26 Cdo 1198/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ G. K. a
2/ D. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 157/97, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 1999, č. j. 18 Co
172/99-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. září 1999, č. j. 18 Co 172/99-65, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 1999, č. j. 18
Co 172/99-65, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu
prvního stupně) ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 11 C 157/97-44, tak, že
vyhověl žalobě a přivolil „k výpovědi z nájmu bytu č. 54 o velikosti 4 + 1 s
příslušenstvím I. kategorie, který se nachází v 8. podlaží domu čp. 1655 v P.,
ul. V., v k. ú. Ch. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), s tím, že nájemní
poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního
dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku\", a
uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů
po uplynutí výpovědní lhůty. Citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o
nákladech řízení tak, že žalované zavázal k náhradě nákladů, které žalobkyni
vznikly v řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč.
zák.\"), není naplněn, byť dovodil, že žalovaní mají ve smyslu citovaného
ustanovení dva byty, tj. vedle předmětného bytu ještě byt v domě čp. 23 v D.,
N., který je v jejich spoluvlastnictví (dále jen „byt v D., N.\"). Na základě
posléze uvedených zjištění totiž usoudil, že na žalovaných nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/, věta za první
větnou čárkou obč. zák.). Šlo o zjištění, že žalovaný jako podnikatel má na
území města P. několik firem a při pracovních pobytech v P., vynucených jeho
podnikatelskou činností, se vzhledem ke vzdálenosti bytu v D., N. od P. zdržuje
v předmětném bytě, a že přestěhování žalované s dětmi z předmětného bytu do
bytu v D., N. bylo vynuceno nepříznivým zdravotním stavem dětí (jejich
respiračními chorobami), zhoršujícím se pobytem ve velkoměstské aglomeraci.
Naproti tomu odvolací soud naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. dovodil, když usoudil, že na žalovaných lze spravedlivě
požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. Uvedený závěr
učinil na základě zjištění, že bydlištěm obou účastníků, tj. místem, v němž se
zdržují s úmyslem zdržovat se tam trvale, je byt v D., N., kam jim bylo
zasíláno i předvolání k soudnímu jednání, že nemovitost, v níž se tento byt
nachází, je určena k celoročnímu bydlení, že manželství účastníků plní veškeré
funkce, včetně vedení společné domácnosti a výchovy dětí pocházejících z
manželství, že žalovaný v předmětném bytě pouze přespával a v období od
prosince 1998 do března 1999 nebyl v bytě přes probíhající rekonstrukci
vodoinstalačních stoupaček k zastižení, že syn účastníků si podal přihlášku ke
studiu nikoliv v P., nýbrž v Č., a že o nezájmu účastníků užívat předmětný byt
svědčí rovněž jejich snaha vyměnit jej za byt, jehož nájem byl stávajícím
nájemcům omezen dobou určitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání uplatnili dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., byť v něm odkázali na dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který však – s přihlédnutím k obsahu
dovolání – ve skutečnosti uplatněn nebyl. Namítli, že odvolací soud při
posouzení, zda jde o případ, kdy na nich nelze spravedlivě požadovat užívání
pouze jednoho ze dvou bytů, které mají, vyšel pouze z několika důkazů a přitom
„nebral v potaz\" zjištění učiněná soudem prvního stupně. Pominul tak především
zjištění, že odchod žalované a nezletilých dětí z předmětného bytu do bytu v
D., N. byl podmíněn nepříznivým zdravotním stavem dětí. Vzal-li odvolací soud
ze zprávy instalatérské firmy K. za zjištěno, že žalovaný nebyl v době od
prosince 1998 do března 1999 v předmětném bytě k zastižení, pak současně
pominul okolnost vánočních svátků, dovolené žalovaných a služebních
zahraničních cest žalovaného. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplňku dovolání
žalovaní sdělili, že jejich syn J. K. nastoupil ve školním roce 2000 - 2001
studium na Gymnáziu J., P., T. 17/2135, a společně s otcem užívá předmětný byt.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září
1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena
a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Posléze
uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit,
nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení
před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního
stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že
dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1
o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly
provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl
bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak
učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy
postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede
způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř.
Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového
stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací
důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák. Podle zmíněného ustanovení pronajímatel může - s přivolením
soudu - vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů,
že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Z citovaného
ustanovení vyplývá, že i za situace, kdy nájemce má dva, resp. více, bytů,
nemůže soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z tohoto výpovědního
důvodu vyhovět, je-li naplněn předpoklad, že na nájemci nelze spravedlivě
požadovat, aby užíval (k bydlení) jen jeden byt. Jinak řečeno, musí jít o
situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení
uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České
republiky z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a z 15. prosince 1999, sp.
zn. 26 Cdo 1581/98). Tak tomu může být např. tehdy, kdy nájemce užívá k bydlení
současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou
bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, kdy nájemce užívá druhý
byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže každodenně dojíždět do místa svého
trvalého bydliště apod. Při hodnocení, zda nelze na nájemci spravedlivě
požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není přitom bez významu
okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (příp. jaké)
činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
Soud prvního stupně mimo jiné ze zjištění, že přestěhování žalované s dětmi z
předmětného bytu do bytu v D., N. bylo vynuceno nepříznivým zdravotním stavem
dětí (jejich respiračními chorobami), zhoršujícím se pobytem ve velkoměstské
aglomeraci, usoudil, že právě ve věci žalovaných jde o případ, kdy na nich
nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají.
Pokládal tak uvedené skutkové zjištění za právně významné z hlediska ustanovení
§ 711 odst. 1 písm. g/, věty za první větnou čárkou obč. zák. Naproti tomu
odvolací soud z uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně při
posouzení věci podle citovaného ustanovení nevyšel a ve skutečnosti je pominul,
aniž v tomto ohledu provedl (opakoval či doplnil) důkazy (zejména výslech
žalovaných ohledně těchto skutečností), na jejichž základě mohl postupem podle
§ 132, § 211, § 213 odst. 2 o. s. ř. toto skutkové zjištění zvrátit. Přitom v
odůvodnění napadeného rozhodnutí se s ním ani nijak nevypořádal. Řízení tak je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle § 243b
odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu