NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 1136/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) I. K. a B) Ing. M. K.,
zastoupených advokátkou proti žalovaným 1) M. V., zastoupené advokátem a 2) T.
V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 107/99, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 58 Co 427/02-150,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 58 Co 427/02-150,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. června 2002, č. j. 9 C
107/99-125, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 26. června 2002, č. j. 9 C 107/99-125, vyhověl žalobě a
výrokem označeným jako I. přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 2 o třech
pokojích s kuchyní, předsíní, koupelnou, WC, spíží a sklepem, I. kategorie, v
prvém nadzemním podlaží (přízemí) domu č. p. 296, v kat. úz. D., pod adresou
P., B. 7“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“), výrokem označeným jako II. určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, výrokem označeným jako III. žalovaným
uložil povinnost byt „vyklidit a vyklizený žalobcům předat do 15ti dnů po
skončení nájmu a po zajištění přístřeší“, a výrokem označeným jako
IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (zamítavý) rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 9 C 107/99-87, byl k odvolání
žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne
30. ledna 2002, č. j. 58 Co 370/2001-105, a věc mu byla – se závazným právním
názorem – vrácena k dalšímu řízení.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobci
jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaným (společným
nájemcům) vypověděli nájem předmětného bytu z důvodů uvedených v § 711 odst. 1
písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), že výpověď z nájmu bytu
učinili součástí žaloby, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč.
zák. obsahově vymezili tak, že žalovaní mají vedle předmětného bytu ještě
družstevní byt (o velikosti 2+k.k.) v P. 4, M. 715/12 (dále jen „družstevní
byt“), který byl v březnu 1984 (v době před uzavřením manželství účastníků)
přidělen druhému žalovanému, že družstevní byt žalovaní k bydlení nikdy
neužívali, po celá léta jej žalovaný využíval k podnikání a pozbyli jej (po
déletrvajícím jednání) až dne 28. dubna 2000 v důsledku převodu práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na V. M: Soud prvního
stupně především dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč.
zák. není naplněn. Poté rovněž dovodil, že ke dni doručení výpovědi z nájmu
bytu svědčilo žalovaným nájemní právo (právo společného nájmu) k předmětnému
bytu i k družstevnímu bytu, a uzavřel, že za této situace měli v té době ve
smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva byty. Jestliže družstevní byt k
bydlení neužívali, nelze podle názoru soudu prvního stupně dovodit, že jim
mohou svědčit „okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly
jejich potřebu mít vedle bytu předmětného ještě tento druhý menší byt“. Za této
situace, a to i s přihlédnutím k vázanosti právním názorem odvolacího soudu,
usoudil na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
Na základě skutkových zjištění, že žalovaný vlastní prostorný
rodinný dům čp. 59 a dům č. evidenční 247 spolu s pozemky v katastrálním území
Č., okres P. (45 až 50 km od P.), že tento rodinný dům je kolaudován a jeho
užívání bylo stavebním úřadem povoleno, že žalovaní užívali rodinný dům delší
dobu celoročně a že také v současnosti obvykle jezdí i se třemi nezletilými
dětmi do Prahy až v pondělí ráno, děti dají do školky (školy) a v předmětném
bytě se scházejí až v pondělí večer, soud prvního stupně
dovodil, že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými
mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Vyklizovací povinnost žalovaných z
bytu podmínil – s odkazem na ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. – poskytnutím
přístřeší.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.
j. 58 Co 427/02-150, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a za správný pokládal rovněž závěr o naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Shodně se soudem prvního
stupně – stejně jako ve zrušujícím usnesení ze dne 30. ledna 2002, č. j. 58 Co
370/2001-105 – dovodil, že žalovaní měli ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu
dva byty (byli v té době společnými nájemci předmětného bytu a družstevního
bytu). Bylo-li zároveň prokázáno, že družstevní byt od počátku vzniku práva
společného nájmu v roce 1995 k bydlení neužívali, tento sloužil toliko k
podnikání žalovaného a vzniklou situaci ohledně bytů řešili až v dubnu 2000,
nelze podle odvolacího soudu ani dovodit, že by šlo ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák. o případ, kdy na žalovaných nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Ztotožnil se rovněž s právním
posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. a tudíž shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že mají-li žalovaní možnost bydlení v rodinném domě žalovaného
v Č. ve vzdálenosti do 50 km od P., v němž se fakticky zdržovali v době, kdy
neobývali předmětný byt, nelze, a to i vzhledem k zájmu žalobců na ochraně
jejich vlastnického práva, dovodit rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými
mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky
podřadili dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/,
odst. 3 o.s.ř. V dovolání především zpochybnili správnost právního závěru, že v
daném případě je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
Namítli, že uvedený výpovědní důvod vyžaduje stav užívání dvou či více bytů
nájemcem, a pokračovali, že pokud k bydlení užívali pouze předmětný byt a
nikoliv rovněž družstevní byt, nelze už z tohoto důvodu uvažovat o naplněnosti
výpovědního důvodu podle citovaného ustanovení. Poté také namítli, že i kdyby u
nich stav dvou bytů byl dán, pak – vzhledem k posléze uvedeným okolnostem – na
nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů
(konkrétně družstevní byt), které měli v době doručení výpovědi z nájmu bytu.
Bylo tomu tak především proto, že družstevní byt byl vzhledem k velikosti
jejich rodiny nepoužitelný, navíc byla ohledně něj uzavřena smlouva o smlouvě
budoucí a od roku 1995 jej užívala společnost D. s. r. o., jejímž společníkem
byl Ing. M., s nímž byla po předchozím jednání uzavřena dne 28. dubna 2000
dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu. Kromě toho během týdne se rodina žalovaných zdržuje převážně v
předmětném bytě a pouze víkendy tráví na venkově, a to proto, že rodinné
aktivity se přenesly do P., kde začala starší dcera navštěvovat školu a mladší
děti školku. Nesouhlasili ani se závěry, které odvolací soud přijal v rámci
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. Zde odvolacímu soudu vytkli, že se
nezabýval tím, že starší dcera začala navštěvovat střední školu v P., mladší
děti školku v P. a žalovaná začala opět po ukončení mateřské dovolené pracovat.
Navíc se odvolací soud přes sdělení žalovaných nevypořádal ani s tím, že jejich
manželství bylo v mezidobí pravomocně rozvedeno; přitom šlo podle nich o
skutečnost uplatnitelnou – s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 písm. e/
o.s.ř. – v odvolacím řízení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek
odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ve
svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny.
I když dovolatelé, jde-li o dovolací důvody, odkázali rovněž na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., ve skutečnosti – jak
plyne z obsahu dovolání – uvedený dovolací důvod neuplatnili; přitom vady ve
smyslu citovaného ustanovení nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§
238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí rovněž proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá
skutková zjištění, jinak řečeno alespoň v určité části nesouhlasí se způsobem
hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízejí v této části
vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho,
co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto ohledu
zjistit, tj. vlastní verzi alespoň části skutkového stavu věci.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový
stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad
uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho
vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího
důvodu o posouzení správnosti právních závěrů, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn a že uplatněná výpověď z
nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák.).
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou
výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných.
Podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů,
že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k
výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni
doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod
skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.
listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z
roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo
více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce
jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k
domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy
nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení jde i tehdy,
disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke
svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž
za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím
se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání
tohoto bytu umožnit (srov. zprávu o zhodnocení rozhodování soudů uveřejněnou ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14,
str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp.
zn. 26 Cdo 813/99).
Svědčilo-li žalovaným v době doručení výpovědi z nájmu bytu právo společného
nájmu k předmětnému bytu a současně k družstevnímu bytu, nelze – s přihlédnutím
k citované judikatuře – pokládat za důvodnou dovolací námitku, že (v době
doručení výpovědi z nájmu bytu) nešlo u nich o stav dvou bytů (ve smyslu § 711
odst. 1 písm. g/ obč. zák.).
Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod
podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě
požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe
– a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila
v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k
němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze
zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění
nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného
pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a
přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou
potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž
dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval
pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy,
jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou
velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy,
užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do
místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav
užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k
vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů k bydlení) – s přihlédnutím
ke zjištěnému skutkovému stavu – v daném případě sice nejde, avšak z dikce
uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. byl uplatnitelný vždy výlučně v situaci, kdy nájemce
skutečně užívá dva a více bytů k bydlení. Uvedené ustanovení je třeba vyložit a
aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele
a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele
sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by
bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné,
resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např.
podnajímá. Shodně je uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24.
června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003.
Z uvedeného vyplývá, že s žalovanými nelze souhlasit ani v tom, že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není naplněn proto, že
na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Jestliže
podle nezpochybněného skutkového zjištění od počátku vzniku práva společného
nájmu v roce 1995 družstevní byt k bydlení neužívali (družstevní byt sloužil
toliko k podnikání žalovaného a tento stav řešili až v dubnu 2000 převodem
členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na Ing.
M.), lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že na nich lze spravedlivě
požadovat, aby užívali (k bydlení) pouze jeden byt. Za této situace lze
pokládat za správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák.
Soudní praxe dovodila, že i když je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm.
g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97,
uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto
ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může
jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v
bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
vyklizení bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v
sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba
brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten,
který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se
přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty,
které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli –
spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se
přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti
aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše
uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením
hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního
občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně –
posouzením věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval. Přitom vzal v úvahu zájem
žalobců na ochraně jejich vlastnického práva a dále okolnost, že žalovaní mají
možnost bydlení v rodinném domě žalovaného v Č. ve vzdálenosti do 50 km od P.,
v němž se fakticky zdržovali v době, kdy neobývali předmětný byt, a na základě
toho dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák.). Podle dovolacího soudu se však odvolací soud při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nevypořádal se všemi rozhodnými
okolnostmi. Tak se např. nezabýval – stejně jako soud prvního stupně – tím, že
starší dcera žalovaných začala navštěvovat střední školu v P., mladší děti
školku v P. a žalovaná začala opět po ukončení mateřské dovolené pracovat, jak
namítají dovolatelé; současně opomenul skutkové zjištění o rozvodu manželství
žalovaných a nevypořádal se ani se skutkovým zjištěním, že žalovaní družstevní
byt pozbyli (po déletrvajícím jednání) až dne 28. dubna 2000 v důsledku převodu
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na V. M: Jeho právní
posouzení je tak v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené
rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu