26 Cdo 1281/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A.
H., a 2) Ing. M. H., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 13/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2002, č. j.
20 Co 662/2002 - 63, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na
nákladech dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29.
května 2002, č. j. 21 C 13/2001 - 43, zamítl „žalobní návrh se žádostí, že
soud přivoluje k výpovědi žalobce dané žalovaným ze společného nájmu bytu o
dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, s komorou, I. kategorie, situovaného
ve 3. poschodí s vchodem napravo od východu ze schodiště, přičemž komora je
situovaná v půdním prostoru domu č. p. 261 v P. – S., U. 3 (dále jen „předmětný
byt“ nebo „byt“), že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, že žalovaní jsou
povinni tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění
náhradního bytu.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování ze zjištění, že žalobce jakožto
pronajímatel bytu dal žalovaným výpověď ze společného nájmu předmětného bytu
(který se nachází v domě, jehož je žalobce vlastníkem), v níž uplatnil
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že
byt potřebuje pro sebe. Dále vzal za prokázané, že žalobce dosud bydlí v bytě
na adrese P., J. 7 (byt II. kategorie o jednom pokoji, s WC mimo byt), že ve
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 201/99 bylo
pravomocným rozsudkem ze dne 24. 10. 2000 uloženo žalobci tento byt vyklidit a
vyklizený předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a že v domě žalobce,
ve kterém se nachází předmětný byt, jsou volné dva byty po paní J. a paní Č.
Konečně vzal za zjištěné, že na základě povolení Obvodního národního výboru pro
P. žalovaní zrekonstruovali předmětný byt při vynaložení vlastních investic ve
výši 330.020,- Kč a že žalovaný trpí depresemi a sebevražednými pokusy v
důsledku obav ze ztráty dosavadního bydlení. Na základě těchto skutkových
zjištění dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. není naplněn.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12.
prosince 2002, č. j. 20 Co 662/2002 - 63, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé „s tím, že správné č. p. domu je 268“, a změnil
jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Při rozhodování převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která
doplnil na základě jím provedených důkazů o zjištění, že žalobce v současné
době bydlí u svého známého v jeho rodinném domě v P., kde obývá jednu obytnou
místnost se společným sociálním zařízením, že dne 1. 5. 2000 přenechal D. S.
(své sestře) do nájmu byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím v předmětném domě na
dobu do 30. 4. 2010 a že jí udělil souhlas k podnájmu tohoto bytu, že proti
žalobci byla nařízena exekuce vyklizením bytu v domě čp. 769 v P., J. č. 7 a že
poté žalobce oznámil vyklizení uvedeného bytu a možnost jeho odevzdání. Dále
vzal za prokázáno, že žalovaný byl dne 2. 4. 2002 ošetřen pro zlomeninu 8.
hrudního a 2. bederního obratle a že i po pěti měsících léčby přetrvává omezená
hybnost páteře s nutností fyzického šetření. Odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. a/ obč. zák., neboť žalobce – pronajímatel byt potřebuje pro
sebe, s tím, že tuto potřebu bydlení pronajímatele v jeho vlastním domě je
nutno chápat šířeji jako realizaci jeho vlastnického práva, jehož obsahem je
užívat předmět vlastnictví a pečovat o něj; v tom smyslu je pak věcí žalobce
jako vlastníka domu, který byt si zvolí k užívání. V tomto ohledu odkázal na
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 36/96. Zároveň však na základě zjištěného skutkového stavu
věci dospěl k závěru, že vyhovění žalobě by v daném případě odporovalo § 3
odst. 1 obč. zák., neboť výkon práva žalobce shledal v rozporu s dobrými mravy.
Uvedený závěr přitom učinil s přihlédnutím k poměrům jak na straně nájemců
(žalovaných), tak na straně pronajímatele (žalobce). U žalovaných zohlednil, že
na vlastní náklady zrenovovali byt, že v něm žijí dlouhodobě, že jsou profesně
vázáni na místo svého bydliště, jakož i nepříznivý zdravotní stav žalovaného
vyvolaný pocitem ztráty bydlení v důsledku tohoto řízení a úrazem. U žalobce
pak nepřehlédl, že v uvedeném domě byly v době soudního řízení dva právně volné
byty, z nichž byt o velikosti 2+1 byl po dobu jednoho roku volný a následně byl
pronajímán třetím osobám, přičemž tento stav přetrvává i po 1. 5. 2000, kdy se
stala jeho nájemkyní sestra žalobce. Ve prospěch žalobce nezohlednil ani jeho
tvrzení, že se do dalšího bytu o velikosti 1+1 ( který je od dubna 2002
pronajímán) nenastěhoval, protože neuspokojuje jeho potřebu bydlení, neboť vzal
v potaz zjištění, že v současné době bydlí v obdobných bytových podmínkách.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o
§ 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), s poukazem na to, že „rozsudkem
odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu I. st. ve věci samé“, a dále o §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když „napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam“. Přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně shledal, že není dán
výpovědní důvod podle 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a proto žalobu zamítl,
soud odvolací žalobu zamítl – naopak - s tím, že je sice dán uvedený výpovědní
důvod, avšak že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Z hlediska
přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spatřuje žalobce zásadní
význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v tom, že „skutečnosti, které
odvolací soud z provedených důkazů zjistit mohl a měl, a skutečnosti, které z
provedených důkazů zjistil, neumožňovaly učinit závěr, že výkon práva žalobce
je v rozporu s dobrými mravy.“ V dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. V rámci dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. namítl, že odvolací soud
hodnotil některé důkazy v rozporu s § 132 o. s. ř., čímž řízení zatížil vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že nepřihlédl ke
skutečnostem, jež vyšly v průběhu řízení najevo, a to, že žalovaní v předmětném
bytě nechtějí bydlet, že za jeho uvolnění bez dalšího požadovali různě vysoké
odstupné. Současně zpochybnil správnost zjištění stran zdravotního stavu
žalovaného, vynaložení finančních nákladů na renovaci bytu žalovanými a jejich
profesní vázanosti k místu bydliště. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně vyložil
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když se prakticky nezabýval potřebou
dovolatele bydlet ve vlastním domě a pokud se jí zabýval, zcela ji degradoval
oproti tomu, jak je vykládána judikaturou a literaturou. Odvolací soud chybně
zhodnotil i tu skutečnost, že dovolatel v květnu 2000 pronajal byt o velikosti
2+1 po paní J. své sestře, přičemž výpověď z nájmu předmětného bytu byla
žalovaným doručena až počátkem roku 2001. K tomuto okamžiku, který je rozhodný
z hlediska existence výpovědního důvodu i z hlediska skutečností rozhodných pro
úvahu o použití § 3 odst. 1 obč. zák., byt po paní J. již právně volným nebyl.
Byt o velikosti 1+1 po paní Č. podstatnou část řízení volný nebyl, uvolnil se
až v měsíci únoru 2002, přičemž byl vybydlený a bylo jej nutno opravit. Tyto
okolnosti nemohly být vykládány v jeho neprospěch stejně jako okolnost, že
bydlí nouzově v jedné místnosti u svého známého. Závěrem navrhl rozsudky soudů
obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými i
právními závěry odvolacího soudu. Podle jejich názoru je rozsudek odvolacího
soudu rozsudkem potvrzujícím, a nikoli měnícím, přičemž nemá po právní stránce
zásadní význam. Odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí zohlednil všechny
okolnosti významné z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák., a proto navrhli dovolání
odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho
přípustností.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je tu
založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního
stupně. Tak je tomu tehdy, jestliže práva a povinnosti stanovená účastníkům
jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemíní rozdílné
právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale
jen takový právní závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. V posuzovaném případě oba soudy (byť
s odlišným právním posouzením věci) žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
zamítly. Rozdílné právní posouzení věci soudy tudíž nemělo vliv na obsah práv a
povinností účastníků, a proto má rozsudek odvolacího soudu (ve výroku ve věci
samé) charakter rozsudku potvrzujícího. V této věci není proto dovolání podle
citovaného ustanovení přípustné.
Přípustnost dovolání není založena ani § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož
odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního
významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem). Předpokladem je, že řešená právní
otázka měla zásadní význam nejen pro meritorní rozhodnutí v projednávané věci,
ale že má zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné
rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možno
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení)
vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V posuzovaném případě dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použil také dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., jímž brojí proti skutkovým zjištěním, k nimž došly oba soudy, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž svá skutková zjištění čerpaly.
Odvolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže
měnit. Lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již
jinak přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popř. § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o. s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovému
stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje
existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je třeba uvést, že k
takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti)
jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však uvedené vady, i kdyby
byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezakládají.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O
nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu –
sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Prostřednictvím výtky nesprávného právního posouzení věci je v dovolání
napadána správnost závěru odvolacího soudu, že s přihlédnutím ke skutkovým
zjištěním je výkon práva dovolatele dát žalovaným výpověď z nájmu bytu podle §
711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu
(jen s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, pro své děti,
vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dosavadní soudní praxe se ustálila v názoru, že i když výpovědní důvod podle
§ 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, nemusí soud návrhu na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 1998,
sp. zn. 2 Cdon 1246/97, ze dne 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 97/99, a ze dne
1. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 193/2000). Závěr soudu, že jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., musí být přitom učiněn
po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak poměry na straně nájemce
(např. zjištěný věk, zdravotní stav, důsledky, které by mohla mít pro zdravotní
stav nájemce změna prostředí, popř. další okolnosti), tak všechny rozhodné
okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá - pronajímatele (srovnej
opět R 36/1996, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn.
3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8/1997 časopisu Soudní
judikatura). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit
odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat,
aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) odepřena.
Jestliže v dané věci odvolací soud v rámci úvahy, zda je odůvodněn závěr, že
výkon práva dát žalovaným výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., na jedné straně hodnotil a přihlédl k osobním
zásluhám žalovaných na zvelebení bytu, k délce doby, po kterou byt užívají, k
jejich profesní propojenosti s bydlištěm a k nevhodnosti změny prostředí na
zdravotní stav žalovaného, a zároveň přihlédl i k poměrům na straně dovolatele
(využitelnosti dalších volných bytů v domě pro jeho bytovou potřebu) a hodnotil
je, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně
správné právní východisko užité odvolacím soudem prosadilo v této konkrétní
věci (tedy kterou ze zkoumaných okolností měl soud shledat v dané věci za
převažující nad jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí
právě s obecným přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a žalobci, který z
procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost
zaplatit žalovaným (oprávněným společně a nerozdílně) náhradu nákladů
dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 1.140,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d) ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 17 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 150,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu