26 Cdo 1137/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti
žalovanému Ing. L. H., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 326/2001, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2002, č.
j. 64 Co 304/2002-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4.
2002, č. j. 8 C 326/2001-65, rozhodl, že „soud přivoluje k
výpovědi z nájmu bytu č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie
nacházejícímu se ve 2. podlaží domu čp. 1842 v P., N. 1842 (dále „předmětný
byt“), jehož nájemcem je žalovaný“ (výrok I.), že „nájemní poměr žalovaného k
předmětnému bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počne běžet
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“ (výrok
II.), a že „žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do
15 dnů po zajištění přístřeší“ (výrok III.); dále rozhodl o nákladech řízení
(výrok IV.). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že
uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (hrubé
porušení povinnosti nájemce bytu spočívající v přenechání bytu do podnájmu bez
souhlasu pronajímatele) a podle § 711 odst 1 písm. h) obč. zák. (neužívání bytu
bez vážných důvodů) jsou naplněny; neshledal přitom důvody pro odepření
přivolení k výpovědi z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 12. 12. 2002, č. j. 64 Co 304/2002-85, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé potvrdil ve znění: „Soud přivoluje k výpovědi z nájmu bytu
č. 6 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie nacházejícímu se ve 2.
podlaží domu čp. 1842 v P., N. 1842, dané žalobcem žalovanému. Nájemní poměr
žalovaného k předmětnému bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku. Žalovaný je povinen po uplynutí výpovědní lhůty byt vyklidit a
vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší“. Dále odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
neshledal naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.,
ve shodě s ním však dovodil existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. h) obč. zák.; přisvědčil i jeho závěru, že výkon práva žalobce dát
žalovanému výpověď z nájmu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.
zák.). Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž v
odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že formulační změny ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně nejsou změnou rozsudku ve smyslu § 220 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl,
že odvolací soud „připustil možnost podat proti předmětnému rozsudku dovolání“;
uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm.
b) o. s. ř. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů (existence vady
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) spatřuje
dovolatel v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) neprovedl důkazy
(výslech osob, které se v předmětném bytě zdržovaly, výslech nájemců
sousedících bytů), které by mohly prokázat užívání či neužívání bytu
žalovaným. Namítá, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
není dán, neboť měl vážný důvod pro neužívání předmětného bytu, který spočíval
v častých a déletrvajících pracovních cestách, což by mohlo prokázat vyjádření
jeho zaměstnavatele. Uvádí, že „v řízení provedené důkazy nesvědčily na podporu
tvrzení žalobce, že žalovaný předmětný byt užívá jen občas, a že proto měl
odvolací soud řízení v tomto směru doplnit, popřípadě … rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení“. Navrhl, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení; současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V dané věci žalovaný napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu,
neboť ze srovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a rozsudku
odvolacího soudu vyplývá, že jde o rozsudek potvrzující (byť s určitými
formulačními změnami oproti rozsudku soudu prvního stupně), což ostatně
konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Pokud dovolatel v dané
věci dovozuje přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku z toho, že
„odvolací soud dovolání připustil“, je třeba uvést, že zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., která
nabyla účinnosti k 1. 1. 2001, již neupravuje možnost, aby odvolací soud ve
výroku svého rozhodnutí připustil proti němu dovolání. Poučení, obsažené v
napadeném rozsudku odvolacího soudu, je toliko obecným poučením o možnosti
podat tento mimořádný opravný prostředek.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka
nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak –
podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu
věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h)
obč. zák. námitkou, že měl vážný důvod pro neužívání bytu (který může být
prokázán potvrzením jeho zaměstnavatele), nelze na tomto odlišném skutkovém
základu dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost postupu při provádění
dokazování, a z toho dovozuje existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.),
je třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3
o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li
dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání
není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací
soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla
vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu