USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a
soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce V.
Š., zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště
1912/13, proti žalovanému RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v
likvidaci, se sídlem v Praze 4, U Mlýna 1755/5, IČO 00664073, zastoupenému Mgr.
Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, o zaplacení
částky 550.829 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. 9 C 194/2003, o dovolání žalobce proti rozsudkům Okresního soudu v
Kutné Hoře ze dne 7. 10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, a Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne
7. 10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023,
č. j. 23 Co 7/2023-742, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10.840 Kč k rukám Mgr. Matyáše Semráda, advokáta se
sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 550.829 Kč s příslušenstvím z
titulu dlužného nájemného. Uvedl, že zápočtem ze dne 12. 2. 2001 žalovaný uznal
svůj dluh ve výši 22.050 Kč a poté, v období od 12. 2. 2001 do 30. 6. 2002
(ukončení nájemního vztahu), neplatil řádně nájemné vyplývající z Nájemní
smlouvy ze dne 15. 4. 1998, změněné Nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1998 a
Dodatkem ze dne 29. 4. 2002, týkající se tam specifikovaných nemovitostí.
2. Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7.
10. 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu (výroky II a III).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 30. 5. 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že
na základě Dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 (dále jen „Dohoda“) uzavřené
mezi žalobcem a J. W. jako oprávněnými a žalovaným jako vydávajícím se žalobce
stal podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti ?) tam uvedených pozemků
(vzniklých z původního pozemku parc. č. XY) a staveb (dále jen „nemovitosti“).
V období jejího sepisu byl pozemek původní parc. č. XY (PK) v k. ú. XY zastavěn
stavbou ve vlastnictví 3. osoby. Dne 15. 4. 1998 uzavřel žalobce (jednající
současně za J. W.) jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem ohledně
vydaných nemovitostí Nájemní smlouvu, posléze změněnou Nájemní smlouvou ze dne
28. 12. 1998 a Dodatkem ze dne 29. 4. 2002 (dále jen „Nájemní smlouva“).
Nájemné činilo 38.000 Kč, resp. od 29. 4. 2002 10.000 Kč měsíčně. Fakturu
vystavenou žalobcem na částku 540.829 Kč žalovaný převzal, avšak ničeho na ni
nezaplatil. Po právní stránce odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu
ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21, dovodil, že Dohoda byla uzavřena v
rozporu s § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ve znění účinném ke dni 15. 4. 1998 (dále jen „zákon č.
403/1990 Sb.“), neboť se ke dni jejího uzavření na vydávaných pozemcích
nacházely stavby ve vlastnictví 3. osoby; žalobce proto nemovitosti platně
nenabyl. Dohoda i následně uzavřená Nájemní smlouva jsou tudíž neplatné ve
smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a žalobci žádný nárok vůči žalovanému nevznikl.
5. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, které
Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud
zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.), neboť dovolání je
mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu
(§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního
stupně je odvolání. Občanský soudní řád proto ani neupravil funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek
funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu pak
Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť otázku
(ne)platnosti Dohody vyřešil odvolací soud souladně s ustálenou judikaturou.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21,
vysvětlil, že „…ve vztazích regulovaných zákonem č. 403/1990 Sb. jsou meze
autonomie vůle poměrně jednoznačně regulovány, povinnou osobu ‚stíhá‘ tzv.
smluvní přímus, stranami smlouvy jsou určené povinné osoby a oprávněné osoby, o
vydání věci a o vzájemném uspořádání vztahů se sepisuje dohoda. Zůstává tak k
posouzení, zda strany mohou zvolit obsah právního jednání, a to odchylně od
jednotlivých ustanovení zákona, včetně § 10 odst. 4. Přitom je třeba vzít v
úvahu, že jde o restituční předpis, jehož účelem je zmírnění některých
majetkových křivd, nicméně jde o předpis, který nevytváří speciální restituční
právo, je součástí právního řádu České republiky. Předpisem této povahy jsou
chráněny určité zájmy, jejichž integraci stát reguluje s adekvátní mírou
intenzity společenského zájmu. Lze připustit, že společenský zájem umožňuje,
aby povinná osoba uspokojila požadavek oprávněné osoby v širším než zákonném,
rozsahu, avšak tento postup nemůže vést k zásahům do subjektivních práv a
oprávněných zájmů třetích osob. Stanoví-li § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.,
že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí
státem, se nevydává, lze dovodit, že povinná osoba může takový pozemek
oprávněné osobě vydat, neboť tak vykonává svoje vlastnické právo. Nesmí však
výkonem svého vlastnického práva zasáhnout bez právního důvodu do práv a
oprávněných zájmů jiných a výkon nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. § 3
odst. 1 obč. zák.), v podobném smyslu působí i povinnosti plynoucí z tzv.
generální prevence (srov. § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).“
9. V nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2856/19, pak Ústavní soud
dospěl k závěru, že „…dohody o vydání věci byly v rozporu s § 10 odst. 4 zákona
o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle něhož pozemek, na němž
je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se
nevydává, a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada. Důvodem této překážky je
zamezení kolize s veřejným zájmem nebo právy třetích osob vztahujícími se k
předmětné stavbě. Brání se tím tomu, aby docházelo k vydávání pozemků
zatížených existencí stavby, u nichž by bylo vyloučeno či omezeno jejich
využití ze strany restituentů za původním účelem.“ Na tomto základě Ústavní
soud formuloval tuto část právní věty: „Vzhledem k tomu, že dohody o vydání
věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., neměly povahu aktu veřejné
moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z
nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení,
vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon
(nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jestliže by svým obsahem
nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům.
Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít
žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro
zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem.“
10. Při posuzování věci se odvolací soud (soud prvního stupně)
citovanými závěry důsledně řídil a ani dovolací soud neshledal důvod se od nich
odchýlit. Nelze se přitom ztotožnit s námitkou dovolatele, že by závěry
Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21,
„slepě převzal“. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je naopak zřejmé, že se věcí
zabýval pro rozhodnutí dostatečným způsobem jak po stránce skutkové, tak
právní, a jeho závěry se dovolacímu soudu – s přihlédnutím k obsahu spisu –
nejeví jako zjevně nepřiměřené. Tím spíše, že nález Ústavního soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3423/21, se týkal obdobné věci týchž účastníků,
konkrétně posouzení platnosti Dohody o vydání věci uzavřené mezi dovolatelem a
žalovaným dne 8. 2. 1999. Konečně výtka dovolatele, že soudy obou stupňů
založily svá rozhodnutí na neexistujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4.
2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, je bezpředmětná; zcela zřejmě (vycházeje z obsahu
odůvodnění jejich rozhodnutí) jde totiž o prostou chybu v psaní, byť
opakovanou. Nezbývá proto než uzavřít, že odvolací soud se od ustálené
judikatury dovolacího soudu, a potažmo Ústavního soudu, neodchýlil.
11. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek
dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle
současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s.
ř. a contrario). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná)
skutková zjištění (zejména o tom, kdy byly na dotčených pozemcích postaveny
stavby, které se zde nyní nacházejí, a kdo je onou 3. osobou, jejíž práva byla
vydáním nemovitostí dotčena) a současně též vady řízení (výtkami, že soudy obou
stupňů se nevypořádaly s jím uplatněnými námitkami, že jejich argumentace je
zmatečná a jejich závěry jsou neurčité a nesrozumitelné), neuplatnil v tomto
ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom
smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
č. 460/2017 Sbírky zákonů). Skutkovým zjištěním je ostatně dovolací soud vázán.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož
i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly
dány, přípustnost dovolání nezakládají.
12. Konečně dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že
dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy v obou jeho
výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění.
Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani
přípustné.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání dovolatele
proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 7. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu