26 Cdo 128/2003

26 Cdo 128/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra

ve věci žalobce Ing. P. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. Z. a

2) Š. Z., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 270/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 30. září 2002, č. j. 11 Co 305/2002-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na

náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k rukám advokáta, do tří

dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí

druhým rozsudkem ze dne 10. května 2002, č. j. 15 C 270/2000-80, uložil

žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od

zajištění náhradního bytu „byt č. 2, II. kategorie, o velikosti 3+1 s

příslušenstvím o výměře 68 m2 obytné plochy a 25 m2 vedlejší plochy (dále jen

„předmětný byt“, resp. „byt“) v druhém nadzemním podlaží v domě čp. 376 D. č.

33, P. – M.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech

řízení účastníků a o soudním poplatku. V pořadí první rozsudek soudu prvního

stupně ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 15 C 270/2000-45,

jímž bylo žalovaným uloženo předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci

do jednoho roku od právní moci rozsudku, byl k odvolání všech účastníků řízení

zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne

29. ledna 2002, č. j. 16 Co 453/2001-65, a věc mu byla – se závazným právním

názorem odvolacího soudu – vrácena k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2002, č.

j. 11 Co 305/2002-105, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil pouze

tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl o nákladech

odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že

žalovaný byl zařazen do místního seznamu uchazečů o byt v roce 1976, že

následně byla provedena nástavba předmětného domu a v ní vytvořena bytová

jednotka (předmětný byt) pro žalovaného, že investorem nástavby byl bývalý MNV

P. – M., že nástavba byla realizována v tzv. akci Z, že žalovaný se na nástavbě

finančně podílel, že nástavba byla převzata tehdejším uživatelem objektu – OPBH

P. – dne 21. března 1979, že nově vytvořená bytová jednotka (předmětný byt)

byla pravomocně kolaudována dne 18. března 1981, že ve prospěch žalovaného

nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, že již dne 25. listopadu

1977 uzavřeli OPBH P. a žalovaný dohodu o odevzdání a převzetí bytu, že také

žalobce se až do pravomocného skončení řízení ve věci sp. zn. 7 C 237/97

Obvodního soudu pro Prahu 4 nesprávně domníval, že žalovaní jsou nájemci

předmětného bytu, a že žalobce žádnou nájemní smlouvu se žalovanými neuzavřel. Dále rovněž zjistily, že žalovaný je vlastníkem domu čp. 1778 na ulici H. v P. – M. (dále jen „dům žalovaného“), že v přízemí domu se nachází pokoj s

kuchyňkou a příslušenstvím a v prvním nadzemním podlaží pokoj o rozměrech 12,5

krát 13 m2 s dalším pokojíkem bez příslušenství, že na základě smlouvy o věcném

břemeni užívá dům žalovaného k bydlení jeho matka, která bydlí v přízemí domu,

že žalobce užívá k bydlení byt ve společném jmění s manželkou o rozloze 46,3

m2, že je vlastníkem předmětného domu, který – spolu s předmětným bytem –

přestavuje pro účely bydlení, že žalovaní (se dvěma syny ve věku 30 a 25 let)

byt užívají od roku 1977, a že v bytě i přes probíhající rekonstrukční práce

stále bydlí. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěly soudy obou stupňů k

závěru, že žalovaní předmětný byt užívají bez právního důvodu, a proto žalobě

na jeho vyklizení vyhověly. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, však vyklizovací

povinnost žalovaných z bytu – za použití ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) –

podmínily zajištěním náhradního bytu. Odvolací soud vzal přitom v úvahu zejména

to, že žalovaní v bytě nepřetržitě bydlí od roku 1977, že až do pravomocného

skončení sporu ve věci sp. zn. 7 C 237/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 byli v

dobré víře, že jim k bytu svědčí právo nájmu, že nedostatek právního důvodu

užívání bytu nezpůsobili (způsobil je svým nesprávným postupem bývalý národní

výbor), že žalovaní se účastnili výstavby předmětného bytu jak prací tak také

finančním příspěvkem, a že v důsledku obsazenosti bytu matkou žalovaného nemají

možnost bydlet v domě žalovaného. V naznačených souvislostech ani nepřehlédl,

že nemůže-li pronajímatel, který vypověděl nájem bytu s přivolením soudu, nebo

ten, v jehož prospěch byla rozhodnutím soudu stanovena jiným osobám povinnost

vyklidit byt, zajistit bytovou náhradu, může požádat o zajištění této náhrady u

obce, na jejímž území je byt, který má být vyklizen (§ 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

To podle názoru odvolacího soudu

připadá v úvahu tím spíše, že do uvedené situace se žalovaní dostali výlučně v

důsledku nesprávného postupu bývalého národního výboru.

prvního stupně ve výroku o bytové náhradě pro žalované, podal žalobce dovolání,

jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –

uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. napadl správnost

skutkového zjištění, že „může bydlet v blíže nespecifikovaném bytě“; má zato,

že takovéto skutkové zjištění z provedených důkazů nevyplynulo. Prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost

právního závěru, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu lze v daném případě

vázat na zajištění náhradního bytu. Uvedl, že „subjektivní stránka žalovaných

(jejich „nezavinění“) a nesprávný úřední postup nemohou být důvodem zvláštního

zřetele hodným pro přiznání bytové náhrady“; současně je podle jeho názoru

nemorální, aby důsledky z toho vyplývající nesl on samotný. Je přesvědčen, že

použití „dobrých mravů“ není v daném případě namístě, není-li se žalovanými v

žádném občanskoprávním vztahu. Jestliže žalovaní v bytě reálně nebydlí, přes

dva a půl roku jsou srozuměni s tím, že užívají byt neoprávněně, a navíc

vlastní jinou nemovitost, v níž mohou bydlet, jeví se podmínění vyklizovací

povinnosti žalovaných zajištěním náhradního bytu jako nepřiměřeně přísné vůči

žalobci; podle žalobce je namístě otázka, zda vyklizení bytu nemělo být spíše

vázáno na zajištění náhradního ubytování či na poskytnutí přístřeší. To zejména

za situace, kdy žalobce s rodinou žije v nesrovnatelně horších bytových

podmínkách a absenci právního titulu k užívání bytu u žalovaných nezpůsobil. V

této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp.

zn. II. ÚS 190/94 a judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, podle níž

„vázat vyklizení neoprávněně užívaného bytu na bytovou náhradu lze jen

výjimečně z důvodů hodných zvláštního zřetele“, přičemž „závěr o výjimečném

vyhovění žalobě za předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak

závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak na straně toho, kdo

se vyklizení domáhá“. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že vázanost

vyklizovací povinnosti na zajištění náhradního bytu nemá v posuzovaném případě

oporu v žádném právním předpisu a navíc pro to nejsou naplněny ani výjimečné

okolnosti hodné zvláštního zřetele. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen

napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a

věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto,

popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným. Mají zato, že vzhledem k

rozhodnutí uveřejněnému pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

nemůže jít o rozhodnutí zásadně právně významné. Dále uvedli, že ani při

místním šetření nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo žalobcovu tvrzení, že

byt neužívají; na druhé straně však připustili, že užívání bytu je ztíženo v

důsledku odpojení elektrického proudu a vymontování oken z rámů žalobcem. Jinak

se ztotožnili se zjištěným skutkovým stavem a také s právním posouzením věci

odvolacím soudem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)

shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem

řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení

dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Přitom dovolání je podle § 237

odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné proti potvrzujícímu výroku o bytové náhradě,

jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, neboť zde odvolací soud potvrdil

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (po změnách, které byly v

občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování

soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem

28). Za této situace se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání podle § 237

odst. 1 písm. c/ o.s.ř. již nezabýval. Zbývá dodat, že proti výroku, kterým byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizovací povinnosti

žalovaných z bytu, dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §

242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu

mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn

přezkoumat věcnou správnost tohoto výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden.

Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je,

s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje

toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku,

zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě

ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87

v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v

jeho potvrzujícím výroku o věci samé, v daném případě ve výroku o bytové

náhradě pro žalované. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá

povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, §

229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v

dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence zmíněných vad

nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.

1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadenému potvrzujícímu

výroku o bytové náhradě pro žalované dovolání přípustné podle § 237 odst. 1

písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §

238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v

provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek

hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože

soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti

logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,

týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska

hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář,

5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud

dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné

ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit

jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve

skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že při úvaze o podmíněnosti

vyklizovací povinnosti žalovaných z bytu odvolací soud nevyšel ze skutkového

zjištění, že žalobce „může bydlet v blíže nespecifikovaném bytě“. Proto v

případě zmíněného skutkového zjištění nejde o zjištění, na jehož základě

odvolací soud věc posoudil po stránce právní, jinak řečeno o skutkové zjištění,

které by bylo významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Nebylo-li

takové skutkové zjištění pro odvolací soud právně významné, nelze úspěšně

namítat, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl

užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové

konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda lze vyklizení bytu užívaného

bez právního důvodu – prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. – (výjimečně) vázat

na zajištění bytové náhrady. V případě pozitivní odpovědi na zmíněnou otázku

půjde rovněž o posouzení, zda vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu lze v

posuzovaném případě vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady v podobě

náhradního bytu.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z

občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a

oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými

mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v

historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické

tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem

základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června

1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997

časopisu Soudní judikatura).

Soudní praxe se ustálila v názoru, že na základě ustanovení § 3 odst. 1

obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže

smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99,

uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Lze pouze dodat, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by

uvedené rozhodnutí nebylo využitelné rovněž pro právní vztahy týkající se

užívání bytu bez právního důvodu. K obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší

soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo

1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní

judikatura (nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání

vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout); v citovaném

rozsudku však také dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností

sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním

bytové náhrady, nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1

obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě

bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto

titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci

spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila

či odložila. Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,

uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura,

Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně

vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout

okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu

svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Lze

připomenout, že v citovaném rozhodnutí šlo o totožnou situaci jako v

projednávané věci, neboť ve prospěch žalované nebylo vydáno rozhodnutí o

přidělení bytu a žalovaná v bytě dlouhodobě bydlela v přesvědčení, že jí svědčí

platný titul k bydlení. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že soudní

praxe, vycházející z občanského zákoníku, ve znění účinném do 1. 1. 1992,

dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze

výslovnou právní úpravou. Lze je dále dovodit nejen z analogické aplikace této

pozitivní úpravy, ale může posléze vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice

bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení

bytu lze vyhovět – vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele – výjimečně (ve

smyslu čl. VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové

náhrady (srov. R 39/86). Dále také uvedl, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. plní – v rozhodném smyslu – obdobnou funkci, jako v posuzovaných právních

vztazích dříve plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve

platného.

Principy zmíněného judikátu R 39/86 mohou tedy být nadále užitelné. Zbývá pouze dodat, že k uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil

také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu

2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku

2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá, že vyklizovací povinnost z bytu užívaného bez

právního důvodu lze výjimečně podmínit zajištěním bytové náhrady (i náhradního

bytu), a to v případě, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v

přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu

nezpůsobil.

V projednávané věci bylo z provedených důkazů mimo jiné zjištěno, že

žalovaní v bytě nepřetržitě bydlí od roku 1997, že až do pravomocného skončení

sporu ve věci sp. zn. 7 C 237/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 byli v dobré víře,

že jim k bytu svědčí právo nájmu, že do této doby ani samotný žalobce nevěděl o

nedostatku právního titulu k užívání bytu u žalovaných, že žalovaní nedostatek

právního důvodu užívání bytu nezpůsobili (způsobil je svým nesprávným postupem

bývalý národní výbor), že se účastnili výstavby předmětného bytu jak prací tak

také finančním příspěvkem, a že v důsledku obsazenosti bytu matkou žalovaného

nemají možnost bydlet v domě žalovaného. Jestliže na základě takto zjištěného

skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vázal

vyklizení předmětného bytu žalovanými na zajištění náhradního bytu, lze jeho

rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě pokládat za správné a neodchylující se od

ustálené soudní praxe. Za správný – zejména vzhledem k tomu, že nedostatek

právního titulu k užívání bytu způsobil nesprávným postupem bývalý národní

výbor – lze, jde-li o otázku zajišťování náhradního bytu pro žalované, pokládat

také odkaz odvolacího soudu na ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů.

Jelikož se žalobci prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost

napadeného rozhodnutí v potvrzujícím výroku o bytové náhradě pro žalované

zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a

odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před

středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce,

který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení,

které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání

prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce

2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17 odst. 2,

§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z

paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle

odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění

pozdějších předpisů).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,

mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. února 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v.r.

předseda senátu