26 Cdo 113/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně G. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 38/95, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co
232/2001-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2003, č. j. 26 Co
232/2001-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných JUDr. J.
P. a JUDr. L. P. (dále též jen „původní žalovaní“) k „bytu č. 9 v 5. nadzemním
podlaží domu č. 55 v B., Jiráskova ul., sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a
příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. srpna 1997, č.
j. 43 C 38/95-68, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
19. dubna 1999, č. j. 44 Co 7/98-89, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na návrh žalobkyně soud prvního stupně usnesením ze dne 22. listopadu 1999, č.
j. 43 C 38/95-105, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupil
jako další účastník řízení J. P. ml., syn původního žalovaného JUDr. J. P.
(dále též jen „žalovaný“).
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 43 C
38/95-126, žalobu vůči původním žalovaným zamítl (výrok II.) a vůči žalovanému
žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že
nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty počínající
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a
žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od uplynutí výpovědní
lhůty (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech
řízení účastníků (výroky III. a IV.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23. května 2003, č. j. 26
Co 232/2001-146, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil
tak, že žalobu (vůči žalovanému) zamítl; citovaný rozsudek změnil rovněž ve
výroku III. o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení těchto účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že původní
žalovaní jako nájemci provedli v předmětném bytě bez souhlasu pronajímatelky
úpravy – zaslepili dveřní otvor v koupelně, vyměnili starší kamna za nová, nová
kamna zaústili do nevyvložkovaného komína a v souvislosti se změnou dispozice
kuchyně a dětského pokoje provedli úpravy na vodoinstalaci. Poté zjistily, že z
tohoto důvodu dala žalobkyně původním žalovaným výpověď z nájmu bytu z důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Dále mimo
jiné zjistily, že původní žalovaní se z předmětného bytu odstěhovali, že v bytě
zůstal bydlet žalovaný a že dopisem ze dne 10. června 1999 původní žalovaní
žalobkyni sdělili, že trvale opustili společnou domácnost, kterou vedli se
synem J. P. (žalovaným), který zůstal bydlet v bytě sám. Na tomto skutkovém
základě soud prvního stupně především dovodil, že provedením podstatných změn v
předmětném bytě původní žalovaní jako nájemci bytu porušili povinnosti
vyplývající z nájemního vztahu a že toto porušení lze kvalifikovat jako hrubé
porušení povinností vyplývajících pro nájemce z nájmu bytu ve smyslu § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dále také dovodil, že v důsledku trvalého opuštění
společné domácnosti původními žalovanými přešel nájem bytu na žalovaného (podle
§ 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) a že současně přešla na
žalovaného rovněž práva a povinnosti vyplývající z uplatněné výpovědi z nájmu
bytu. Za této situace žalobě vůči žalovanému vyhověl. Naproti tomu odvolací
soud v této souvislosti dovodil, že osoby vyjmenované v ustanovení § 706 odst.
1 větě první obč. zák. se v důsledku přechodu nájmu bytu (podle § 706 odst. 1
ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) stávají nájemci (společnými nájemci)
bytu, avšak ze zákona již nevyplývá, že na tyto osoby přecházejí rovněž práva a
povinnosti vzniklé účastníkům nájemního poměru na základě výpovědi dané nájemci
podle § 711 odst. 1 obč. zák. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1671/97. Z toho podle
odvolacího soudu vyplývá, že účinky výpovědi z nájmu bytu vůči žalovanému
nenastaly, nebyla-li mu výpověď doručena (ta byla doručena pouze původním
žalovaným); proto žalobu vůči žalovanému zamítl, aniž se zabýval otázkou
naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení „§ 237/1 písm. a) o.s.ř.“ V dovolání uvedla, že sice
„přijala“ právní názor soudů obou stupňů o přechodu nájmu bytu (podle § 706
odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) na žalovaného, avšak namítla,
že nemůže souhlasit s názorem, že na něj současně nepřešly „jakékoliv závazky,
kterým bylo toto právo (právo nájmu bytu) jeho rodičů zatíženo“. Podle
žalobkyně byla a je „takovým závazkem“ také výpověď z nájmu bytu, kterou
uplatnila vůči jeho právním předchůdcům; účinky výpovědi z nájmu bytu tedy
přešly na něj poté, kdy jeho právní předchůdci byt opustili. V závěru žalobkyně
uvedla, že rodiče žalovaného hrubě porušili své základní povinnosti nájemců
bytu a přitom – při akceptaci právního názoru odvolacího soudu – „ještě
získávají byt pro své zletilé dítě …“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí 21. listopadu 2000. O odvolání
žalovaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně sice odvolací soud rozhodl až
dne 23. května 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu
15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat a také projednal (srov. odůvodnění
napadeného rozhodnutí) podle dosavadních právních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené
rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem
2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č.
30/2000 Sb.).
Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je
jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. přípustné.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém
rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich
obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá
povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1
o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich
existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů
uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/ o.s.ř. Dovolatelka – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
odpověď na otázku, zda ve vztahu k osobě, na níž přešel nájem bytu ve smyslu §
706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák., zůstávají – v souvislosti
s přechodem nájmu – zachovány účinky výpovědi z nájmu bytu, která byla
uplatněna vůči jejím právním předchůdcům, avšak jí samotné doručena nebyla
(byla doručena pouze jejím právním předchůdcům).
Přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím
(sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených podmínek právo nájmu smrtí
nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto
dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu (určitých práv a povinností)
jiná osoba tímto ustanovením určená. Právní nástupce podle § 706 odst. 1 obč.
zák. je procesním nástupcem původního účastníka řízení – zemřelého nájemce
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp.
zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura). V odůvodnění citovaného usnesení Nejvyšší soud mimo jiné
uvedl, že peněžitá práva a povinnosti zemřelého nájemce (včetně povinnosti
zaplatit nájemné za dobu do jeho smrti) se spravují obecným režimem dědění. Na
osobu, na niž přešlo právo nájmu, však přecházejí jiná konkrétní práva
předchozího nájemce, včetně kupříkladu těch, která vyplývají z § 691, § 692
odst. 2, § 693 obč. zák. (pokud do jeho smrti již nevznikly příslušné peněžité
nároky), a podobně přecházejí práva a povinnosti z dohody o výměně bytu podle §
715, § 716 obč. zák. a další. Osoba podle § 706 odst. 1 obč. zák. vstupuje též
do právního vztahu nájmu sjednaného na dobu určitou a do právního vztahu z
dohody o zániku nájmu podle § 710 odst. 1 obč. zák. Platí tedy, že i poté, co
došlo k přechodu práva nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., jde – z obsahového
hlediska – zásadně o tentýž právní vztah; s univerzální hmotněprávní sukcesí se
sice přechod práva nájmu bytu neztotožňuje, ale v jistých znacích se k ní
připodobňuje.
S uvedenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje také v projednávané
věci. Navíc, a to i s přihlédnutím k uvedeným závěrům, se přiklání k názoru, že
na osobu, na níž přešel nájem bytu podle § 706 odst. 1 (v daném případě ve
spojení s ustanovením § 708) obč. zák., se vztahují i právní účinky výpovědi z
nájmu bytu, kterou pronajímatel uplatnil vůči předchozímu nájemci za trvání
jeho nájemního vztahu k bytu.
Ustálená soudní praxe dovodila, že institut přechodu nájmu je svým charakterem
nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxative
určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého
nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997,
sp. zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněného pod č. 54 v sešitě č. 7 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura). Pronajímatel je tedy – ze zákona – omezen již
samotným institutem přechodu nájmu, a to ve svém právu byt volně pronajmout
poté, co dosavadní nájemce zemřel, resp. jako v daném případě přestal být
nájemcem bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti. Jestliže by
smrtí dosavadního nájemce, resp. okamžikem trvalého opuštění společné
domácnosti, zanikly také účinky výpovědi z nájmu bytu uplatněné pronajímatelem
vůči předchozímu nájemci a vůči novému nájemci by nastaly až v okamžiku
„opětovného“ doručení výpovědi z nájmu bytu, jak to v konečném důsledku dovodil
odvolací soud, došlo by k dalšímu omezení pronajímatele. Takové omezení však
již oporu v zákoně nemá a ve svých důsledcích by bylo omezením nad rámec
zmíněného (zákonného) omezení; v krajních případech by mohlo být spojeno s
důsledky uvedenými dovolatelkou v závěru jejího dovolání. Z uvedených důvodů se
proto dovolací soud neztotožňuje s právními závěry obsaženými v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1671/97, na něž v
odůvodnění napadeného rozsudku odkázal odvolací soud. Posoudil-li odvolací soud
nastíněné otázky – s odkazem na zmíněné usnesení – jinak, nelze jeho právní
posouzení věci, a to i s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného
dovolacího důvodu, pokládat za správné.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalobkyně, správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu