 2001) a
téhož dne doručila zásilku advokátovi, který zastupoval oba žalované. Zásilku
určenou advokátce zastupující všechny žalobce, se nepodařilo doručit ani dne 2.
1. 2001, ani při druhém pokusu o doručení, uskutečněném dne 3. 1. 2001;
písemnost proto byla dne 3. 1. 2001 uložena na poště a adresátka byla písemně
vyrozuměna o tom, že si má uloženou písemnost do tří dnů vyzvednout, a že
nevyzvedne-li si ji v této lhůtě, považuje se poslední den lhůty za den
doručení. K faktickému převzetí zásilky adresátkou pak došlo dne 18. 1. 2001,
účinky stanovené v § 47 odst. 2 větě třetí o. s. ř. (vznik fikce doručení)
nastaly ovšem již dříve: třetí den zákonné lhůty připadl na sobotu 6. 1. 2001 a
podle § 57 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je za její poslední den považován
nejbližší následující pracovní den - pondělí 8. 1. 2001.
Rozsudek odvolacího soudu, který je napaden dovoláním žalobců, nabyl tedy
právní moci dne 8. 1. 2001 (datum 6. 1. 2001, vyznačené na originálu rozsudku
odvolacího soudu na č.l. 53, není správné), a posledním dnem jednoměsíční
dovolací lhůty, stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., byl čtvrtek 8. 2. 2001.
Dovolání žalobců, datované dne 6. 3. 2001, a podané u soudu prvního stupně
téhož dne, bylo podáno až poté, kdy zákonná dovolací lhůta marně uplynula. Z
jeho podnětu nemohl proto Nejvyšší soud přezkoumávat správnost napadeného
rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, ale musel je - v souladu s
ustanovením § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. - jako opožděné
odmítnout.
Dovolatelé nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto a
výrok o nákladech řízení se proto opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. Druhé žalované v
dovolacím řízení prokazatelné náklady nevzešly, proto je na místě rozhodnout,
že ve vzájemném vztahu mezi ní a dovolateli nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Náklady prvního žalovaného sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška č.
177/1996 Sb.\"). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000
Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom
stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se
stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c
o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho
zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Jelikož dovolání v této věci
došlo soudu 6. 3. 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. 1. 2001,
určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále též jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom stupni z
peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci
(odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní
služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří
k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 občanského
soudního řádu (odstavec 2).
Podle ustanovení § 15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o
zastavení dovolacího řízení, platí obdobně § 14 vyhlášky. Ustanovení § 14 odst.
1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení
odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle § 10 odst. 3,
nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve
věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí
odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Vzhledem
k tomu, že podle § 7 písm. d/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci nájmu 3.800,-
Kč, náleží advokátu prvního žalovaného jako odměna za dovolací řízení částka
1.900,- Kč (50 % sazby ve výše vysvětleném smyslu).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje - jak je zřejmé z jejího § 1 odst. 1 - pouze
paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky
advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí
vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na
straně prvního žalovaného proto patří také paušální náhrada hotových výloh
advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a úhrn
nákladů dovolacího řízení, jež tomuto účastníkovi vznikly, a k jejichž společné
a nerozdílné náhradě (vzhledem ke procesnímu společenství) jsou dovolatelé
povinni, tak činí celkem 1.975,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. června 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu