26 Cdo 119/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové
v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. K.,
zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 268/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, č.j. 23 Co 448/99-50,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, č.j. 23 Co 448/99-50,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20.4.1999, č.j. 8 C 268/98-35,
vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 10,
sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve třetím patře domu č.p.
1495 v D. (dále "předmětný byt"), výlučnou nájemkyní předmětného bytu určil
žalobkyni, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po
zajištění náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně
učinil z provedených důkazů zjištění, že předmětný byt byl přidělen žalovanému
za trvání manželství (dne 17.9.1990) na základě jeho služebního poměru vojáka z
povolání, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24.12.1994,
že dne 28.2.1995 byl žalovaný uvolněn ze služebního poměru vojáka z povolání, a
že dne 17.3.1995 byl předmětný byt předán do dispozice Městského úřadu v D. a
současně vyřazen z evidence V. b. f. Dovodil, že předmětný byt měl charakter
bytu "přechodně služebního" ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 102/1992 Sb., že
ukončením služebního poměru žalovaného (k 28.2.1995) tento charakter ztratil, a
že účastníkům vznikl "společný nájem bytu ve smyslu ustanovení § 700 občanského
zákoníku". Protože se účastníci po rozvodu manželství nedohodli o dalším
užívání bytu, a jejich soužití je konfliktní, soud prvního stupně "zrušil
společný nájem bytu analogicky podle zákonných ustanovení, která upravují
zrušení společného nájmu bytu manželů". Určení žalobkyně další nájemkyní bytu
odůvodnil tím, že jí byl pro dobu po rozvodu svěřen do výchovy nezletilý syn
účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.10.1999, č.j.
23 Co 448/99-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení
práva společného nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že předmětný
byt byl přidělen žalovanému "rozhodnutím Posádkové správy v D. o přidělení bytu
ze dne 17.9.1990 podle § 25 a § 26 zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty".
Uvedl, že: " Jestliže předmětný byt byl přidělen, jak bylo zjištěno ze zprávy
Posádkové zprávy D. podle § 25 zákona č. 41/1964 Sb., měl v době přidělení
takový byt charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace
ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.". S poukazem na ustanovení §
182 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb. odvolací soud dovodil, že k předmětnému bytu nevzniklo právo společného
užívání bytu, a proto po "novele občanského zákoníku" nemohlo vzniknout ani
právo společného nájmu bytu účastníků. Předmětný byt měl po celou dobu trvání
jejich manželství charakter přechodně služebního bytu podle ustanovení § 8
zákona č. 102/1992 Sb., a této své povahy pozbyl až poté, co jejich manželství
bylo rozvedeno. Na základě toho odvolací soud neshledal žalobu důvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila tím, že
odvolací soud "nesprávně zhodnotil provedené důkazy a nesprávně posoudil věc po
stránce právní". Uvádí, že "předmětem dovolání je právní otázka, zda je správný
právní závěr odvolacího soudu, že účastníkům k dotčenému bytu nevzniklo právo
společného nájmu". Namítá, že z rozhodnutí Posádkové správy D. o přidělení
bytu, z něhož odvolací soud vycházel, není zřejmé, zda jde o přidělení bytu
služebního či "jen o přidělení bytu mimo pořadník", že jako "vlastník domu je
uveden S. D.", a že jiný důkaz o charakteru bytu nebyl proveden. Dovolatelka má
za to, že předmětný byt měl charakter bytu vymezeného v ustanovení § 68 odst. 1
bod 2 zákona č. 41/1964 Sb., u něhož nebyl vznik práva společného užívání
manžely vyloučen. Dovozuje nesprávnost (neúplnost) právního posouzení věci
odvolacím soudem s tím, že jeho skutková zjištění nezbytná pro posouzení
charakteru předmětného bytu zůstala neúplná. Navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a
poukázal na to, že předmětný byt získal jako byt služební, a že tento charakter
bytu byl zachován až do rozvodu manželství účastníků, takže k němu nemohlo
vzniknout právo společného nájmu. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Vady řízení uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a jiné vady, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř.), jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta
druhá o.s.ř.), nejsou v dovolání namítány a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací soud byl proto ve své přezkumné činnosti vázán uplatněným dovolacím
důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 1,
odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu v dané věci je tak posouzení správnosti právního
názoru odvolacího soudu, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo
společného nájmu.
Ve smyslu ustanovení § 182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991
byl u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace vyloučen vznik
práva společného užívání bytu manžely. Za byty trvale určené pro ubytování
pracovníků organizace (srov. ustanovení § 7 tehdy platné vyhlášky č. 45/1964
Sb.) byly považovány i byty vojenské, vymezené v § 68 odst. 1 bodu 1 zákona č.
41/1964 Sb., o hospodaření s byty (srov. Občanský zákoník, komentář, díl I.,
Praha, Panorama 1987, str. 636 a 637, rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod pořadovým číslem 2). Ve smyslu
citovaného ustanovení byly byty vojenskými byty v obytných domech určených
výhradně pro ubytování vojáků z povolání a jednotlivé byty, které vojenská
správa získala nebo získá ze státní bytové výstavby (srov. k tomu též
ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.). Vojenské byty nepozbývaly své
povahy, byl-li dům předán do správy bytového hospodářství (§ 70 zákona č.
41/1964 Sb.). Vojenské byty přiděloval podle § 26 zákona č. 41/1964 Sb. orgán
vojenské správy se souhlasem místního národního výboru. Ustanovení § 25 zákona
č. 41/1964 Sb. upravovalo přidělování bytů vystavěných z vlastních volných
prostředků podniku, bytů služebních a bytů z bytové výstavby jednotných
zemědělských družstev. Pojem bytů služebních byl vymezen v ustanovení § 67
zákona č. 41/1964 Sb. tak, že šlo o byty zřízené při zde uvedených budovách a
objektech, pokud jsou užívány pro ubytování pracovníků, kteří jsou pověřeni
střežením těchto budov a objektů, nebo jsou z jiných služebních (pracovních)
důvodů povinni v nich bydlet proto, že by jinak byl ohrožen provoz podniku
(ústavu, zařízení) nebo znemožněn výkon jejich zaměstnání.
V souzené věci učinil odvolací soud závěr o charakteru předmětného bytu jako
bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu § 7 vyhlášky
č. 45/1964 Sb. z rozhodnutí Posádkové správy v D. o přidělení bytu ze dne
17.9.1990, přičemž dovodil, že předmětný byt byl žalovaného přidělen "podle §
25 a § 26 zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty".
Z obsahu listiny, datované 17.9.1990, vydané Posádkovou správou D., opatřené
č.j. 058/13-156, kterou byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz
(viz protokol o jednání, konaném dne 16.2.1999 - č.l. 15 spisu) se podává, že
M. K. byl "podle § 25 zák. čís. 41-1964 Sb. o hospodaření s byty" přidělen se
souhlasem Městského národního výboru v D. byt č. 10 v D. Z obsahu této listiny
ani z obsahu spisu však charakter předmětného bytu ve smyslu § 7 vyhlášky č.
45/1964 Sb. nevyplývá; nelze totiž dovodit, zda šlo o byt, o jehož přidělení
bylo rozhodováno podle § 25 zákona č. 45/1964 Sb. (čemuž se zdá nasvědčovat
obsah rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 17.9.1990), tedy zřejmě o služební byt
(který by ovšem musel splňovat kriteria stanovená v § 67 citovaného zákona),
nebo o byt vojenský, o jehož přidělení rozhodoval podle § 26 orgán vojenské
správy (čemuž se zdá nasvědčovat obsah zprávy Vojenské a ubytovací správy P. ze
dne 8.3.1999 - č.l. 30 spisu). V této souvislosti se pak klade otázka povahy
tohoto bytu jako bytu vojenského, tj. zda šlo o vojenský byt podle § 68 odst. 1
bodu 1 nebo bodu 2 zákona č. 45/1964 Sb., jejíž posouzení je rozhodné pro
závěr, zda účastníkům k předmětnému bytu vzniklo právo společného užívání či
nikoli.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a
tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tedy
uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 části věty za
středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a věc podle § 243b odst. 2 věty prvé
o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o nákladech řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková