26 Cdo 1176/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce K. V., zastoupeného advokátem, proti žalované V. N., o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 12 C 5/2002, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003,
č.j. 15 Co 456/02-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 5.
2002, č.j. 12 C 5/2002-18, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu o
velikosti 1+1 s příslušenstvím v 1. patře domu č.p. 2041 v S. ulici 2, v P. –
V. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je výlučným
vlastníkem předmětného domu, že předchozí vlastníci domu (manželé M.)
pronajali předmětný byt v roce 1939 manželům N., rodičům manžela žalované
(dále „původní nájemci“), že žalovaná se k nim do předmětného bytu přistěhovala
v roce 1956 po uzavření manželství s jejich synem, že matka jejího manžela se
asi po deseti letech z bytu trvale odstěhovala, poté, co její manžel zemřel, že
žalovaná zůstala v bytě bydlet i nadále se svým manželem (synem původních
nájemců) a s jejich dcerou, že syn původních nájemců v období let 1978 – 1980
předmětný byt opustil a odstěhoval se k jiné ženě, přičemž žalovaná užívala byt
i nadále a platila nájemné (původně ve výši 73,-Kč měsíčně, od roku 1992 na
žádost žalobce ve výši 200,- Kč měsíčně a od roku 1996 ve výši 1.000,-Kč
měsíčně), a to až do doby, než žalobce přestal jí poukazované platby nájemného
přijímat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že původním nájemcům vzniklo v
roce 1939 k předmětnému bytu právo nájmu dle § 1090 ABGB z roku 1811 v tehdy
platném znění, na základě nájemní smlouvy, která nemusela mít písemnou formu,
od jejichž nájemního práva bylo odvozeno právo žalované v bytě bydlet. Poté, co
otec jejího manžela zemřel a matka jejího manžela trvale opustila společnou
domácnost (k čemuž došlo asi v roce 1966), přešlo na žalovanou a na jejího
manžela právo osobního užívání bytu podle § 179 ve spojení s § 181 občanského
zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění. V důsledku trvalého
opuštění společné domácnosti manželem žalované (v letech 1978-1980) se
žalovaná stala výlučnou uživatelkou bytu (§ 179 ve spojení s § 191 občanského
zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném znění) a užívá tudíž předmětný
byt právem bez ohledu na okolnost, že nemá písemnou nájemní smlouvu, neboť
vstoupila ze zákona do práv původních nájemců, jejichž nájemní smlouva nemusela
být uzavřena v písemné formě. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované
vzhledem k uvedenému svědčí k předmětnému bytu právo nájmu; nad rámec
uvedeného právního závěru dovodil, že žalované mohlo vzniknout právo nájmu v
roce 1992 konkludentně, neboť žalobce s ní jednal jako s nájemkyní předmětného
bytu a určil jí konkrétní nájemné.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 9. 1. 2003, č.j. 15 Co 456/02-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že i za situace, kdyby
nedošlo k popisovanému přechodu užívacího práva, vzniklo žalované právo nájmu
předmětného bytu konkludentně za situace, kdy mezi stranami byl vymezen
předmět nájmu a výše nájemného, a kdy nájemní smlouva nemusela mít v období od
1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 písemnou formu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pokud jde o
dovolací důvody odvolává se dovolatel na „ust. § 241a odst. 2 O.s.ř.“ (řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a na „ust. § 241a
odst. 3 cit.zák.“ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Za „zcela
podstatné“ považuje dovolatel v dané věci to, „jakým způsobem soudy obou stupňů
právně zhodnotily provedené důkazy týkající se přechodu práva nájmu, resp.
práva užívání včetně formy nájemních smluv v rozhodném období a event.
konkludentnosti v jednání žalobce v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994“.
Uvádí, že „výsledky dokazování pokud jde o nájemní vztah manželů N. (míněno
původních nájemců) vůči vlastníkům domu nejsou jednoznačné, není zřejmé, na
základě jakého právního titulu v předmětném bytě bydleli zejména po datu 25. 2.
1948“. Je otázkou (uvádí se dále v dovolání), zda „stále a dále přecházelo
tvrzené nájemní, resp. užívací právo na jednotlivé členy rodiny N.“, dostupné
časové údaje jsou „nejisté, vágní a dokladově nedoložené…..“ a „nemohou být
oporou pro přesné skutkové a následné právní zhodnocení věci“. Dovolatel dále
poukazuje na to, že s užíváním bytu žalovanou od počátku nesouhlasil, což bylo
žalované známo, a že od ní nepřijímá platby nájemného. Na základě toho
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o konkludentním vzniku nájemního vztahu a
vytýká mu „nedůsledně provedené dokazovací řízení“; odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že jeho rozhodnutí má „čistě formální charakter“, neboť své rozhodnutí
řádně nezdůvodnil a nevypořádal se s odvolacími námitkami žalobce. Navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto
mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nelze přípustnost dovolání dovodit,
neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., o něž ji opírá dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil. Založil-li odvolací soud potvrzující výrok svého rozsudku na dvou
(či více) na sobě nezávislých závěrech (jako je tomu v projednávané věci), pak
dovolání proti takovému rozsudku může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen za předpokladu, že dovolatel zpochybnil správnost obou (všech)
právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu jednak na závěru, že
právo nájmu žalované k předmětnému bytu se odvíjí od existence práva osobního
užívání bytu, vzniklého původně jí a jejímu manželovi v důsledku trvalého
opuštění společné domácnosti původní nájemkyní bytu, a posléze toliko jí na
základě trvalého opuštění společné domácnosti jejím manželem, jednak na
závěru, že nájemní vztah mezi účastníky vznikl konkludentně (po 1. 1. 1992).
Dovolatel sice formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a zpochybňuje oba závěry, na
nichž potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá, nicméně jeho námitky jsou
založeny na kritice neúplnosti (nesprávnosti) skutkových zjištění, resp.
hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatel netvrdí, že by odvolací soud
posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení
nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval; jeho
námitky proti aplikaci zákonných ustanovení, na něž poukazuje, jsou založeny
na tom, že odvolací soud vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění.
Ve skutečnosti tak dovolatel uplatňuje (a to i výslovně) dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel
tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit;
lze jej sice napadnout (prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání
teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Pokud pak dovolatel namítá existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), je
třeba uvést, že k takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3
o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání
přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání
žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v
dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.srpna 2004
Doc.
JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu