26 Cdo 1284/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) P. K. a B) M. K.
proti žalované J. V., o vyklizení družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp.zn. 7 C 337/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. května 1999, č.j. 19 Co 230/99-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč, k rukám
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 11.
1998, č.j. 7 C 337/97-42, uložil žalované vyklidit a vyklizený předat žalobcům
spolu s klíči od bytu do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt č. 37, I.
kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č.p. 604 v P. –
V., K. 7 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 19. 5. 1999, č.j. 19 Co 230/99-52, rozsudek soudu první stupně potvrdil,
rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na připuštění
dovolání.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nájemcem
předmětného bytu a členem bytového družstva SBD P., K. 28 (vlastníka domu, v
němž se byt nachází – dále též „družstvo“) byl až do své smrti (22. 6. 1995) P.
V., že dědičkou jeho členského podílu v družstvu a nájemkyní bytu se stala jeho
dcera S. V., a že žalobci jsou nájemci předmětného bytu a členy družstva na
základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 12. 11. 1997,
uzavřené se jmenovanou, jakož i nájemní smlouvy uzavřené s družstvem téhož dne.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalované a P. V. nevzniklo k předmětnému bytu
právo společného užívání bytu manžely, neboť nikdy neuzavřeli manželství, a že
žalovaná svoje právo v bytě bydlet odvozovala toliko od souhlasu jmenovaného.
Na tomto jejím právním postavení nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že v
dohodě o odevzdání a převzetí bytu uzavřené dne 9. 3. 1988 mezi družstvem a P.
V. je obsažen záznam, že „v souladu s ust. § 172 odst. 2, § 145 odst. 1 a 3, §
176 obč. zákoníku a čl. 45 stanov družstva vzniklo právo společného užívání
bytu manžely“, a že „společným uživatelem je družka J. V.“. Podle názoru
odvolacího soudu byla podle § 172 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. omezena možnost vzniku práva
společného užívání družstevního bytu toliko na manžele a toto právo nemohlo
vzniknout mezi druhem a družkou; v této části byla proto dohoda absolutně
neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku v tehdy platném
znění). Odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívá předmětný byt minimálně od
smrti P. V. bez právního důvodu, a že žaloba je proto důvodná. Zamítnutí návrhu
na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka vzniku práva
nájmu žalované k předmětnému bytu není otázkou zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná s odkazem na § 239
odst. 2 o.s.ř. dovolání; uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle „§ 241
odstavec 3 písmeno d) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a) a c), neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Uvádí, že v řízení bylo
prokázáno, že předmětný byt získala spolu s P. V. (jako byt náhradní) v roce
1988, kdy žili jako druh a družka, a že z dohody o odevzdání a převzetí bytu
„jednoznačně vyplývá, že družstvo i pronajímatel jednali s budoucími nájemci P.
V. a J. V.“. Vyjadřuje názor, že „zápisem o odevzdání a převzetí družstevního
bytu je dán právní důvod užívání předmětného bytu dovolatelkou“ a nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že jí nesvědčí (minimálně od smrti P. V.) právní
důvod užívání bytu. Dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, „přičemž jde o otázku zásadního právního
významu“. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť
opomíjí námitku žalované, že výkon práva žalobců, které jim vzniklo na základě
převodu práv a povinností k družstevnímu bytu, je v rozporu s dobrými mravy.
Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření zpochybnili dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. a) námitkou, že řízení není postiženo žádnou z vad uvedených
v § 237 odst. 1 o.s.ř., přisvědčili správnosti skutkových zjištění odvolacího
soudu a ztotožnili se s jeho závěrem, že žalované a P. V. nevzniklo společné
členství v družstvu; navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 5. 1999, Nejvyšší soud
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále též jen
„o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. lze podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních
rukou právnímu zástupci žalobců dne 5. 8. 1999 a právní zástupkyni žalované
dne 9. 8. 1999 postupem podle § 47 odst. 2 o.s.ř. (srov. doručenky
na č.l. 66 verte spisu); posléze uvedeného dne tedy nabyl právní moci. Jak je
patrno ze spisu (č.l. 42), byla na originálu rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 2. 11. 1998, č.j. 7 C 337/97-42, vyznačena právní moc datem 10. 8. 1999.
Podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 2. 4. 1998, sp.zn. III. ÚS 456/97,
publikovaného pod č. 43 Svazku 10 Sbírky nálezů a rozhodnutí uvedeného soudu,
verifikovaného stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp.zn.
Pl. ÚS – st. 8/98, doložka právní moci není sice právní skutečností, která by
zakládala nebo měnila vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti
– nabytí právní moci, a jako takové jí svědčí presumpce správnosti. Bylo-li
tedy dovolání žalované dáno k poštovní přepravě dne 10. 9. 1999 (srov. otisk
podacího razítka na obálce na č.l. 59), jde o dovolání podané v zákonné
jednoměsíční lhůtě, tedy včas.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího
soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto
ustanovení.
Dovolatelka sice obecně odkazuje na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.,
podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že v řízení došlo k vadám uvedeným v
§ 237, nicméně ve skutečnosti netvrdí, že by řízení některou z vad
vyjmenovaných v posléze citovaném ustanovení trpělo. Protože existence
takovýchto vad se nepodává ani z obsahu spisu, nelze dovolání shledat z
hlediska ustanovení § 237 o.s.ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli
měnícím.
V úvahu nepřichází ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudek
soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť
odvolací soud proti svému potvrzujícímu výroku nepřipustil dovolání.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalovanou (dovolatelkou) včas učiněný
návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o.s.ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou
vad v tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky
stát předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení
odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve
vztahu k nim odvolací soud přijal.
Vzhledem k uvedenému lze posouzení přípustnosti dovolání spojovat s
otázkou, zda žalované - spolu s P. V. - vzniklo právo společného užívání
předmětného družstevního bytu manžely na základě dohody o odevzdání a převzetí
bytu ze dne 9. 3. 1998.
Podle ustanovení § 172 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč.zák. před novelou“),
které je nutno při posouzení shora označené otázky aplikovat (srov. § 868
občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992), mohlo u družstevního bytu
vzniknout právo společného užívání jen mezi manžely.
Výklad uvedeného kogentního, jednoznačně znějícího ustanovení byl v
soudní praxi (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1972, pod pořadovým číslem 46; Občanský zákoník, komentář,
Praha, Panorama 1987, díl I., str. 626) ustálen v tom smyslu, že vznik
společného nájmu družstevního bytu u jiných osob než manželů, byl vyloučen. K
uvedenému názoru se hlásí i soudní praxe (srov. např. rozhodnutí publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995, pod pořadovým číslem 35)
za účinnosti ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od
1. 1. 1992, jež je obsahově shodné s ustanovením § 172 odst. 2 obč. zák. před
novelou.
Dospěl-li tedy v projednávané věci odvolací soud – za situace, kdy v
řízení bylo nesporným, že žalovaná a P. V. nikdy neuzavřeli manželství – k
závěru, že žalované (a jmenovanému) nevzniklo právo společného užívání
předmětného družstevního bytu, odpovídá jeho právní posouzení konstantní
judikatuře vyšších soudů. Odvolacímu soudu lze přisvědčit i pokud dovodil, že
ke vzniku takovéhoto práva nemohlo dojít ani na základě dohody o odevzdání a
převzetí bytu ze dne 9. 3. 1988, neboť tomu bránilo již citované kogentní
ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák. před novelou.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovanou v
této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v
úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšným
žalobcům vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna
za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů
(vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. – dále jen
„vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 10. 9.
1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu
první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené náklady sestávají z jednoho
úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč za každého ze
žalobců, snížené o 20% vzhledem ke společnému zastupování více osob, tj.
2x400,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4
vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za každý z těchto úkonů v částce 75,- Kč,
tj. 2x75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. července 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu