26 Cdo 120/2024-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobce F. P., zastoupeného JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1. T. P., a 2. J. P., zastoupeným JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Plzeňská 232/4, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 314/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 328/2022-592, ve znění usnesení ze dne 14. 12. 2023, č. j. 55 Co 328/2022-623, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám JUDr. Michaely Strnadové, advokátky se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Ostrovského 253/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 14. 6. 2022, č. j. 5 C 314/2017-540, ve znění usnesení ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 C 314/2017-619, uložil žalovaným vyklidit pozemek p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům nezapsaný v katastru nemovitostí, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY, a vyklizený jej odevzdat žalobci do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. 10. 2022, č. j. 55 Co 328/2022-592, ve znění usnesení ze dne 14. 12. 2023, č. j. 55 Co 328/2022-623, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání, kterým žalovaní napadli výrok I rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Dovolatelé sice uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, v dovolání však žádnou otázku neformulovali a nespecifikovali ani jediné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
6. Namítají, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nedostatečně zjistil skutkový stav, na jehož podkladě pak dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, a tím porušil jejich právo na spravedlivý proces; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními (skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) a hodnocením provedeného dokazování. Nabízí vlastní (odlišnou) verzi
skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci (dovozují, „k čemu by odvolací soud byl býval dospěl, kdyby byl býval úplně zjistil skutkový stav věci“, zejména, že „byla uzavřena dohoda o užívání předmětné nemovitosti, kterou nelze jednostranně zrušit“). Tím však uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Jiný dovolací důvod uplatnili rovněž námitkou, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl některé jimi navržené důkazy, a odvolací soud přesto považoval jeho dokazování za korektní. Ostatně sami uvádějí, že se jedná o „vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. K vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237 - 238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
8. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, byly provedeny všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a skutkové závěry nejsou zjevně nepřiměřené; oproti mínění dovolatelů tak jejich právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Nejde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Soud nemá povinnost provést veškeré účastníky navržené důkazy (je však povinen tento postup odůvodnit, což soud prvního stupně učinil‚ v bodech 5 a 9 svého rozhodnutí). Výslechy účastníků nebyly soudem prvního stupně provedeny, neboť soud měl skutkový stav věci za dostatečně prokázaný a s jeho skutkovými (i právními) závěry se odvolací soud zcela ztotožnil.
9. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval jejich námitkou ohledně jednání žalobce v rozporu s dobrými mravy, namítají tím opět jen případnou vadu řízení. Ani v tomto směru žádnou otázku, jež by měla přípustnost dovolání zakládat, nevymezili. A rovněž lze jen na okraj (obiter dictum) dodat, že úvaha odvolacího soudu, že na straně žalobce, jenž se domáhá vyklizení, nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. o zneužití práva, není zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 11. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 10. 12. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu