26 Cdo 1115/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce L. b. d. P. 9 , zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému Č. S., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 280/98, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č.j. 14
Co 588/99-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, č.j. 18 C 280/98-17,
uložil žalovanému povinnost vyklidit „nebytové prostory ve Š. ulici č.p. 669,
P. 9, nacházející se v suterénu tohoto domu, číslo místnosti 1 a 2 s
příslušenstvím\" (dále též jen „nebytové prostory\") a vyklizené je předat
žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně žalovaného zavázal
nahradit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že
žalobce je vlastníkem nebytových prostor, které měl žalovaný pronajaté jako
ateliér na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství ONV v P. 9 ze dne
10. 6. 1986 a následné dohody o odevzdání a převzetí místností do užívání ze
dne 1. 8. 1986 (nazvané „hospodářská smlouva\"), že žalobce dal žalovanému dne
17. 7. 1998 písemnou výpověď nájmu nebytových prostor bez udání důvodů (§ 10
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
pozdějších předpisů - dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), kterou žalovaný
převzal dne 12. 8. 1998, že žalobce si předtím, než dal výpověď nájmu, vyžádal
„v souladu s § 15 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. předcházející souhlas obvodního
úřadu s výpovědí\" (tento souhlas byl udělen 7. 7. 1998), a že nájemní poměr
skončil dnem 30. 11. 1998. Obvodní soud vyslovil právní názor, že námitka
žalovaného, podle níž „souhlas obvodního úřadu musí být udělen ve správním
řízení\", je nedůvodná. Zákon č. 116/1990 Sb., hovoří-li v § 15 odst. 2 o
předchozím souhlasu národního výboru s výpovědí nájmu nebytových prostor,
způsob udělení tohoto souhlasu neurčuje a podle názoru obvodního soudu „z
výkladu lze dovodit, že postačí písemná forma souhlasu a není třeba, aby
souhlas byl udělen ve správním řízení. Pokud by zákonodárce chtěl, aby souhlas
byl udělen ve správním řízení\", pokračoval obvodní soud, „tuto skutečnost by
nepochybně uvedl přímo v zákoně\". Na podporu uvedeného názoru dále soud
prvního stupně uvedl, že o „předchozím souhlasu národního výboru\" hovoří i
ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., a ani tento souhlas není - podle
obvodního soudu - udělován ve správním řízení, ale „postačuje písemný souhlas
obvodního úřadu\"; označil za nelogické, aby „k udělení jednoho předchozího
souhlasu postačovala pouze písemná forma a k udělení druhého aby bylo třeba
správního řízení\". Vycházeje z tohoto právního názoru soud prvního stupně
uzavřel, že žalobce dal žalovanému řádnou výpověď, a že ten nyní užívá nebytové
prostory bez právního důvodu; proto soud žalobě na vyklizení těchto prostor
vyhověl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1.
2000, č.j. 14 Co 588/99-42, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
na vyklizení nebytových prostor zamítl a žalobce zavázal nahradit žalovanému
náklady řízení před soudy obou stupňů. Poté, kdy doplnil důkazní řízení,
převzal závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovanému vzniklo k nebytovým
prostorám právo osobního užívání místností nesloužících k bydlení dle § 196 a
násl. obč. zák. (ve znění do 31. 12. 1991), a že uvedený právní vztah se podle
§ 15 odst. 1, § 16 bod. 1 a § 17 zákona č. 116/1990 Sb. řídí „tímto zákonem s
tím, že nájem takto vznikl na dobu neurčitou\". Odlišně od právních závěrů
soudu prvního stupně ale odvolací soud výkladem ustanovení § 15 odst. 1 zákona
č. 116/1990 Sb., § 1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní
řád), § 13 odst. 2 a § 31 písm. b/ zákona č. 418/1990 Sb. o hlavním
městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a také s poukazem na argumentaci
obsaženou v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. I. ÚS
269/96, dospěl k právnímu názoru, že „ve smyslu ustanovení § 15 odst. 2 zák.
č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět nájem
nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu
územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním
řízení\". Vzhledem k tomu, že souhlas Obvodního úřadu M. č. P. 9 ze dne 7. 7.
1998 nebyl vydán ve správním řízení, nemá náležitosti správního rozhodnutí (§
47 správního řádu) a „jiný souhlas k výpovědi nebyl dán\", městský soud
uzavřel, že nájem nebytových prostor nebyl ukončen způsobem, jaký předpokládá
zákon, a žalovaný proto není povinen tyto prostory žalobci vrátit.
Žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítal, že
jednání úředníků správních orgánů (kteří vydali souhlas s výpovědí a později
požadovali předložení dokladů k rozhodnutí o tomto souhlasu) bylo „zmatečné a
nesrozumitelné\", takže zde existuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
c/ o. s. ř., když „rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování\". Uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř., když tvrdil, že odvolací soud „aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně si jej vyložil\". V dovolání pak polemizoval s
právním názorem odvolacího soudu, že souhlas s výpovědí nájmu nebytových
prostor podle § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musí být udělen ve správním
řízení, a s použitím argumentace obsažené též v prvostupňovém rozhodnutí
dovozoval že zákon neurčuje, jakou formou má být souhlas udělen, může být tedy
dán platně jakoukoli formou a „teoreticky by mohl být ... udělen i ústně\".
Výklad odvolacího soudu považoval dovolatel za nelogický a nesprávný, vedoucí k
„diskriminaci žalobce, neboť byl prokazatelně zvýhodněn žalovaný jako nájemce
nebytových prostor\". Navrhl aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření požadoval, aby dovolací soud žalobcovo
dovolání zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), splňuje formální i
obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věta prvá o. s. ř., jsou v
něm uplatněny způsobilé dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
c/ a d/ o. s. ř., a jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§
238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady (§ 241
odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud podle ustanovení §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti,
dovolatel nenamítá a nevyplývají ani z obsahu spisu. Se zřetelem k tomu, že
jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 věta první o. s. ř.), stalo se
předmětem dovolacího přezkumu jednak tvrzení dovolatele, že je zde dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (vymezený výše citovaným
způsobem), jednak právní závěr odvolacího soudu že „ve smyslu ustanovení § 15
odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění předpisů pozdějších, je možné vypovědět
nájem nebytových prostor jen po předchozím souhlasu příslušného úřadu či orgánu
územní samosprávy, který byl vydán formou správního rozhodnutí ve správním
řízení\".
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
lze namítat, že rozhodnutí vychází se skutkového stavu, který nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů či z přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a dále též
je-li v hodnocení důkazů a dalších poznatků vyšlých najevo v průběhu řízení
logický rozpor, popř. neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř. (citovaná procesní
ustanovení platí podle § 211 o. s. ř. přiměřeně i pro řízení před
odvolacím soudem). Dovolatelova námitka není uvedenému důvodu podřaditelná,
neboť nesměřuje proti postupu soudu při hodnocení důkazů, ale proti (podle
žalobcova mínění) rozpornému postupu správního orgánu. Správnost skutkového
zjištění, že správní orgán dal k výpovědi nájmu nebytových prostor písemný
souhlas dne 7. 7. 1998, a že tento souhlas nebyl rozhodnutím vydaným ve
správním řízení, však dovolatel prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nijak
nezpochybňuje.
Nesprávným právním posouzením podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů přitom jde, použil-li soud jiného právního předpisu,
než měl správně použít, nebo správně určený právní předpis nesprávně vyložil.
Dovolatel namítá posledně uvedenou okolnost, když nezpochybňuje aplikaci
ustanovení zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů, a souhlasí i s tím, že výpověď nájmu nebytových prostor danou
žalovanému je třeba posuzovat podle zákona č. 116/190 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, nesouhlasí ale s výkladem
ustanovení § 15 odst. 2 posledně uvedeného zákona, na němž napadený rozsudek
odvolacího soudu spočívá, totiž s právním názorem, že souhlas s výpovědí nájmu
nebytových prostor podle § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musí být udělen
ve správním řízení. Dovolací soud však ani v této části neshledává dovolání
opodstatněným.
Rozhodování o udělení souhlasu s výpovědí nájmu nebytových prostor (§ 15 odst.
2 zákona č. 116/1990 Sb.) je rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech
či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy; proto
vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správního řádu) spadá do působnosti tohoto zákona. Z
uvedeného pak plyne, že rozhodnutí orgánu obce o udělení tohoto souhlasu musí
být vydáno ve správním řízení, vyhotoveno písemně a doručeno účastníkům
správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu (viz jeho
ustanovení §§ 46, 47 a 51). Shodné závěry vyslovil Nejvyšší soud již v
rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1582/98 ze dne 23. 2. 1999, a sp. zn. 20 Cdo
1832/99 a ze dne 29. 2. 2000, ve vztahu k předchozímu souhlasu potřebnému k
uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor (§ 3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.),
a neshledává důvod odchýlit se od nich ani v této věci, když sdílí dovolatelův
právní názor potud, že vyžaduje-li zákon č. 116/1990 Sb. předchozí souhlas
příslušného orgánu jednak k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, jednak
k výpovědi tohoto nájmu, musí být postup orgánu při vydávání potřebného
souhlasu (proces) v obou případech shodný.
Dovolateli se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§
241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí a Nejvyšší soud proto jeho dovolání rozsudkem zamítl (§ 243b odst.
1 věta před středníkem, odst. 5 o. s. ř.), aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž dovolatel, který neměl procesní úspěch, je
povinen nahradit úspěšnému žalovanému náklady vynaložené v dovolacím řízení na
odměnu advokátovi za jeden úkon právní služby ve výši 500,- Kč (sepis
dovolacího vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. k/, § 7, § 9 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. - dále jen „cit. vyhláška\"), a
na paušální náhradu hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč podle § 13
odst. 3 cit. vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. července 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová