26 Cdo 1081/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce D. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. Š.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 144/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č. j. 21 Co 440/2002-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 1. 2003, č. j. 21 Co
440/2002-88, potvrdil rozsudek ze dne 30. 7. 2002, č. j. 32 C 144/2001-69,
kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalovanému
vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt č. 1, II. kategorie, sestávající ze
dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v 1. podlaží domu č. p. 198 v P. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“) do patnácti dnů od právní moci rozsudku
a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího
řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný užívá
předmětný byt bez právního důvodu, neboť na něho nepřešlo právo nájmu ani po
smrti jeho otce v roce 1996, ani po smrti jeho matky v roce 2001. Přisvědčil
rovněž závěru soudu prvního stupně, že po smrti otce žalovaného se stala
nájemkyní předmětného bytu matka žalovaného, když předtím jeho rodičům
svědčilo k bytu právo společného nájmu, a ve shodě s ním dovodil, že nájemní
smlouva, kterou k tomuto bytu v roce 1996 uzavřel žalovaný s právním
předchůdcem žalobce, je absolutně neplatná, byla-li uzavřena za trvání
nájemního práva matky žalovaného, a byt tudíž nebyl právně volný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvádí, že „podstata nesprávného posouzení věci“ spočívá v tom, že uzavřel s
tehdejším majitelem domu novou nájemní smlouvu, kdy nový majitel domu vzal na
vědomí bytovou situaci žalovaného, tj. že má vlastní byt, že šlo o „zcela novou
nájemní smlouvu, nikoliv o přechod nájemního práva“, a že soud prvního stupně
neprovedl žalovaným navržené důkazy, z nichž tato skutečnost vyplývala (v
neprovedení důkazů spatřuje naplnění vady řízení). Odvolacímu soudu vytýká, že
se v odůvodnění svého rozsudku s touto skutečností „nevyrovnal“ a dovozuje, že
napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.), který „spočívá v tom, že rozhodnutím obou soudů je porušena základní
právní zásada platnosti právních úkonů podle ustanovení § 41a občanského
zákoníku“. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního
stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí s posouzením otázky „platnosti právních úkonů podle ustanovení § 41a
občanského zákoníku“. Jak je však patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, na
řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, a proto nelze ve
vztahu k ní shledat dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Otázkou zásadního právního významu, zakládající přípustnost dovolání dle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze shledat ani otázku posouzení
platnosti smlouvy o nájmu bytu, uzavřené v roce 1996 mezi žalovaným a právním
předchůdcem žalobce.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní
judikatura, ročník 1998, sešit 10, pod pořadovým číslem 24, a ze dne 22. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99) je ustálena v názoru, že předpokladem platnosti
smlouvy o nájmu bytu je skutečnost, že byt je právně volný, a že smlouva o
nájmu bytu, jehož nájemcem je jiná osoba, je absolutně neplatná.
Jestliže tedy v souzené věci odvolací soud, vycházeje ze závěru (dovoláním
nezpochybněného), že v době uzavření předmětné nájemní smlouvy byla nájemkyní
bytu matka žalovaného, dovodil, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, je jeho
právní posouzení věci v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje existenci
tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), je třeba uvést, že k
takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací
soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o
sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací
soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl
vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu