26 Cdo 1161/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V.
D., a 2) K. D., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 58.710,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 10 C 240/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 24. září 2002, č.j. 12 Co 388/2002-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. září
2002, č.j. 12 Co 388/2002-88, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2001,
č.j. 10 C 240/2000-61, zamítl žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy
uzavřené dne 23. 9. 1996 mezi žalobkyní jako nájemkyní a žalovanými jako
pronajímateli (výrok I.), uložil žalovaným zaplatit do tří dnů od právní moci
rozsudku žalobkyni částku 41.710,-Kč (výrok II.), řízení o zaplacení částky
17.000,-Kč zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).
K odvolání žalovaných směřujícímu proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu
prvního stupně o zaplacení částky 41.710,-Kč a proti výrokům o nákladech řízení
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne
24. 9. 2002, č.j. 12 Co 388/2002-88, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku (ve výroku II.) změnil tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 9. 1996
nájemní smlouvu (dále „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), na základě níž
žalovaní přenechali žalobkyni do užívání byt č. 15, I. kategorie, o velikosti
3+1 s příslušenstvím, v O. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) za dohodnuté
nájemné ve výši 6.000,-Kč měsíčně, že v době uzavření smlouvy byl předmětný byt
bytem družstevním, k němuž žalovaným svědčilo právo nájmu, že smlouva byla
uzavřena bez písemného souhlasu pronajímatele (Okresního stavebního bytového
družstva O.), že žalobkyně zaplatila žalovaným za užívání bytu za dobu od října
1996 do května 1998 celkem částku 98.710,-Kč a že v uvedeném období (dle
sdělení pronajímatele) nepřesáhlo nájemné z předmětného bytu částku 2.000,-Kč
měsíčně. Soudy obou stupňů posoudily předmětnou smlouvu jako smlouvu o
podnájmu bytu a dovodily, že je absolutně neplatná pro nedostatek písemného
souhlasu pronajímatele (§ 39, § 719 odst. 1 obč.zák.) a že plnění na základě ní
poskytnuté je bezdůvodným obohacením (§ 451 odst. 2 obč.zák.), které jsou
účastníci povinni navzájem si vrátit (§ 457 obč.zák.). Zatímco soud prvního
stupně, poté co provedl započtení plnění, které si účastníci podle této
smlouvy vzájemně poskytli, shledal žalobu na zaplacení částky 41.710,-Kč
důvodnou, odvolací soud žalobu i co do této částky zamítl. Učinil tak s ohledem
na to, že shledal opodstatněnou námitku promlčení, vznesenou žalovanými v
odvolání. Odvolací soud zaujal názor, že v dané věci nemá námitka promlčení
charakter nové skutečnosti (§ 205a o.s.ř.) v tom smyslu, že by šlo o nová
skutková tvrzení a o nové k nim navržené důkazy, a že s ohledem na skutkové
závěry soudu prvního stupně lze „právní kvalitu této námitky při vymezeném
skutku právně posoudit“, tj. že lze posoudit její opodstatněnost z hlediska
nezměněného skutkového stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně. Odvolací
soud konstatoval, že „žalobkyně již v žalobě a v průběhu řízení jako jeho
účastník vypověděla a potvrdila, že okolnost neplatnosti sporné nájemní smlouvy
zjistila bezprostředně poté, kdy došlo k jejímu uzavření, respektive měla
poznatky o tom, že vlastníkem sporného bytu je OSBD O. … tedy subjekt od
žalovaných odlišný, který z hlediska zákona vystupoval v pozici pronajímatele
sporného bytu“. V této souvislosti odvolací soud odkázal „zejména na obsah
účastnické výpovědi žalobkyně u jednání z 20. 11. 2001, v níž žalobkyně
uvedla, že bezprostředně po uzavření sporné nájemní smlouvy za situace, kdy
chtěla přehlásit plyn a elektřinu … potřebovala souhlas vlastníka, obrátila se
na příslušné družstvo a zde se dozvěděla, že uvedený byt je bytem
družstevním, nicméně družstvo nemá nikde založen svůj souhlas s uzavřením
sporné nájemní smlouvy“. Na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že
„pokud v řízení zahájeném 9. 10. 2000 žalobkyně uplatnila po žalovaných nároky
z titulu bezdůvodného obohacení, potom promlčení, k němuž podle § 107 odst.
1,
2 občanského zákoníku dochází v subjektivní dvouleté a objektivní tříleté
promlčecí lhůtě, při počátku subjektivní promlčecí doby, jak je specifikováno
shora, k promlčení uplatněného nároku muselo dojít nejpozději k datu 9. 10. 1998.“ Dovodil dále, že poslední platba poskytnutá žalobkyní žalovaným
nejpozději do dne 4. 5. 1998, je promlčena, „nehledě na nároky na dílčí měsíční
plnění“, které jim poskytla za období předcházející. Odvolací soud uzavřel, že
za situace, kdy se žalovaní účinně (byť v odvolacím řízení) dovolali promlčení,
musel soud k této jejich námitce ze zákona přihlédnout a žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž namítla, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má zato,
že žalovaní získali na její úkor bezdůvodné obohacení úmyslně (existenci jejich
úmyslu dovozuje ze skutečností, jež měly vyjít najevo v řízení ve věci sp.zn.
12 C 305/99 Okresního soudu v Olomouci), a že tudíž objektivní promlčecí doba
je desetiletá. Uvádí, že předmětná smlouva byla sepisována právníkem, že i když
„později zjistila, že vlastníkem bytu je OSBD … žila v domnění, že je po právní
stránce vše v pořádku …“, že „neměla ani tušení o tom, že smlouva ze dne 23. 9.
1996 je neplatná …“, a že se o neplatnosti smlouvy dozvěděla až „v souvislosti
s ústním jednáním v právní věci vedené u OS v Olomouci č.j. 12 C 305/99, které
se konalo dne 24. 8. 2000“; od tohoto dne jí začala běžet dvouletá subjektivní
promlčecí lhůta. Byla-li žaloba v dané věci podána dne 9. 10. 2000, stalo se
tak dle názoru dovolatelky včas, v průběhu subjektivní promlčecí doby. Navrhla,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření poukázali na to, že žalobkyně se k
námitce promlčení vznesené v odvolání nevyjádřila a že její dovolací námitky
jsou v rozporu s její účastnickou výpovědí u jednání konaného dne 20. 11. 2001
u soudu prvního stupně. Ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím
soudem a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.) a je
podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé.
Jelikož vady řízení uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., k nimž dovolací
soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, se z obsahu spisu nepodávají
a dovolatelka je ani netvrdila, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu z důvodu uplatněného dovolatelkou.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud při aplikaci
právních předpisů na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo použil sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě aplikoval.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč.zák. právo na vydání bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Z ustanovení § 107 odst. 2 obč.zák.
vyplývá, že nejpozději se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři
roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu
došlo.
Uvedená ustanovení upravují počátek a konec subjektivní (§ 107 odst. 1
obč.zák.) a objektivní (§ 107 odst. 2 obč.zák.) promlčecí doby k uplatnění
nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se
oprávněný dozvěděl o skutkových okolnostech, z nichž lze odvodit vznik
bezdůvodného obohacení a to, kdo jej získal. Jde-li o bezdůvodné obohacení
získané plněním z absolutně neplatné smlouvy, je tedy (vedle vědomosti o osobě
povinné) rozhodné, kdy se oprávněný dozvěděl o skutkových okolnostech
zakládajících důvod neplatnosti smlouvy.
V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že k promlčení uplatněného
nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými plněním
z předmětné (absolutně neplatné) smlouvy, uzavřené dne 23. 9. 1996, muselo
dojít nejpozději k datu 9. 10. 1998. Učinil tak na základě zjištění, že
„žalobkyně již v žalobě a v průběhu řízení jako jeho účastník vypověděla a
potvrdila, že okolnost neplatnosti sporné nájemní smlouvy zjistila
bezprostředně poté, kdy došlo k jejímu uzavření, respektive měla poznatky o
tom, že vlastníkem sporného bytu je OSBD O. … tedy subjekt od žalovaných
odlišný, který z hlediska zákona vystupoval v pozici pronajímatele sporného
bytu“. Vycházel přitom z obsahu účastnické výpovědi žalobkyně u jednání z 20.
11. 2001, v níž žalobkyně uvedla, že bezprostředně po uzavření sporné nájemní
smlouvy za situace, kdy chtěla přehlásit plyn a elektřinu … potřebovala souhlas
vlastníka, obrátila se na příslušné družstvo a zde se dozvěděla, že uvedený
byt je bytem družstevním, nicméně družstvo nemá nikde založen svůj souhlas s
uzavřením sporné nájemní smlouvy“.
Uvedená skutková zjištění (jež soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku - neučinil součástí zjištění, z nichž vycházel), však nedávají
dostatečný podklad pro závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, tj. o
okamžiku skutečné vědomosti žalobkyně o skutkových okolnostech, zakládajících
důvod neplatnosti předmětné smlouvy, a tudíž ani pro závěr, že k promlčení
uplatněného nároku muselo dojít nejpozději k datu 9. 10. 1998.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a
tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní názor vyjádřený v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp.zn. 29 Odo 162/2003, jakož i v
rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp.zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 45, podle
kterého v režimu neúplné apelace
(o který jde i v projednávané věci) se může odvolací soud zabývat námitkou
promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným
uplatňováním nových skutečností a důkazů (§ 205a, § 211a o.s.ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. června 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu