26 Cdo 106/2024-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Jany Misiačkové ve věci žalobkyně ESTRELLA Health a. s., se sídlem v Praze 9, Hloubětínská 13/3, IČO 04808886, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581 IČO 00179906, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 140/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 125/2023-208, o návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku, takto:
I. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 125/2023-208, se zamítá. II. Právní moc rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 125/2023-208, se odkládá do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 47 Co 125/2023-208, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 C 140/2023-84, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, kterou dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 24. 1. 2023, a určení, že závazkový vztah z nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 1. 2019
nadále trvá (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, domáhaje se – prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ – změny napadeného rozhodnutí tak, aby dovolací soud žalobě vyhověl, eventuálně zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zároveň podala návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení. V usnesení z 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod č. 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 18. srpna 2020, sp. zn. IV. ÚS 118/20) Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Odtud plyne, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku je zjevně bezdůvodný, jelikož předmětný rozsudek má povahu rozsudku o určení, jenž se nevykonává. Nejvyšší soud proto návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítl. Naproti tomu však shledal, aniž by předjímal výsledek dovolacího řízení, že jsou naplněny předpoklady, za nichž lze odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí. Přihlédl zejména ke skutečnosti, že v souvislosti s právní mocí napadeného rozsudku se žalovaná bude moci domáhat vyklizení předmětných prostor sloužících podnikání, v nichž žalobkyně provozuje svou podnikatelskou činnost – zdravotní služby (následná intenzivní péče), a že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastnic řízení. Zohlednil rovněž, že z obsahu dovolání je seznatelné (zjistitelné), že bylo podáno včas, oprávněnou osobou za splnění podmínky advokátního zastoupení a neplatí pro ně žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 14. října 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020). Z vyložených důvodů dovolací soud do doby, než bude o dovolání pravomocně rozhodnuto, právní moc rozsudku odvolacího soudu podle § 243 písm. b) o. s. ř. odložil. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v pozdějším znění (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, spočívající v tom, zda způsobuje chybějící poučení o právu nájemce vznést proti výpovědi pronajímatele námitky relativní neplatnosti výpovědi nájmu prostor sloužících k podnikání, a to i v situaci, kdy nájemce proti výpovědi v zákonem stanovených lhůtách podal námitky a žalobu na přezkum její oprávněnosti. Měla rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu obsahu nájemní smlouvy ohledně přípustných důvodů výpovědi a dále i při řešení otázek procesního práva, které specifikovala, 1) zda je v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř., aby se odvolací soud při právním posouzení věci vůbec nezabýval právně relevantními námitkami účastníků řízení, aniž by takový postup jakkoliv odůvodnil, 2) zda je přípustné, aby soud při zjišťování skutkového stavu vyšel pouze z toho, že účastník řízení určitou skutečnost výslovně nesporoval, přestože daná skutečnost byla mezi účastníky řízení ve skutečnosti sporná, a zcela ohledně takové skutečnosti rezignoval na provádění dokazování, 3) zda může soud neprovedení navržených důkazů neodůvodnit vůbec, popřípadě pouze zcela formálně s odkazem na to, že tvrzení účastníka řízení je obecné, 4) zda je přípustné, aby soud ignoroval přednesy účastníků řízení a učinil skutková zjištění, která jsou s takovými přednesy v přímém rozporu. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího změnil, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání zamítnout.
7. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále opět jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
8. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda chybějící poučení o právu nájemce vznést proti výpovědi námitky má za následek (relativní) neplatnost výpovědi nájmu prostoru sloužícího k podnikání, neboť tato otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyla dovolacím soudem doposud v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o. z.“), výslovně řešena. Dovolání však není důvodné.
9. Již v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 188/2021, Nejvyšší soud zdůraznil, že úprava skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání (ani obecná ustanovení o nájmu, která se použijí, není-li ve zvláštních ustanoveních o nájmu prostoru sloužícího podnikání stanoveno jinak – viz § 2302 odst. 1 větu druhou o. z.) nestanoví pro výpověď z nájmu prostoru sloužícího k podnikání žádné zvláštní náležitosti. Postačí tedy, aby taková výpověď vyhověla obecným náležitostem právního jednání, zejména pak náležitostem vyplývajícím z požadavku na určitost právního jednání ve smyslu § 553 o. z. (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3721/2019, uveřejněném pod č. 81/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o nájem ujednaný na dobu určitou, ustanovení § 2310 o. z. pouze vyžaduje, aby byl uveden výpovědní důvod, jinak je výpověď neplatná. Další náležitosti výpovědi však v § 2308 až 2311 o. z. výslovně upraveny nejsou a nevyplývají ani z § 2314 o. z., upravující v poměrech nájmu prostoru sloužícího podnikání právo nájemce na písemné námitky proti výpovědi a na podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obojí v tam uvedených lhůtách; přitom jde o ustanovení speciální pro postup v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání. Už proto v těchto případech nelze aplikovat – prostřednictvím § 2311 o. z. – ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. Navíc z dikce § 2311 o. z., jenž normuje, že ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně (i na skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou), uvedený požadavek vyplynout nemůže především proto, že ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je použitelné na nájmy bytu na dobu určitou i neurčitou a nikoli jen na nájmy na dobu určitou, jak předpokládá § 2311 o. z. (k tomu srov. v literatuře např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 513). Smyslem totiž nemá být zvýšená ochrana nájemce, jak je tomu u některých ustanovení nájmu bytu, neboť v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání se předpokládá, že s těmito prostory disponují právě podnikatelé, tj. subjekty, které by měly být v právním styku oproti nájemcům bytů obecně zkušenější (profesionály), a kterým proto zákon nepřiznává zvýšenou ochranu vůči ostatním subjektům právních vztahů [srovnej např. důvodovou zprávu k § 2311 o. z. či Mlynář, Vojtěch. § 2311 (Použití úpravy skončení nájmu bytu na dobu určitou). In: Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023].
10. Jinými slovy řečeno, výpověď smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání poučení o právu vznést proti výpovědi námitky a právu podat žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obsahovat nemusí; absence poučení nezpůsobuje absolutní ani relativní neplatnost výpovědi. Pokud by zákonodárce považoval některou náležitost výpovědi za tak významnou, že by s její absencí spojil neplatnost výpovědi, učinil by tak výslovně (tak jako u nájmu bytu v § 2286 o. z.). Nejde tedy ani o mezeru v zákoně, právě naopak. Nájemce a pronajímatel mají v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání rovné postavení, poučovací povinnost je přitom typická pro vztahy, kde vystupuje jedna strana jako slabší (typicky spotřebitel nebo nájemce bytu).
11. Další dovoláním zpochybněnou otázku výkladu obsahu právního jednání (nájemní smlouvy) posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
12. Výkladu zásadně podléhá každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že občanský zákoník (za jehož účinnosti byla Nájemní smlouva uzavřena), opustil důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná měla právo vypovědět nájemní smlouvu pro porušení jakékoliv povinnosti ve smlouvě včetně jejích dodatků ujednanou, odpovídá obsahu nájemní smlouvy. Vůli, kterou strany v nájemní smlouvě formulovaly, lze jednoznačně vyložit a jiná její interpretace nepřichází v úvahu. Námitka, že smlouvu mohla žalovaná vypovědět pouze při porušení více než jedné povinnosti, je irelevantní, když odvolací soud uzavřel, že došlo k porušení minimálně tří smluvních povinností (zajištění evakuačního výtahu, dokončení stavebních úprav ve 2. NP a nedoložení pojištění). Lze k tomu uzavřít, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že při interpretaci dotčených ujednání smlouvy postupoval odvolací soud zcela v souladu s výše citovanými pravidly, od nichž není důvod se odchýlit. Vycházel přitom z jazykového výkladu čl. VIII. odst. 2 a čl. IX smlouvy, avšak neopomněl zohlednit ani význam tohoto ustanovení v kontextu celého právního jednání.
13. Pro úplnost lze dodat, že skutečnost, že výpovědní důvody byly dány, vyplývá ze skutkových zjištění soudů, která není možné v dovolacím řízení měnit, a to včetně výpovědního důvodu spočívajícího v porušení čl. IX odst. 1 písm. l) nájemní smlouvy, neboť povinností žalobkyně bylo sjednat pojištění ode dne účinnosti smlouvy, ale učinila tak až od 15. 4. 2021.
14. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítala vadnost napadeného rozhodnutí, protože se v něm odvolací soud řádně nevypořádal s „právně relevantními“ odvolacími námitkami týkajícími se výkladu některých ustanovení nájemní smlouvy. Dovolatelkou tvrzené vady však dovolací soud neshledal. Dovolatelka ve své argumentaci pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
15. Dále se dovolací soud zabýval i námitkou dovolatelky, že nebyly provedeny jí navrhované výslechy svědků. O tzv. jinou vadu řízení by se mohlo jednat, nevysvětlil-li by soud, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Odvolací soud však neprovedení těchto výslechů odůvodnil (viz bod 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); nejde tak o tzv. opomenuté důkazy. Uplatňuje-li dovolatelka též jinou vadu řízení, která má spočívat v tom, že odvolací soud měl nesprávně za to, že nesporovala neslnění povinnosti zajistit evakuační výtah, tak ani této námitce nelze přisvědčit, neboť z obsahu spisu se podává, že dovolatelka rozporovala pouze míru závažnosti porušení této smluvní povinnosti, nikoli obecně její nesplnění, jak namítá v dovolání.
16. Jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.
17. Další námitky dovolatelky představují zpochybnění zjištěného skutkového stavu (otázka doložení potvrzení o sjednání pojistné smlouvy), jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili.
18. Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je napadené rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, který nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly nezastoupené žalované v souvislosti s podáním vyjádření. Jde o paušální náhradu hotových výdajů (žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 12. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu