26 Cdo 1261/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1,
nábřeží Ludvíka Svobody č. 1222, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. P.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 25 C 21/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 35 Co 188/2003-204, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jejího zástupce advokáta, a to do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 4.
2002, č.j. 25 C 21/2001-127, zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 24 o dvou
pokojích a kuchyni s příslušenstvím v 8. podlaží domu č.p. 371 v P. (dále jen
„předmětný byt“, respektive „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 11. 2003,
č.j. 35 Co 188/2003-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný
je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do tří měsíců od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce
žalobce uzavřel s matkou žalovaného dne 1. 10. 1998 nájemní smlouvu k
předmětnému bytu. Matka žalovaného zemřela dne 18. 10. 2000. Nájemci bytů v
domě v P. založili družstvo se záměrem privatizace objektu, k níž však dosud
nedošlo. Žalovaný nabyl děděním po své matce členský podíl v tomto družstvu.
Vzaly dále za prokázáno, že žalovaný vedl se svou matkou, která byla nájemkyní
předmětného bytu, v den její smrti trvalé soužití, avšak přitom měl nájemní
právo k jinému bytu v P. (dále též jen „byt v P.“), neboť k tomuto bytu úspěšně
uplatnil nárok na přechod nájmu po své babičce J. K. a uzavřel dne 16. 12. 1996
i smlouvu o nájmu tohoto bytu s městskou částí P. na dobu neurčitou. Soudy obou
stupňů shledaly, že předmětný byt není bytem služebním, neboť matka žalovaného
jej užívala na základě běžné nájemní smlouvy a byt nemá charakter služebního
bytu ve smyslu § 7 zákona č. 102/1992 Sb. Zjištěný skutkový stav posoudily
podle § 706 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
podle něhož jestliže zemře nájemce bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu
manželů, stávají se nájemci jeho děti, které prokáží, že s ním žily v den jeho
smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. S ohledem na horší kvalitu
bytu v P., na vztah žalovaného k předmětnému bytu, na připravovanou privatizaci
domu, v němž se předmětný byt nachází, na stanovisko družstva a na dosavadní
řádné užívání předmětného bytu žalovaným, soud prvního stupně dospěl k závěru,
že nelze existenci nájemního práva žalovaného k bytu v P. hodnotit tak, že měl
v rozhodné době jiný vlastní byt. Takovýto názor však podle odvolacího soudu
nemůže obstát. Institut přechodu práva nájmu obsažený v § 706 odst. 1 obč. zák.
má – jak dále uvedl odvolací soud – povahu tzv. nuceného nájmu. Předpoklady
pro přechod práva nájmu jsou nastaveny tak, aby nedocházelo ke spekulaci s
nájemními byty. Výklad soudu prvního stupně odporuje účelu i smyslu zákona.
Žalovaný měl v rozhodné době právní titul k bytu v Praze 2, způsobilý trvale
uspokojovat jeho bytové potřeby, a není rozhodné, že tohoto práva nevyužíval.
Protože žalovaný měl v rozhodné době vlastní byt, nebyly splněny předpoklady
pro přechod práva nájmu bytu. Úvahy nad srovnáním kvality bytů a vztahem
žalovaného k předmětnému bytu tudíž nemohou na této skutečnosti nic změnit. Bez
významu jsou i úvahy o připravované privatizaci domu, v němž se předmětný byt
nachází, neboť soud rozhoduje podle stavu v době rozhodování a doposud k
privatizaci nedošlo.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“). Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně,
který dle jeho názoru přiléhavě poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, a závěry v něm uvedené, správně zjistil
skutečný stav věci a vyhodnotil jej z hlediska lidskosti, morálky a dobrých
mravů. Naproti tomu vytkl odvolacímu soudu, že pouze konstatoval existenci
právního titulu žalovaného k bytu v P. a za nerozhodnou označil okolnost, že
tohoto práva nevyužíval. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že výklad
zaujatý soudem prvního stupně je v rozporu s účelem a smyslem zákona.
Upozornil, že v domě na adrese uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku nikdy
nebydlel. Odvolací soud se dle dovolatele nedostatečně vypořádal s námitkou
privatizace domu a pominul význam členství žalovaného v družstvu. Z hlediska
právního posouzení věci odvolací soud nevzal v úvahu potřebu nemocné matky
žalovaného, existenci společné domácnosti s ní a skutečnosti, že žalovaný již
předmětný byt zaplatil a družstvo s žalobcem uzavřelo smlouvu o smlouvě
budoucí. Dovolatel uvedl, že jej nenapadlo, že by měl odevzdat byt v P., že to
po něm pronajímatel ani nepožadoval, ač mu bylo známo, že v bytě nebydlí a
nájemné platí paní Zelenková. Dovolatel též vyjádřil údiv nad tím, že správně
zjištěný skutkový stav posoudil každý soud jinak. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně odložil i jeho
vykonatelnost.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že rozhodující skutečností je
existence právního titulu k bytu v P. Protože se v případě předmětného bytu ke
dni smrti matky žalovaného (ani dodnes) nejednalo o družstevní byt, nelze
aplikovat ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák., pročež je námitka žalovaného
ohledně jeho členství v družstvu, které má za cíl privatizaci domu, z hlediska
přechodu nájmu irelevantní.
V průběhu dovolacího řízení podáním ze dne 30. 11. 2004 sdělil žalobce
soudu, že zákonem č. 293/2004 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2004 novelizován
zákon č. 77/2002 Sb. tak, že právo hospodaření s majetkem uvedeným v příloze
zákona (do něhož patří i předmětný bytový objekt) přešlo z české republiky –
Ministerstva dopravy na Správu železniční dopravní cesty, státní organizaci. Z
toho důvodu žalobce požádal soud, aby „připustil dle § 107a o.s.ř. změnu v
označení žalobce“ tak, že jím bude S. ž. d. c. s.o.,.
K výše uvedenému podání, které dle obsahu je návrhem na vstup nového
účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka z důvodu singulární sukcese
ve smyslu § 107a o.s.ř., je třeba uvést, že dle § 243c o.s.ř ustanovení § 107a
o.s.ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí, a proto dovolací soud o procesním
nástupnictví podle citovaného usnesení rozhodovat nemohl. Tentýž závěr se
uplatní, i kdyby uvedené podání bylo posouzeno jako návrh na záměnu účastníků
dle § 92 odst. 2 o.s.ř., neboť ani toto ustanovení dle § 243c o.s.ř. pro
dovolací řízení neplatí. V žádném případě nejde o pouhou změnu v označení
žalobce, neboť Česká republika (za níž před soudem vystupuje její organizační
složka – Ministerstvo dopravy) a státní organizace Správa železniční dopravní
cesty, jsou dva od sebe odlišné a jednoznačně individualizované právní subjekty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť jím byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a
nevyplývají ani z obsahu spisu. Námitku, že v odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu je uvedeno, že předmětný byt se nachází na adrese P., žádnému z
uplatnitelných dovolacích důvodů podřadit nelze, neboť se jedná pouze o zřejmou
záměnu adresy žalovaného a jeho právního zástupce, která na věcnou správnost
napadeného rozsudku nemohla mít žádný vliv. Protože jinak je dovolací soud
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro přechod nájmu
bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. a že okolnosti namítané žalovaným
nemají na tento závěr vliv.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá,
že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně
nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému
z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř., aby z
obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. Dovolatel
sice ani slovně ani odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu
nekvalifikoval uplatněné dovolací důvody, avšak vzhledem k tomu, že uvedl, že
„správně zjištěný skutečný stav posoudil každý soud jinak“ a vzhledem k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) lze dovodit, že uplatnil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. platí, že jestliže zemře
nájemce a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci
(společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří
prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní
byt.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 393/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/1997, pod pořadovým číslem 54,
zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že institut přechodu nájmu
upravený v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je svým charakterem nájmem
vnuceným, neboť omezuje pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného
okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v
právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou,
která musí být na straně těchto osob splněna je, že nemají vlastní byt. Slovy
\"mít vlastní byt\" zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je
vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí
takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoli jen
přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená
v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak
přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve
volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použitého slovního spojení \"mít
vlastní byt\" se Nejvyšší soud přiklonil i v dalších rozhodnutích (srov.
např. rozsudek ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura 13/1997, pod pořadovým číslem 98), v nichž dále dovodil, že
způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu
zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho,
komu svědčí.
Nejsou-li splněny zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 706 odst. 1 obč.
zák., nelze jejich nedostatek eliminovat poukazem na to, zda osoba, na níž by
mělo právo nájmu přejít, může svůj právní titul bydlení realizovat; jinými
slovy pro posouzení otázky, zda tato osoba má vlastní byt, nejsou rozhodné
subjektivní okolnosti na její straně. Uvedené okolnosti mohou být sice právně
významné, avšak toliko pro posouzení, zda výkon vlastnického práva (práva
domáhat se vyklizení osoby, na níž nepřešlo právo nájmu bytu, a která jej užívá
bez právního důvodu) neodporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nicméně
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemůže vyloučit účinky, jaké má podle kogentní
právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná
právní skutečnost. Právě takový (z hlediska obsahu § 3 odst. 1 obč. zák.
nepřípustný) důsledek by ale měl postup soudu, pokud by – přesto, že bylo
prokázáno, že žalovaný má vlastní byt – odhlédl od existence této právní
skutečnosti a umožnil tak založení práva nájmu žalovanému k dalšímu bytu v
rozporu s výslovným zněním § 706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 26 Cdo 327/2000, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura 8/2000, pod pořadovým číslem 81).
Okolnost, že byt v P. žalovaný z vlastní vůle umožnil užívat třetí osobě, která
za něj hradí pronajímateli příslušné platby, že je to pronajímateli známo, a že
přesto nepožaduje vrácení bytu, nemůže na uvedených závěrech nic změnit. Pokud
dovolatel namítá potřebu péče o nemocnou matku, nemůže ani tato skutečnost
nahradit nesplnění zákonných předpokladů přechodu nájmu. Nadto dovolatel v
uvedených námitkách v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o.s.ř. uvádí nové
skutečnosti, kterými se Nejvyšší soud ani zabývat nemůže (§ 241a odst. 4
o.s.ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že předmětný byt není bytem družstevním (jeho
vlastníkem není bytové družstvo), nejsou právně relevantní ani námitky
dovolatele o zaplacení předmětného bytu (správně uhrazení členského podílu v
družstvu), členství v družstvu a uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s
družstvem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že v daném případě dovolatel nesplňuje podmínku
neexistence vlastního bytu, neboť není sporu o tom, že ke dni smrti nájemkyně
předmětného bytu mu svědčilo právo nájmu k jinému bytu (v P.) na dobu
neurčitou, byť jej fakticky neužíval. Rozhodné je, že takový právní titul je
způsobilý trvale uspokojovat bytovou potřebu žalovaného. Zákon kromě podmínek
neexistence vlastního bytu a vedení společné domácnosti jiné předpoklady (jako
např. kvalitu bytu) pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák.
nestanoví. Kvalitu bytu nelze zvažovat ani z hlediska dobrých mravů, jak
argumentuje dovolatel, neboť nebylo zjištěno, že by kvalita bytu v P.
objektivně bránila jeho užívání. Pokud dovolatel argumentuje judikaturou
Ústavního soudu, je třeba konstatovat (nehledě k tomu, že věc řešená
dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu vychází z odlišného skutkového
základu), že úvaha soudu z hlediska dobrých mravů musí být podložena
konkrétními zjištěními s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách obou
účastníků sporu (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 36/1996). V
daném případě nebyly zjištěny ba ani tvrzeny žádné okolnosti, které by
zakládaly rozpor výkonu práva žalobcem s dobrými mravy, a odůvodňovaly tak
odepření ochrany jeho vlastnického práva. Odvolací soud tedy správně uzavřel,
že institut přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. má povahu nuceného
nájmu, a protože žalovaný (dovolatel) měl v rozhodnou dobu právní titul bydlení
v bytě v P., nejsou ostatní skutečnosti (nižší kvalita bytu v P., který
fakticky dobrovolně neužíval) způsobilé na závěru o nesplnění podmínek přechodu
nájmu nic změnit. Vzhledem k tomu, že podmínka neexistence vlastního bytu je v
právní teorii i praxi vykládána (k tomu viz Jehlička, Švestka, Škárová a kol.:
Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha, C.H.Beck, str. 1043, bod 4.) tak,
že osobám uplatňujícím nárok na přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák.
nesvědčí ani výlučné, ani společné odvozené právo k bytu (nájem, společný
nájem, právo z věcného břemeně, právo založené nepojmenovanou – inominátní
smlouvou podle § 51 obč. zák.), nelze v daném případě pronajímatele spravedlivě
omezovat ve volném nájmu.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho
obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání
proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2
odst. 1, § 7 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů),
snížené o 50% podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální
náhrady výdajů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu