26 Cdo 1148/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. R., a 2)
M. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 80/97, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co
400/99-89, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co
400/99-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č.
j. 23 Co 400/99-89, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu
prvního stupně) ze dne 4. února 1999, č. j. 6 C 80/97-64, tak, že vyhověl
žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci
rozsudku „nebytové prostory o výměře 67 m2 v přízemí levé části zadního
nádvorního traktu čp. 37, P.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp.
„nebytové prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech
řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – poté, co opakoval důkazy přečtením listin – vzal z provedených
důkazů mimo jiné za zjištěno, že:
- před vydáním předmětného domu v rámci restitučního řízení byly nebytové
prostory využívány jako sklady propagačního materiálu ČKD D.,
- žalovaní ještě před tím, než jako nájemci uzavřeli s F. B. (právním
předchůdcem žalobkyně) jako pronajímatelem (se souhlasem jeho manželky M. B.,
spoluvlastnice předmětného domu) dne 21. září 1992 smlouvu o nájmu předmětných
nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 21. září 1992“), na své
náklady předmětné nebytové prostory zrekonstruovali,
- že nájemní smlouva byla uzavřena dne 21. září 1992 a jejím předmětem byly
„nebytové prostory v přízemí v levé části nádvorního traktu domu v P.,
sestávající se ze tří místností, z toho dvě průchozí, o celkové výměře 67
m2“ (dále opět jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“),
- nájemci byli podle smlouvy oprávněni užívat předmětné nebytové prostory „pro
služby, zejména kosmetické a kadeřnické“,
- dopisem ze dne 22. září 1992, k němuž byl připojen závazný posudek obvodního
hygienika ze dne 21. dubna 1992 a popis stavebních úprav včetně plánku, oznámil
F. B. Obvodnímu úřadu v P., stavebnímu odboru, že „v prostorách, kde byl sklad
ČKD D. bude zřízena provozovna služeb kosmetika - kadeřnictví“,
- rozhodnutím Obvodního úřadu v P. ze dne 19. října 1992, zn. OÚR
2533/2946/92/Ši, byla povolena změna v užívání předmětného nebytového prostoru,
užívaného jako sklad ČKD D., na provozovnu kosmetiky – kadeřnictví paní R.,
- dne 28. března 1993, tj. v době, kdy již F. B. nežil (zemřel dne 20.
prosince 1992), uzavřeli žalovaní (nájemci) s M. B. jako spoluvlastnicí
předmětného domu dodatek k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992, v němž M. B.
souhlasila s podnájmem předmětných nebytových prostor za účelem kadeřnických,
kosmetických, masérských a jím příbuzných druhů služeb uvedených v článku I.
odstavci 2. nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992,
- v současné době je vlastnicí předmětného domu žalobkyně,
- podle sdělení Obvodního úřadu v P. ze dne 11. května 1998 nebyl k pronájmu
předmětných nebytových prostor udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před
změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále
jen „zákon č. 116/1990 Sb.“).
Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že nebyl-li k
nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992 udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. přesto, že předmětné nebytové prostory měly být
využívány pro služby, zejména kosmetické a kadeřnické, a nikoli pro sklad, je
podle názoru odvolacího soudu nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 neplatná a
proto žalovaní nebytové prostory užívají bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst.
3 písm. a/ a d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínili
rovněž dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) namítli, že v průběhu řízení „byli zbaveni
možnosti účinně se bránit a navrhovat důkazy k vyvrácení tvrzení uváděných
žalobkyní, neboť nevěděli, z jakého skutkového stavu bude soud při hodnocení
důkazů a rozhodování vycházet“, tvrdila-li žalobkyně – v rozporu s ustanovením
§ 101 odst. 1 o.s.ř. – „zcela protichůdné věci“. V žalobě totiž uvedla, že
žalovaní dostali výpověď z platné nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992.
Následně při jednání u soudu prvního stupně tvrdila, že žalovaní nebytové
prostory užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 21. září
1992 je z důvodů uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná.
Nakonec v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla neplatnost
nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 pro nesrozumitelnost. V rámci dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli správnost právního závěru,
že nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb. v důsledku absence předchozího souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2
věta druhá zákona č. 116/1990 Sb.). Namítli totiž, že předmětné nebytové
prostory nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb (byly určeny k
užívání jako sklad) a proto k jejich pronájmu nebylo zapotřebí předchozího
souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb.
Nebylo-li předchozího souhlasu zapotřebí, nelze usuzovat na neplatnost nájemní
smlouvy ze dne 21. září 1992 podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. proto, že
byla uzavřena bez zmíněného souhlasu. Podle názoru žalovaných nelze přehlédnout
ani to, „že v mezidobí již byla schválena změna § 3 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb.,
která předchozí souhlas nevyžaduje“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem; dodala, že je-li v daném případě posuzována otázka platnosti
hmotněprávního úkonu, je zapotřebí vycházet s právní úpravy účinné v době, kdy
byl takový úkon učiněn, tj. v projednávané věci v roce 1992. Poté rovněž
zdůraznila, že ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. byla povinna pravdivě a úplně
vylíčit všechny potřebné skutečnosti, což rovněž učinila, a otázka právního
posouzení zjištěného skutkového stavu byla již věcí soudu. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1.
prosince 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
- účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle §
237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li
řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již
tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li
řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu § 242 odst.
3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu
legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník
výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/, b/, c/,
d/, e/ a g/ o.s.ř. žalovaní nenamítali a jejich existence nevyplývá ani z
obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané
věci podstatným posoudit, zda z důvodů, které namítli v dovolání, došlo k
odnětí možnosti žalovaných jednat před odvolacím soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1
písm. f/ o.s.ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí
postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která
mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit
přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen
tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu
soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a
jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.
Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový
postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla
- li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem dovolateli.
V ustanovení § 101 odst. 1 o.s.ř., tj. v ustanovení, jehož se žalovaní
dovolávají, jde – v zájmu dosažení účelu řízení – o povinnost účastníka
pravdivě a úplně vylíčit všechny potřebné skutečnosti, označit důkazní
prostředky a dbát pokynů soudu. Svým obsahem citované ustanovení navazuje na
ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., v němž je upravena (mimo jiných) rovněž
povinnost žalobce již v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti a označit
důkazy. Zatímco však v žalobě jde o „pouhé“ zásadní určení skutku v zájmu toho,
aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka podle § 101 odst. 1
o.s.ř. všech potřebných skutečností. Jednoznačně však v obou případech jde o
skutečnosti, ať již rozhodující (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) či všechny potřebné (§
101 odst. 1 o.s.ř.), tj. údaje, které jsou zapotřebí k tomu, aby bylo jasné, o
čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a nikoliv o tzv. právní
charakteristiku skutku, kterou účastníci nejsou povinni uvádět.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní „na porušení“ ustanovení § 101 odst. 1
o.s.ř. usuzují z toho, že žalobkyně v průběhu řízení měnila svá tvrzení o všech
potřebných skutečnostech. Z toho, co v dovolání v tomto ohledu uvedli (dostali
výpověď z platné nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992, nebytové prostory
užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je z
důvodů uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, resp. je
neplatná pro nesrozumitelnost), však vyplývá, že nejde o změnu v tvrzeních o
všech potřebných skutečnostech, nýbrž jedná se o tzv. právní důvod žaloby.
Žalovaní tudíž evidentně směšují otázku skutku (všech potřebných skutečností –
§ 101 odst. 1 o.s.ř.) s otázkou právního důvodu žaloby, který žalobce uvádět
nemusí; takovou povinnost totiž s přihlédnutím k ustanovením § 79 odst. 1 a §
101 odst. 1 o.s.ř. nemá. Není-li žalobce povinen uvádět právní důvod žaloby,
nemohli být žalovaní zbaveni „možnosti účinně se bránit a navrhovat důkazy k
vyvrácení tvrzení uváděných žalobkyní“ tím, že se žalobkyně, ačkoliv jí zákon –
občanský soudní řád – takovou povinnost neukládá, v průběhu řízení (nad rámec
zákona) vyjadřovala k právnímu důvodu žaloby. Protože žalovaným nebyla v
průběhu řízení nesprávným postupem soudu znemožněna realizace procesních práv,
které jím občanský soudní řád přiznává, dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f/
o.s.ř. nemůže být přípustné.
Dovolání však je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Žalovaní – s přihlédnutím k obsahu dovolání – ve skutečnosti nenamítají, že
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); existence těchto vad se nepodává ani z
obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda ve vztahu k nájemní
smlouvě ze dne 21. září 1992 bylo – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – vůbec
namístě uvažovat o nutnosti předchozího souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3
odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., a zda je – v důsledku absence tohoto
souhlasu – nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 neplatná.
Podle § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou
provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále opět
jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke
kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je uveden
odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu /stavební zákon/). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování
obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. navíc stanovil, že je lze pronajímat jen
po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodl-li o věci tento orgán do
15 dnů od obdržení žádosti, platila právní domněnka, že souhlas byl udělen (§ 3
odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 116/1990 Sb.). Pokud byla smlouva (o nájmu
nebytových prostor - místností určených k provozování obchodu a služeb)
uzavřena bez souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č.
116/1990 Sb., byla neplatná (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že v ustanovení § 3 odst. 2 větě první vyžadoval zákon č.
116/1990 Sb. ve všech případech pronájmu nebytových prostor soulad mezi
stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní
smlouvě. V ustanovení § 3 odst. 2 větě druhé zákona č. 116/1990 Sb. byl nadto
upraven zvláštní režim, který platil pouze pro pronajímání místností určených k
provozování obchodu a služeb. Šlo o zakotvení institutu veřejnoprávního
(předchozího) souhlasu, jímž byla podmíněna platnost smlouvy, jejímž předmětem
byly právě takové místnosti. Smyslem citovaného ustanovení bylo zajistit obci
možnost kontroly nad hospodařením s místnostmi určenými právě k provozování
obchodu a služeb.
V projednávané věci odvolací soud usoudil na nutnost předchozího souhlasu
orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. na základě
činností, které se měly podle nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 v
předmětných nebytových prostorách vykonávat. Nezabýval se již otázkou, zda –
vzhledem ke zjištěným skutečnostem – šlo ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé
zákona č. 116/1990 Sb. o místnosti (stavebně) určené k provozování obchodu a
služeb. Jeho právní posouzení věci proto nelze pokládat za správné, neboť na
nutnost předchozího souhlasu orgánu obce usoudil v rozporu s citovaným
ustanovením. Přehlédl totiž, že předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 věty
druhé zákona č. 116/1990 Sb. bylo podle citovaného ustanovení zapotřebí pouze k
pronájmu těch místností, které byly k provozování obchodu a služeb stavebně
určeny - srov. též § 104 a § 85 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a že povaha činností, které měly být v pronajatých nebytových
prostorách vykonávány, byla při posouzení věci podle § 3 odst. 2 věty druhé
zákona č. 116/1990 Sb. bez právního významu (tato okolnost byla právně významná
pouze z hlediska ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb. ve
spojení s ustanovením § 39 obč. zák.). Jinak řečeno, pouze k platnosti smlouvy,
jejímž předmětem byly místnosti určené k provozování obchodu a služeb, bylo -
pod sankcí neplatnosti smlouvy (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) - třeba
předchozího souhlasu orgánu obce. Pro uvedený názor lze najít oporu rovněž v
rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon
1548/97 (uveřejněn pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 7 v příloze č. I/2000 /Přehled judikatury ve
věcech nájmu nebytových prostor/ časopisu Soudní judikatura), z 27. října 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1502/97 (uveřejněn pod č. 8 v příloze č. I/2000 /Přehled
judikatury ve věcech nájmu nebytových prostor/ časopisu Soudní judikatura), a
ze 17. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000.
Z uvedeného současně vyplývá, že sloužily-li předmětné nebytové prostory jako
sklad a pro účely služeb (především kosmetických a kadeřnických) začaly být
využívány až po uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 (rovněž změna v
užívání nebytového prostoru, užívaného jako sklad ČKD D., na provozovnu
kosmetiky – kadeřnictví byla na základě oznámení F. B. ze dne 22. září 1992
povolena až rozhodnutím Obvodního úřadu v P. ze dne 19. října 1992), nešlo o
místnosti stavebně určené k provozování obchodu a služeb a proto nebylo
zapotřebí předchozího souhlasu podle § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990
Sb. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit
opodstatněně.
Protože na danou věc se vzhledem ke zjištěným skutečnostem podmínka předchozího
souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb.)
nevztahovala ani v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992,
nebylo zapotřebí řešit otázku, zda v důsledku změny zákona č. 116/1990 Sb.
zákonem č. 302/1999 Sb. neodpadla uvedená podmínka i pro smlouvy uzavřené před
3. prosincem 1999, kdy zákon č. 302/1999 Sb. nabyl účinnosti.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu