26 Cdo 1243/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců J. L., zastoupeného
opatrovníkem Mgr. P. V., zaměstnancem Okresního soudu v Prostějově, a
2) J. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému V. O., zastoupenému
advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn.
8 C 159/98, o dovolání žalobce Jaromíra Luži proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 29. ledna 2003, č. j. 19 Co 132/2001-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2003, č. j. 19 Co 132/2001-79,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna
2003, č. j. 19 Co 132/2001-739, změnil vyhovující rozsudek Okresního
soudu v Prostějově (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. listopadu
2000, č. j. 8 C 159/98-47, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti
žalovanému vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do patnácti dnů od právní
moci rozsudku „družstevní byt v P., ve druhém poschodí domu vlevo od schodů,
sestávající se ze dvou pokojů, kuchyně a úplného příslušenství“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“, a „předmětný dům“, resp. „dům“). Citovaný
rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž ve výroku o prvostupňových
nákladech řízení účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že dne 17.
června 1998 uzavřeli žalobci manželé J. L. a J. L. (společní členové bytového
družstva R., stavebního bytového družstva P.) jako převádějící a žalovaný jako
nabyvatel dohodu označenou jako „smlouva o převodu členských práv a povinností
podle § 230 zákona č. 513/91 Sb.“ (dále jen „dohoda ze dne 17. června 1998“),
že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. května 1999, č. j. Nc
506/98-40, který nabyl právní moci dne 5. června 1999, byl žalobce zcela zbaven
způsobilosti k právním úkonům, že jeho opatrovnicí byla ustanovena žalobkyně,
že žalobce trpí od svých šestnácti let duševní chorobou – schizofrenií
chronickou paranoidního typu, že v důsledku této choroby není schopen se o sebe
postarat, hospodařit s penězi a činit právní úkony a že jde o chorobu
celoživotního, progresivního a chronického průběhu s narůstajícím
defektem a rozpadem osobnosti. Oba soudy posoudily dohodu
ze dne 17. června 1998 jako dohodu o převodu členských práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu § 230 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody (dále jen „obch.
zák.“). Soud prvního stupně – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci –
dále dovodil, že dohoda ze dne 17. června 1998 je ve smyslu § 38 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody (dále
jen „obč. zák.“), absolutně neplatným právním úkonem, neboť jeden z jejích
účastníků (žalobce) ji uzavřel v době, kdy byl postižen duševní poruchou
(vylučující „světlé okamžiky“), která jej činila k tomuto právnímu úkonu
neschopným. Poté uzavřel, že za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez
právního důvodu a žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1
obč. zák. – vyhověl. Naproti tomu odvolací soud uvedl, že vedle žalobce, který
byl v době uzavření dohody ze dne 17. června 1998 postižen závažnou
duševní poruchou, dohodu uzavřela i jeho manželka, tj. žalobkyně, a dovodil, že
dohoda byla „mezi ní a odpůrcem uzavřena platně, neboť druhý z manželů, tj.
první navrhovatel, se nedovolal ve smyslu ust. § 40a občanského zákoníku v
zákonné tříleté lhůtě relativní neplatnosti tohoto právního úkonu. Navíc první
navrhovatel byl zastoupen druhou navrhovatelkou jako opatrovnicí, tato však
žádný takovýto úkon dovolání se relativní neplatnosti v zákonem stanovené
tříleté lhůtě za prvého navrhovatele neučinila“. Poté uzavřel, že „smlouva
(dohoda ze dne 17. června 1998) byla takto uzavřena mezi žalobci a žalovaným
platně bez účinného podpisu prvého žalobce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“ (zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb.) a uplatněné dovolací námitky podřadil
dovolacímu důvodu podle „§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. V
dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že dohoda ze dne 17. června 1998
není neplatným právním úkonem. Namítl, že „smlouva o převodu členských práv a
povinností podle § 230 zák. 513/1991 Sb. (dále opět jen „dohoda ze dne 17.
června 1998“) mohla být platně uzavřena, pokud všichni účastníci této smlouvy
učinili platně právní úkon, resp. projev vůle směřující k uzavření smlouvy“.
Dále uvedl, že on samotný „připojil svůj podpis jako osoba s duševní poruchou,
která není schopna se sama zavazovat“ a že žalobkyně tak učinila „na nátlak
realitní kanceláře, která se vydávala za zástupce vlastníka družstevního bytu“
a podpis vymáhala pod hrozbou „vysokých finančních sankcí“; namítl tak
neplatnost dohody ze dne 17. června 1998 rovněž pro nedostatek svobody vůle. O
tom podle něj svědčí i to, že zástupci realitní kanceláře byli v této
souvislosti uznáni vinnými a odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze
dne 9. října 2001, sp. zn. 1 T 141/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 5 To 448/2001. Podle
názoru žalobce je dohoda ze dne 17. června 1998 absolutně neplatná i proto, že
převáděná členská práva a povinnosti v ní nebyly náležitě specifikovány.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvedl, že vůči žalobkyni nabyl
rozsudek odvolacího soudu právní moci, neboť dovolání podal pouze žalobce,
navíc zastoupený jako opatrovnicí žalobkyní, a to přesto, že v nalézacím řízení
mu byl ustanoven opatrovník Mgr. P. V. Dále uvedl, že žalobce se v dovolacím
řízení domáhá okolností, které v nalézacím řízení ani netvrdil. Je-li z důvodu
nezpůsobilosti žalobce neplatná dohoda ze dne 17. června 1998, musí být podle
žalovaného z téhož důvodu absolutně neplatná rovněž dohoda o převodu členských
práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ze dne 13. dubna
1993 uzavřená mezi P. K. jako převádějícím a dovolatelem jako nabyvatelem; v
takovém případě není žalobce aktivně věcně legitimován k žalobě o vyklizení
bytu. Podle žalovaného by navíc mělo jít v daném případě o žalobu na vrácení
plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy. Z důvodů uvedených ve vyjádření má
žalovaný rovněž zato, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy. Jinak se žalovaný
ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovolání má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského
soudního řádu, ve znění po uvedené novele (jak – vzhledem k citaci občanského
soudního řádu, ve znění po uvedené novele – zřejmě míní žalobce). Pro odpověď
na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne
29. listopadu 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobkyně a žalovaného proti
rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 29. ledna 2003, avšak s
přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je
musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského
soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část
dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastníkem řízení) za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 věty první
o.s.ř. a je jím napaden rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Zde – zejména vzhledem k námitkám žalovaného – je zapotřebí zdůraznit, že podle
názoru dovolacího soudu mají žalobci jako manželé a společní členové bytového
družstva v daném řízení postavení nerozlučných společníků. Proto úkony jednoho
z nich (žalobce) platí i pro ostatní – žalobkyni (§ 91 odst. 2 o.s.ř.).
Postačilo tedy, podal-li dovolání – s účinky vztahujícími se i na žalobkyni –
pouze žalobce (prostřednictvím žalobkyně jako své opatrovnice).
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém
rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho
obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá
povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1
o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však
namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů
uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu
vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že pro dovolací řízení platí zákaz
tzv. novot. Proto v dovolacím řízení nelze vznášet nová tvrzení o skutkovém
stavu věci a nabízet k nim důkazy, jak se o to v dané věci pokouší dovolatel.
Nelze rovněž ztratit ze zřetele, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze
správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal („neexistující“ právní
závěry nelze přezkoumávat) a jejichž správnost napadl dovolatel (nikoli také
jiný účastník řízení).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
půjde proto v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na základě dohody ze
dne 17. června 1998 došlo k platnému převodu členských práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalovaného.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že v daném případě jde
o dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu podle § 230 obch. zák.; proto dovolací soud z uvedeného právního
závěru vychází.
Podle § 229 odst. 1 obch. zák. členská práva a povinnosti může člen převést na
jiného člena družstva, pokud to stanovy nevylučují. Dohoda o převodu členských
práv a povinností na jinou osobu podléhá souhlasu představenstva. Stanovy mohou
určit důvody, které převod vylučují. Proti zamítavému rozhodnutí se může člen
odvolat k členské schůzi. Rozhodnutím představenstva nebo členské schůze o
schválení dohody o převodu členských práv a povinností se stává nabyvatel
členských práv a povinností členem družstva v rozsahu práv a povinností
převádějícího člena. Podle § 230 obch. zák. (tj. ustanovení, které se týká
pouze bytových družstev a které je – vzhledem k jeho znění – speciálním
ustanovením ve vztahu k § 229 odst. 1 obch. zák.) převod práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu
orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na
nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství
příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky
jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné
družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný
souhlas nabyvatele členství. Současně platí, že obchodní zákoník upravuje
postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související (§ 1 odst. 1 obch. zák.). Podle § 1 odst. 2 obch. zák.
se právní vztahy uvedené v odstavci 1 (§ 1 obch. zák.) řídí
ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto
ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani
podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich,
podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
Pro dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu
(dohodu ve smyslu § 230 obch. zák.) nepředepisuje ustanovení § 230 (ve spojení
s § 229 odst. 1) obch. zák. žádné zvláštní náležitosti; pro tuto dohodu není
předepsána ani písemná forma, což vyplývá z toho, že tytéž účinky jako
předložení (písemné) smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné
družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný
souhlas nabyvatele členství (srov. ustanovení § 230 věty třetí obch. zák.).
Protože obchodní zákoník neobsahuje obecná ustanovení o právních úkonech, musí
dohoda o převodu práv a povinností spojených s členstvím v
bytovém družstvu – jako dvoustranný hmotněprávní úkon – splňovat obecné
náležitosti právního úkonu podle § 34 a násl. obč. zák. Musí tedy splňovat
rovněž náležitosti osoby, náležitosti vůle, poměru vůle a
projevu, náležitosti předmětu právního úkonu.
Podle § 38 odst. 1 obč. zák. neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej
učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Podle § 38 odst. 2 obč. zák. rovněž
je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k
tomuto právnímu úkonu neschopnou. Posléze zmíněné ustanovení tedy nevyžaduje,
aby jednající osoba (jedna z více jednajících osob) byla v době právního úkonu
zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo aby její způsobilost k právním
úkonům byla omezena; postačí, aby v té době byla postižena duševní poruchou,
která ji činí neschopnou k právním úkonům (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. 21 Cdo 1325/2000). Přitom
již v rozsudku ze dne 5. února 1971, sp. zn. 2 Cz 72/70,
uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1971 Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR
(viz též Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983, část první, strana 456 a násl.),
bývalý Nejvyšší soud ČSR mimo jiné dovodil, že neplatnost právního úkonu
podle § 38 odst. 2 obč. zák. (citované ustanovení nedoznalo v
mezidobí žádné změny) vyžaduje bezpečné zjištění o tom, že účastník právního
úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.
Zbývá dodat, že soudní praxe odklon od citovaného právního závěru do současné
doby nezaznamenala.
Soudy obou stupňů vzaly po provedeném dokazování mimo jiné za zjištěno, že
rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. května 1999, č. j. Nc
506/98-40, který nabyl právní moci dne 5. června 1999, byl žalobce zcela zbaven
způsobilosti k právním úkonům, že jeho opatrovnicí byla ustanovena žalobkyně,
že žalobce trpí od svých šestnácti let duševní chorobou – schizofrenií
chronickou paranoidního typu, že v důsledku této choroby není schopen se o sebe
postarat, hospodařit s penězi a činit právní úkony a že jde o chorobu
celoživotního, progresivního a chronického průběhu s narůstajícím defektem a
rozpadem osobnosti. Součástí zjištěného skutkového stavu věci bylo rovněž
zjištění, že dohodu ze dne 17. června 1998 uzavřeli jako převádějící oba
žalobci (nikoli tedy pouze žalobkyně).
S přihlédnutím ke skutkovému zjištění uvedenému v předchozím odstavci na
posledním místě je podle názoru dovolacího soudu vyloučena úvaha o vybočení
právního úkonu jednoho z manželů (podle odvolacího soudu žalobkyně) z mezí
obvyklé správy majetku ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák. a tudíž rovněž úvaha o
relativní neplatnosti dohody ze dne 17. června 1998 podle § 40a obč. zák.
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu však nelze vyloučit, že dohoda ze dne
17. června 1998 je podle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným právním
úkonem. Bylo tedy namístě zabývat se otázkou absolutní neplatnosti dohody ze
dne 17. června 1998 podle zmíněného ustanovení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně se odvolací soud – v důsledku nesprávného právního názoru, který
ve věci zaujal – otázkou neplatnosti dohody ze dne 17. června 1998 podle § 38
odst. 2 obč. zák. nezabýval. Jeho právní posouzení věci je proto neúplné a
tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl
užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém
rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá
a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu