26 Cdo 121/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně R. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. K., zastoupenému
advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.
zn. 3 C 713/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 14. června 1999, č. j. 44 Co 144/99-31, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 1999, č. j. 44 Co 144/99-31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 1999, č. j.
44 Co 144/99-31, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku (soudu prvního
stupně) ze dne 27. října 1998, č. j. 3 C 713/98-12, jímž byla žalovanému
uložena povinnost „vyklidit a vyklizený žalobkyni předat dům č.p. 215 v B.
(dále jen „předmětný dům\", resp. „dům\") do 15 dnů od právní moci rozsudku\" a
bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na
vyslovení přípustnosti dovolání.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že původně byl předmětný dům předmětem
tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM\"), a že při
vypořádání BSM po rozvodu manželství účastníků byl přikázán žalobkyni. Na
základě uvedených zjištění uzavřely, že nesouhlasí-li žalobkyně jako výlučná
vlastnice s bydlením žalovaného v domě, je namístě jeho vyklizení. Soud prvního
stupně se otázkou bytové náhrady pro žalovaného zabýval, avšak z důvodů
podřaditelných pod ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), byť v odůvodnění svého
rozhodnutí zmíněné ustanovení výslovně necitoval, dovodil, že vyklizení
žalovaného není zapotřebí vázat na zajištění bytové náhrady. Naproti tomu
odvolací soud v tomto ohledu především dovodil, že zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době jeho rozhodování (dále opět jen „obč.
zák.\"), při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického
(spoluvlastnického) vztahu k domu vyklizovanému právo na bytovou náhradu
neupravil. Dále přijal závěr, že analogické použití příslušných ustanovení
občanského zákoníku o bytových náhradách nepřichází v úvahu proto, že
ustanovení pojednávající o těchto náhradách se nepochybně váže pouze k nájmu
bytů (upravuje bytové náhrady bývalých nájemců bytů). Navíc vyslovil názor, že
žalobkyni nelze zatížit povinností zaplatit žalovanému vypořádací podíl a
současně (vedle toho) rovněž povinností zajišťovat mu bytovou náhradu. Odvolací
soud se rovněž zabýval použitím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Přitom však
dovodil, že prostřednictvím citovaného ustanovení lze „pouze zabránit výkonu
existujícího práva pro rozpor s dobrými mravy, nikoliv však již založit právo,
které neexistuje\". V poměrech dané věci tak dovodil, že nelze s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady;
prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze pouze právo na vyklizení
předmětného domu odepřít, tj. žalobu na jeho vyklizení zamítnout. Důvody pro
tento postup však v daném případě neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 239 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu – s
poukazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.
května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 21. května 1998, č. j. 2 Cdon 374/97, uveřejněný pod č. 22 v
sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zpochybnil
správnost právního závěru, že při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu
zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k domu nepřísluší vyklizovanému
bytová náhrada. V souladu s právními závěry, uvedenými v citovaných
rozhodnutích, má totiž zato, že zde lze analogicky použít ustanovení § 712 obč.
zák. o bytových náhradách, konkrétně § 712 odst. 3 obč. zák., a bytovou náhradu
přisoudit. Navíc zdůraznil, že po zrušení dřívějšího práva společného užívání
družstevního bytu (výlučnou uživatelkou bytu byla určena žalobkyně) užíval jako
tehdejší bezpodílový spoluvlastník k bydlení předmětný dům, avšak přesto byl
dům přikázán při vypořádání BSM žalobkyni, která mu z titulu vypořádacího
podílu byla zavázána zaplatit částku 198.000,- Kč. Obdržel-li při vypořádání
BSM neprodejnou zahradu v ceně 158.000,- Kč a na vypořádacím podílu pouze
částku 198.000,- Kč, není schopen si odpovídající bytovou náhradu sám zajistit.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu,
nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí. Především namítla, že
otázka předložená k dovolacímu přezkumu není právní otázkou zásadního významu.
Následně pak uvedla, že předmětný dům neužívali účastníci za trvání manželství
k bydlení, nýbrž pouze k rekreaci, že již při zrušení dřívějšího práva
společného užívání bytu byla vyklizovací povinnost žalovaného vázána na
zajištění náhradního bytu, a že žalovaný zajištěný náhradní byt odmítl převzít
se zdůvodněním, že jeho bytová potřeba je uspokojena. Žalovanému proto právo na
bytovou náhradu nemůže vzniknout dvakrát, tím méně za situace, kdy předmětný
dům účastníkům k bytovým účelům nikdy nesloužil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14.
června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a
ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a §
239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku
svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání o
citované ustanovení opřel.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je zapotřebí připomenout, že po
změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli
rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný
časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od
zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28). Přitom v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon
102/96, uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve
výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve
stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo
o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá
toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není
možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za
splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí
odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní
stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku
předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným
závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají),
a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní
stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval
právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž
řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která
pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně
významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného
dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto
pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku,
která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů)
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu, konkrétně u odvolacího jednání dne 14. června 1999, navrhl vyslovení
přípustnosti dovolání pro řešení otázky, „zda lze přiznat bytovou náhradu v
situaci, kdy sice došlo k vypořádání BSM, ale ve vypořádaném domě zůstává
bydlet bývalý manžel, přičemž nedostal vyplacen ekvivalent odpovídající ceně\".
Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované
otázce a právnímu posouzení věci odvolacím soudem vymezeny právním závěrem, že
při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického
(spoluvlastnického) vztahu k domu nepřísluší vyklizovanému bytová náhrada mimo
jiné proto, že analogické použití příslušných ustanovení o bytových náhradách
nepřichází v úvahu, neboť ustanovení o těchto náhradách pojednávající se váže
pouze k nájmu bytů (upravuje bytové náhrady bývalých nájemců bytů). Tento závěr
žalovaný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. ve skutečnosti napadl.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu
přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný v dovolání napadl) je
dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Protože odvolací soud zmíněnou právní otázku posoudil jinak, než jak je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů, jde o rozhodnutí (odvolacího soudu) po
právní stránce zásadního významu.
Je - li podle závěru dovolacího soudu tato otázka otázkou zásadního právního
významu, stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
přípustným. Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem
(žalovaným), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 2
věta druhá o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by řízení takovou vadou bylo postiženo. Otázka tzv.
zmatečnostních vad ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je již vyřešena na jiném
místě odůvodnění tohoto rozsudku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z domu,
jenž byl za trvání manželství účastníků v jejich BSM a při vypořádání BSM po
rozvodu manželství účastníků připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně,
přičemž dům byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství a manžel -
nevlastník v něm zůstal bydlet i poté, co se jeho výlučným vlastníkem stal po
rozvodu manželství a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví druhý z manželů
(žalobkyně). Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je
otázka, zda takový manžel (nevlastník) má při vyklizení bytu v domě právo na
zajištění bytové náhrady, jak míní žalovaný, či zda je povinen byt vyklidit bez
zajištění bytové náhrady, jak dovodil odvolací soud.
Při řešení uvedené otázky nelze opomenout, že již dřívější soudní praxe
dovodila (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1965,
sp. zn. 4 Cz 150/65, uveřejněné pod č. 94 v sešitě č. 2 z roku 1966 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), že „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví k
rodinnému domku bylo vypořádáno tak, že navrhovatelka se stala jeho výlučnou
vlastnicí, přichází v úvahu postup podle § 132 občanského zákoníku (nyní § 126
odst. 1 obč. zák.) vzhledem k tomu, že právo odpůrce v bytě bydlet zaniklo po
rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů\". Současně
dovodila, že „žaloby o vyklizení bytu přicházejí v úvahu i v případě, že jde o
byt v rodinném domku, který tvoří výlučné vlastnictví jednoho z manželů a v
němž po rozvodu zůstal bydlet i druhý manžel. To platí bez rozdílu jak v
případě, že jde o dům, který patřil od začátku jen jednomu z manželů, tak také
v případě bytu v rodinném domku, který byl původně v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů a při vypořádání připadl jednomu z manželů\".
Odvolacímu soudu lze sice dát za pravdu v tom, že ve výše zmíněných případech
vyklizení bytu v domě občanský zákoník nárok na bytovou náhradu u takového
rozvedeného manžela výslovně neupravil. Přesto však nelze dovodit, jak to ve
skutečnosti učinil odvolací soud, že tomuto rozvedenému manželovi bytová
náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení - při zániku právního důvodu bydlení
- musí být posouzeno analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení
občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem
nejbližší. Uvedený závěr vyplývá z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněného pod č. 35 v
sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož
při pozbytí práva užívat byt v obytném domě z důvodu zániku vlastnického
(spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení
upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (§ 835 obč. zák.) ta ustanovení
občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 obč. zák.)
při zániku práva užívat byt. Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, bydlící
i nadále v domě, který se při vypořádání BSM stal výlučným vlastnictvím druhého
manžela, není zásadně povinen dům vyklidit bez zajištění bytové náhrady.
Co do druhu (kvality) bytové náhrady je nutno nárok rozvedeného manžela –
nevlastníka – posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.,
které je obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) této situaci. Uvedený
závěr lze podpořit následující úvahou. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů (v
současné době společné jmění manželů) k rodinnému domu vznikne tím, že manželé
jej nabudou za trvání manželství (§ 143 občanského zákoníku, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., a § 143 odst. 1 písm. a/ občanského
zákoníku, ve znění po uvedené novele). Jde o obdobu situace upravené v
ustanovení § 703 odst. 1 obč. zák., podle něhož právo společného nájmu bytu
manželů vznikne tím, že za trvání manželství se manželé nebo jeden z nich
stanou nájemci bytu. Jestliže na případ, uvedený v § 703 odst. 1 obč. zák.,
odkazem na ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. míří ustanovení § 712 odst. 3
věty druhé obč. zák., pak je zapotřebí otázku druhu bytové náhrady při
vyklizení bytu rozvedeného manžela z domu, k němuž při vypořádání BSM pozbyl
své spoluvlastnické právo, analogicky posoudit podle § 712 odst. 3 věty druhé
obč. zák. Lze uzavřít, že rozvedenému manželovi – nevlastníkovi – přísluší v
případě povinnosti vyklidit byt v domě, náležejícím druhému rozvedenému
manželovi, právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v
§ 712 odst. 3 větě druhé obč. zák. (nejde tedy o přiměřený náhradní byt ve
smyslu § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák.); jsou-li proto důvody zvláštního
zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na
náhradní ubytování. Z uvedeného vyplývá, že odvolacím soudem provedené právní
posouzení věci nelze pokládat za správné.
Je však zapotřebí zdůraznit, že i v těchto případech - opět ve shodě s již
zmíněným rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května
1992, sp. zn. 2 Cz 14/92 (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí) - je třeba se
zabývat tím, zda nejsou dány důvody k odepření bytové náhrady, jsou-li v
konkrétním případě naplněny předpoklady normované ustanovením § 3 odst. 1 obč.
zák. Ke stejnému právnímu závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve
svých rozsudcích z 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č.
22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 21.
června 2000, sp. zn. 26 Cdo 1664/99.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Při posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba
přihlédnout jak k okolnostem na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tak
také k okolnostem na straně toho, jemuž je povinnost k vyklizení ukládána.
Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá
z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94,
uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
V projednávané věci se odvolací soud – vzhledem k tomu, jak věc právně posoudil
– otázkou odepření bytové náhrady z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. nezabýval. Přitom v řízení byly tvrzeny okolnosti, které by mohly mít
pro právní posouzení věci ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. význam. Jde např. o
okolnost, že již vyklizení žalovaného z družstevního bytu v domě čp. 39 na
ulici Z. v B. bylo vázáno na zajištění náhradního bytu, že žalovaný odmítl
zajištěný náhradní byt převzít a přihlásil se bez vědomí žalobkyně k trvalému
pobytu v předmětném domě, že žalobkyni znemožňuje přístup do domu, že se v domě
zdržuje jen občas a převážně jej užívá k jiným účelům než k bydlení, že
žalobkyni za užívání domu neplatí žádné nájemné, a že mu byl v souvislosti s
vypořádáním BSM žalobkyní vyplacen vypořádací podíl. V tomto ohledu tedy
zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první
o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu