26 Cdo 125/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra, v právní
věci žalobkyně J. B., proti žalovaným 1. H. B., 2. J. B., o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 141/2001, k dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.5.2003,
č.j. 47 Co 555/2002-51, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22.5.2003,
č.j. 47 Co 555/2002-51 změnil rozsudek Okresního soudu
v Litoměřicích ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C 141/2001-25, jímž tento soud uložil
žalovaným povinnost, aby spolu s osobami žijícími ve společné domácnosti
vyklidili byt 2+1 v I. podlaží domu čp. 1031/4 v L. do 3 měsíců od právní moci
rozhodnutí tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního
stupně zjistil skutkový stav dostatečným způsobem, avšak nesouhlasí s právním
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní bydlí v předmětném bytě bez právního
důvodu.
Žalovaný J. B. se za trvání manželství stal nájemcem uvedeného bytu na
dobu neurčitou a žalovaným vzniklo právo společného nájmu bytu. Na tomto závěru
podle odvolacího soudu nemění nic ani skutečnost, že tehdejší pronajímatel
nepostupoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku účinných po
1.1.1992, podle nichž nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a nikoliv na podkladě
rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu (v posuzovaném
případě byla s 2. žalovaným uzavřena dne 4.5.1992 dohoda o užívání předmětného
bytu), neboť nelze pochybovat o tom, že nájemní smlouva byla uzavřena.
V roce 1996 došlo ke změně vlastníka pronajatého bytu a žalobkyně
vstoupila do postavení původního vlastníka – pronajímatele a přešla na ni
veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v době, kdy
účastníci uzavřeli nájemní smlouvu ze dne 1.7.1996, uzavřenou 1. žalovanou a
žalobkyní o nájmu předmětného bytu na dobu určitou svědčilo žalovaným právo
nájmu bytu na dobu neurčitou a ke dni uzavření uvedené smlouvy toto právo
nezaniklo dohodou ani výpovědí. Žalobkyně dále v řízení netvrdila ani
neprokazovala, že by nájemní smlouva ze dne 1.7.1996 byla dohodou o změně
stávajícího nájemního vztahu a takovýto závěr nevyplývá ani z jejího obsahu.
Na základě toho odvolací soud považoval nájemní smlouvu uzavřenou mezi
žalobkyní a 1. žalovanou (nájemní smlouva z 1.7.1996) za absolutně neplatnou
dle § 39 obč. zákoníku, protože obchází zákon, neboť „byla uzavřena za doby
trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou a jejím účelem bylo dosáhnout
skončení nájmu na dobu určitou zákonem nepřípustným způsobem“.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že 2. žalovaný se v
odvolacím řízení výslovně dovolal neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.1996,
uzavřené na dobu určitou, a proto lze tuto smlouvu považovat za relativně
neplatnou dle ust. § 40a obč. zákoníku, neboť změna nájemního vztahu na dobu
určitou není běžnou záležitostí ve smyslu ust. § 701 odst. 1 obč. zákoníku, ale
je třeba souhlasu společných nájemců – manželů (žalovaných).
Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 30.9.2003 napadla žalobkyně výše uvedený rozsudek
odvolacího soudu a požaduje jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména zrekapitulovala
dosavadní průběh soudního řízení a poté především nesouhlasila se závěrem
odvolacího soudu, že nájemní smlouva z 1.7.1996 je absolutně neplatná podle §
39 obč. zákoníku, a to pro obcházení zákona.
V podrobnostech poté uvedla, že spolu s manželem (spoluvlastníkem domu
čp. 1031, v němž se předmětný byt nachází) nenutili nájemce k podpisu nájemních
smluv na dobu určitou. Podpisem uvedené nájemní smlouvy 1. žalovanou (manželkou
2. žalovaného) došlo podle dovolatelky „k novaci nájemní smlouvy, a to k novaci
privátní“ (správně privativní) v souladu s ust. § 570 odst. 1 obč. zákoníku.
Manžel 1. žalované [2. žalovaný] podle dovolatelky se neplatnosti
předmětné nájemní smlouvy nedovolal v promlčecí lhůtě a není pravdivé jeho
tvrzení, že o uzavření této smlouvy nevěděl, neboť 1. žalovaná při jednání před
soudem prvního stupně uvedla, že se od ní 2. žalovaný o uzavření nové nájemní
smlouvy dozvěděl krátce po jejím uzavření. Taktéž o předmětné smlouvě 2.
žalovaný mluvil, jak sám uvedl, s manželem žalobkyně v roce 1997-8.
Dále dovolatelka v dovolání nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že
netvrdila a neprokázala, že by předmětná nájemní smlouva nebyla dohodou o změně
stávajícího nájemního vztahu a že z obsahu předmětné nájemní smlouvy nevyplývá
dohoda o novaci stávajícího nájemního vztahu. Podle dovolatelky z obsahu
nájemní smlouvy vyplývá, že jejich vůle směřovala k privativní novaci podle
ust. § 570 obč. zákoníku, neboť smlouva je nadepsána jako nájemní smlouva
uzavřená na základě § 685 a násl. obč. zákoníku. Odvolací soud nájemní smlouvu
nesprávně posoudil pouze z hlediska možnosti kumulativní novace podle § 516
obč. zákoníku a nezabýval se jejím posouzením dle ust. § 570 obč. zákoníku
(privativní novací); předmětnou smlouvu tedy neposuzoval jako novou nájemní
smlouvu způsobující zánik nájemní smlouvy předchozí (privativní novaci) a tato
nová smlouva obsahuje všechny náležitosti zákonem vyžadované pro tento druh
smlouvy (nájemní).
Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o neplatnosti
předmětné nájemní smlouvy dle ust. § 39 obč. zákoníku pro obcházení zákona,
které odvolací soud spatřuje v tom, že v době trvání nájemní smlouvy uzavřené
na dobu neurčitou byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou a jejím účelem
bylo skončení nájmu nepřípustným způsobem.
Dále dovolatelka uvedla, že předmětná nájemní smlouva (uzavřená na dobu
určitou) mohla být prodloužena. Potřeba žalobkyně mít předmětný byt pro sebe
vyvstala až rok po uzavření zmíněné nájemní smlouvy (po rozvodu žalobkyně v
roce 1997). K neprodloužení nájemní smlouvy došlo proto, že žalovaní svým
jednáním hrubě porušují dobré mravy v domě.
V závěru dovolání dovolatelka uvedla, že pokud odvolací soud dospěl k
názoru, že dovolatelka obchází zákon, porušil sám zákon tím, že v rozporu s
ust. § 211 a § 43 o.s.ř. neodmítl odvolání 2. žalovaného pro neodstranění vad,
které bránily pokračování odvolacího řízení (neuvedení rozsahu, v němž je
rozsudek soudu prvního stupně napadán, v čem je spatřována nesprávnost
rozhodnutí a čeho se 2. žalovaný domáhá). Soud prvního stupně 2. žalovaného
vyzval k odstranění vad odvolání (usnesení ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C
141/2001-25), což 2. žalovaný ve lhůtě určené soudem neučinil. Odvolací soud
poté nepřihlédl k předkládací zprávě soudu prvního stupně, v níž tento soud
označil vady odvolání za bránící v pokračování odvolacího řízení, nařídil
jednání a rozhodl.
Podle dovolatelky nebyl odvolací soud s ohledem na uvedené nestranný,
nezávislý a nepodjatý a svým rozhodnutím narušil zásadu smluvní volnosti a ust.
§ 211, § 43 o.s.ř., Listinu základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 37
odst. 3), Ústavu ČR (čl. 52 odst. 1, věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst.
1), a tím neoprávněně zasáhl do vlastnických práv žalobkyně.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil výše uvedený
rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní 1. a 2. se k dovolání, jak vyplývá ze spisu, nevyjádřili.
Nejvyšší soud nejprve posoudil dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 2 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a dovolatelka má
právnické vzdělání (je advokátkou).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení
věci, a to platnosti nájemní smlouvy ze dne 1.7.1996, uzavřené P. a J. W.
(žalobkyní – nyní po rozvodu B.) jako pronajímateli a H. B. (1.
žalovanou) jako nájemcem.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně,
která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá závěr, že 2. žalovaný se dne
4.5.1992 za trvání manželství s 1. žalovanou stal na dobu neurčitou nájemcem
předmětného bytu a tím vznikl společný nájem bytu manžely (§ 703 odst. 1 obč.
zákoníku).
V roce 1996 došlo ke změně vlastníka domu, v němž se pronajatý byt
nachází, a žalobkyně se stala dle výpisu z katastru nemovitostí podílovou
spoluvlastnicí uvedeného domu s podílem 632/1000 (podíl P. W. činí 133/1000).
Žalobkyně tak, spolu s dalšímu spoluvlastníky, vstoupila do práv a povinností
původního vlastníka – pronajímatele (§ 680 odst. 2 obč. zákoníku), která
vyplývala ze založeného nájemního vztahu.
Dne 1.7.1996 byla manžely P. a J. W. jako pronajímateli a paní H. B.
uzavřena na základě § 685 obč. zákoníku nájemní smlouva, podle níž
„pronajímatel přenechával nájemci byt č…… o velikosti 1+2 v domě čp. 1031/4 v
Liberecké ul. v L., a to na dobu od 1.7.1996 do 1.7.2000 s tím, že nájemní
vztah může být prodloužen“ (odst. 1 smlouvy).
Dále bylo v nájemní smlouvě uvedeno, že byt sestává z kuchyně a 2
pokojů, koupelny, záchodu, předsíně a sklepa a pro výpočet nájemného byla
rozhodná plocha 77,06 m2 (odst. 2 smlouvy).
Nájemné bylo sjednáno ve výši 519,50 Kč a byla sjednána jeho splatnost
(odst. 3 smlouvy). Měsíční zálohy cen plnění (služeb) spojených s užíváním
bytu byly obsaženy v evidenčním listu, který byl součástí nájemní smlouvy
(odst. 4 smlouvy).
V odst. 5 smlouvy pak bylo uvedeno, že si ji účastníci přečetli a s
jejím obsahem souhlasí a smlouva obsahuje podpisy výše uvedených účastníků.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu především
vytýká, že nájemní smlouvu ze dne 1.7.1996 neposoudil podle ust. § 570 odst. 1
obč. zákoníku, neboť podpisem této smlouvy 1. žalovanou došlo k privativní
novaci, ale posuzoval ji pouze podle ust. § 516 obč. zákoníku (kumulativní
novace), tedy uplatňuje dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné tehdy, jestliže soud
aplikoval na zjištěný skutkový stav jiný předpis, než který měl správně použít,
nebo jestliže správně zvolený předpis nesprávně vyložil.
Podle § 570 odst. 1 obč. zákoníku dohodne-li věřitel s dlužníkem, že
dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a
dlužník je povinen plnit závazek nový (tzv. privativní novace). Dosavadní
závazek se pokládá za nahrazený pouze v rozsahu, který nepochybně vyplývá z
dohody o novém závazku (§ 571 obč. zákoníku). Vůle účastníků musí tedy směřovat
ke zrušení původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tato vůle musí
být v nové dohodě (nájemní smlouvě) zřetelně a jednoznačně projevena.
Z uvedeného je zřejmé (viz výše uvedený obsah nájemní smlouvy z
1.7.1996), že v nájemní smlouvě z 1.7.1996 není projevena vůle zrušit původní
nájemní vztah a nahradit ho nájemním vztahem novým, a proto nelze
uvažovat o aplikaci ust. § 570 odst. 1 obč. zákoníku. Výtka dovolatelky v tomto
směru není správná.
Odvolací soud za uvedeného skutkového stavu pak správně posuzoval, zda
si účastníci nezměnili práva a povinnosti (obsah nájemního vztahu) dohodou dle
ust. § 516 odst. 1 obč. zákoníku.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí
odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání a pokud je dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud se s ohledem na uvedené a obsahové vymezení dovolacího
důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v dovolání již nemohl zabývat
přezkoumáním správnosti právního závěru odvolacího soudu o tom, že dohodou
(smlouvou z 1.7.1996) účastníků nedošlo ke změně závazkového (nájemního) vztahu
dohodou dle ust. § 516 odst. 1 obč. zákoníku.
Pro úplnost však dovolací soud pokládá za vhodné uvést, že z jazykového
vyjádření nájemní smlouvy z 1.7.1996 je zřejmé, že je koncipována tak, jako by
se jí měl založit s 1. žalovanou nový nájemní vztah k předmětnému bytu, a to na
dobu určitou (za trvání manželství s 2. žalovaným pak společný nájem bytu
manžely).
Obsah nájemní smlouvy lze dohodou účastníků změnit podle ust. § 516 odst. 1
obč. zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8.1.2002, sp. zn. 26 Cdo
2628/2000), a to mj. i dobu trvání nájmu. Je však třeba, aby tento úmysl
účastníků byl v příslušné dohodě zřetelně vyjádřen, což se v daném případě
nestalo, a proto nedošlo ke změně původního nájemního poměru.
Protože 1. a 2. žalovanému nájemní poměr k předmětnému bytu vznikl již
v roce 1992 a v mezidobí, a to ani nájemní smlouvou z 1.7.1996 nezanikl, nemohl
mít tento právní úkon právní účinky (stručně řečeno nelze tentýž byt týmž
nájemcům za trvání jejich práva nájmu opětně dávat do nájmu, viz též ust. § 37
odst. 2 obč. zákoníku).
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že na základě
nájemní smlouvy z 1.7.1996 nezanikl původní nájemní vztah ve smyslu ust. §
570 odst. 1 obč. zákoníku (taktéž nedošlo uvedenou nájemní smlouvou ke
změně obsahu původního nájemního vztahu dle § 516 odst. 1 obč. zákoníku) a
nájemní vztah k předmětnému bytu je sjednán na dobu neurčitou.
Vzhledem k uvedenému není správný názor odvolacího soudu, že nájemní
smlouva z 1.7.1996 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zákoníku, neboť
obchází zákon, protože byla „uzavřena za doby trvání nájemního vztahu na dobu
neurčitou a jejím účelem bylo dosáhnout skončení nájmu na dobu určitou zákonem
nepřípustným způsobem“, který však v konečné důsledku nezpůsobuje nesprávnost
rozhodnutí odvolacího soudu.
Za uvedené situace je nadbytečné zabývat se otázkou, zda se 2. žalovaný dovolal
včas relativní neplatnosti nájemní smlouvy z 1.7.1996 (§ 40a obč. zákoníku),
kterou za trvání jeho manželství s 1. žalovanou tato uzavřela mj. se žalobkyní
(§ 701 odst. 1 obč. zákoníku).
Dovolatelka v dovolání dále odvolacímu soudu vytýkala, že porušil ust.
§ 211 a § 43 o.s.ř., protože odvolání 2. žalovaného neodmítl pro neodstranění
vad a tím nebyl nestranný, nezávislý a nepodjatý a porušil Listinu základních
práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a Ústavu České republiky v čl.
82 odst. 1, v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1.
Vytýkané nedostatky lze zahrnout pod dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3, 2. věty o.s.ř.), a to jako jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze spisu vyplývá, že 2. žalovaný se v podání ze dne 18.3.2002 odvolal
proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6.3.2002, č.j. 7 C
141/2001-25. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29.3.2002, č.j. 7
C 141/2001-30 byl 2. žalovaný vyzván k odstranění vad odvolání, zejména aby
uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, v čem spatřuje nesprávnost
rozhodnutí, čeho se domáhá a jak má soud rozhodnout. Usnesení bylo 2.
žalovanému doručeno dne 9.4.2002. Ve stanovené lhůtě (2 týdnů) 2. žalovaný
vytýkané vady odvolání neodstranil. V příloze přípisu ze dne 3.5.2002 byl spis
předán odvolacímu soudu, který spis vrátil ke splnění poplatkové povinnosti a
po jejím splnění byl spis odvolacímu soudu zaslán v příloze přípisu ze dne
5.11.2002, a to bez doplnění odvolání. Odvolací soud poté na základě odvolání z
18.3.2002 o věci jednal a rozhodl.
Podle § 205 odst. 1 o.s.ř. musí být v odvolání mj. uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována
nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel
domáhá. Odvolatel může bez souhlasu soudu měnit mj. odvolací návrhy (čeho se
domáhá) a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání, avšak rozsah, v jakém
rozhodnutí napadá, může měnit jen po dobu trvání lhůty k odvolání (§ 205 odst.
3, 4 o.s.ř.).
Pokud podání (odvolání) neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo
je-li nesrozumitelné nebo neurčité, vyzve předseda senátu podle § 43 odst. 1
o.s.ř. účastníka k opravě nebo doplnění podání, včetně poučení, jak je třeba
opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu podání řádně opraveno
(doplněno) a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud podání
(odvolání), kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Odvolání lze tedy odmítnout (nebyla-li splněna výzva k odstranění
nedostatků) jen tehdy, nelze-li pro tento nedostatek v řízení (odvolacím)
pokračovat.
V posuzovaném případě lze z obsahu odvolání 2. žalovaného ze dne
18.3.2002 dovodit, že rozsudek soudu prvního stupně napadl v celém rozsahu
uvedl, který rozsudek napadá (č.j. 7 C 141/2001-26), nesprávnost rozhodnutí
spatřoval v nesprávném právním posouzení neplatnosti (relativní) nájemní
smlouvy ze dne 1.7.1996 a požadoval prodloužení nájemní smlouvy nebo přidělení
náhradního bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že v odvolání ze dne 18.3.2002 nebyly takové
nedostatky, které by bránily pokračování v řízení, i když bylo s ohledem na
kvalitu zpracování odvolání namístě 2. žalovaného vyzvat k doplnění odvolání.
Pokud odvolací soud na základě uvedeného odvolání ve věci jednal a
rozhodl, neporušil tím ust. § 205 a § 211 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 43
odst. 1, 2 o.s.ř. a ani čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod či Ústavu České republiky (čl. 82 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl.
96 odst. 1).
Dovolacímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací důvody
uplatněné v dovolání (nesprávné právní posouzení věci, jiné vady řízení) nebyly
shledány.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání
zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. v
návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve
věci a na to, že žalovaným podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly
tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu