26 Cdo 1247/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1. J. B. a 2. K. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 185/2002, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2003, č. j. 58 Co 584/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. dubna 2003, č. j. 15 C 185/2002-23, ve spojení s usnesením ze dne 15. srpna 2003, č.j. 15 C 185/2002-29, odmítl (podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) jako opožděně podané odvolání žalovaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 4. února 2003, č. j. 15 C 185/2002-17, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 40, v šestém podlaží domu č.p. 625 v K. ulici v P., kterou dala žalobkyně žalovaným, určil, že nájemní poměr žalovaným skončí uplynutím tříměsíční lhůty, která začne běžet prvním dnem následujícím po právní moci rozsudku, uložil žalovaným byt vyklidit a předat žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší a zavázal žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení; doplňujícím usnesením ze dne 15. srpna 2003
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. prosince 2003, č. j. 58 Co 584/2003-32, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní „odvolání“ k Nejvyššímu soudu ČR, který toto podání dle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) posoudil jako dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), že však není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé (nebylo jím rozhodováno o nároku, který je předmětem tohoto řízení, tj. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nýbrž pouze o odmítnutí opožděného odvolání).
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl, aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek.
Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvého stupně nadbytečně vyzýval žalované, aby si zvolili zástupcem pro dovolací řízení advokáta a předložili jím sepsané dovolání, a to vzhledem k tomu, že z ustanovení § 241b odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že dovolatele není třeba k odstranění uvedeného nedostatku podmínky dovolacího řízení vyzývat tehdy, není-li dovolání přípustné, protože v takovém případě dovolací soud dovolání odmítne.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu