26 Cdo 1297/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobkyně P. d. a b. u. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1)
K. B., a 2) M. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 108/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002,
č. j. 14 Co 1/02-40, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.února 2002, č. j. 14 Co
1/02-40, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. července
2001, č. j. 15 C 108/2000-27, se zrušují a věc se
vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 17. 7. 2001, č. j. 15 C
108/2000-27, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z
nájmu žalovaných k bytu č. 23, I. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím,
v 8. podlaží domu č. p. 490, v P. – L. (dále „předmětný byt“), kterou dala
žalovaným; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl
k závěru, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) se v roce 1993 z
tohoto bytu (nacházejícího se v domě ve vlastnictví žalobkyně) odstěhovali do
svého domu v L. s „nepochybným úmyslem vytvoření nového trvalého bydlení v této
nemovitosti a přenechání bytu jejich dceři“, která s nimi žila
dosud v předmětnému bytě ve společné domácnosti a neměla vlastní byt. Svůj
závěr učinil z účastnické výpovědi prvního žalovaného a z výpovědí svědků, tak,
jak byly zachyceny v protokolech o jednání, obsažených ve spise Obvodního
soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 283/99, jímž provedl důkaz. Na základě toho
dovodil, že žalovaní nejsou v projednávané věci pasivně legitimováni, neboť
trvalým opuštěním společné domácnosti (v roce 1993) zaniklo jejich právo nájmu
k předmětnému bytu a přešlo podle § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč. zák. na
jejich dceru P. Č. (tehdy B.). Soud prvního stupně neshledal významným, že
žalovaní tuto okolnost oznámili vlastníku nemovitosti až v roce 1999, když
dovodil, že „žalovaní tak postupovali z neznalosti právních předpisů vedeni
snahou o legalizaci faktického stavu“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2002,
č. j. 14 Co 1/02-40, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými
důkazy, z nichž učinil zjištění, že předmětný byt byl přidělen prvnímu
žalovanému podle § 25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. jeho tehdejším
zaměstnavatelem Z. Č. jako byt podnikový, že na základě dohody o užívání bytu
byl tento byt přenechán prvnímu žalovanému do užívání s účinností od 1. 9.
1978 na dobu neurčitou, a že dne 24. 4. 1993 přenechal první žalovaný (se
souhlasem pronajímatele, daným přípisem ze dne 20.1. 1993) předmětný byt do
podnájmu bez uvedení data ukončení podnájemního vztahu. Odvolací soud dospěl ve
shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně
legitimováni, byť pokud jde o druhou žalovanou, z jiného důvodu, než který
uváděl obvodní soud. Dovodil, že žalovaným nevzniklo k předmětnému bytu, který
byl bytem trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, právo společného
užívání bytu manžely, neboť tomu bránilo ustanovení § 182 občanského zákoníku
ve znění účinném do 31. 12. 1991, a uživatelem bytu byl toliko první žalovaný.
Tak nemohlo dojít (uvedl dále odvolací soud) k transformaci práva nájmu,
svědčícího toliko prvnímu žalovanému, na právo společného nájmu bytu účastníků,
a to ani v případě, že po účinnosti zákona č. 102/1992 Sb. již byt neměl
charakter tzv. služebního bytu. Odvolací soud dále (z vyjádření prvního
žalovaného u odvolacího jednání) dovodil, že při odchodu žalovaných z
předmětného bytu již nebylo jejich úmyslem s dcerou, s níž dosud vedli
společnou domácnost, bydlet společně, a že jejich (tehdy nezletilá) dcera s
nimi byt opustila jen přechodně, do doby, než bude výdělečně činná; pokud pak
žalovaní přenechali předmětný byt do podnájmu, bylo to z důvodu jejich
nepříznivé finanční situace. Odvolací soud uzavřel, že předmětný byt „opustili
trvale jen žalovaní a nájem bytu tak přešel z prvého žalovaného jako výlučného
nájemce na dceru žalovaných dle § 706 odst. 1 a § 708 o. z., a to přímo ze
zákona v roce 1993“. Zaujal přitom názor, že „přechod nájmu na osoby uvedené v
ustanovení § 706 odst. 1 o. z. způsobuje i situace, kdy nájemce opustí
společnou domácnost, vedenou v předmětném bytě trvale, zatímco uvedené osoby
opustí byt jen přechodně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje
dovolatelka jednak v otázce, „zda podmínka pro přechod nájmu bytu v případě
trvalého opuštění společné domácnosti (podle § 708 obč. zákoníku) se považuje
za splněnou také v případě, pokud nájemce (společní nájemci) a třetí osoba
vedou společnou domácnost na místě jiném než je byt, kterého se přechod nájmu
dotýká“, jednak v otázce, „zda ust. § 708 občanského zákoníku se uplatní i v
případě, kdy nájemce opustí společnou domácnost vedenou v bytu trvale, zatímco
třetí osoba opustí společnou domácnost v bytu přechodně“. Dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o nedostatku pasivní věcné
legitimace prvního žalovaného z důvodu přechodu práva nájmu předmětného bytu
na dceru žalovaných P. Č., a namítá, že jmenovaná se odstěhovala z předmětného
bytu i se svými rodiči a žila s nimi v jejich domě ve společné domácnosti; v
této souvislosti zpochybňuje závěr odvolacího soudu o přechodném charakteru
opuštění předmětného bytu dcerou žalovaných. Dovolatelka dále odvolacímu soudu
vytýká, že se „vyhnul“ řešení právní problematiky (označené v dovolání za
zásadně významnou), a to problematiky přechodu nájmu ve vztahu k určitému místu
vedení společné domácnosti a dovozuje, že ustanovení § 708 ve spojení s
ustanovením § 706 odst. 1 obč. zák. se uplatní pouze v případě, že nájemce
vede společnou domácnost s třetí osobou v bytě nájemce; pokud tedy první
žalovaný a jeho dcera P. vedli společnou domácnost na jiném místě (v
nemovitosti žalovaných), nemohou se citovaná ustanovení uplatnit. Navrhla, aby
napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), se nejprve
zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud shledává dovolání v dané věci
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro posouzení otázky,
zda právní následky předvídané ustanovením § 708 obč. zák. ve spojení s § 706
odst. 1 obč. zák. nastávají i tehdy, opustí-li nájemce bytu trvale
společnou domácnost a spolu s ním „přechodně“ opustí byt i osoba, na kterou
má právo nájmu bytu přejít.
Podle ustanovení § 706 odst. 1 věty první obč. zák. zemře-li nájemce
bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci – mimo
jiné – i jeho děti, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné
domácnosti a nemají vlastní byt. Podle ustanovení § 708 obč. zák. platí
ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. i v případě, jestliže nájemce opustí trvale
společnou domácnost.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že právní skutečností, se kterou
občanský zákoník spojuje přechod práva nájmu bytu (na který se tato ustanovení
vztahují – srov. § 709 obč. zák.) je – vedle smrti nájemce – také trvalé
opuštění společné domácnosti nájemcem bytu.
Trvalým opuštěním společné domácnosti se obecně rozumí jednání vedené s
úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34,
dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4/2000, pod pořadovým
číslem 37). Trvalé opuštění společné domácnosti je projevem vůle nájemce bytu,
na jehož existenci je třeba usuzovat ze všech (rozhodných) okolností
konkrétního případu.
Smyslem úpravy právních následků trvalého opuštění společné domácnosti
nájemcem bytu je poskytnutí právní ochrany osobám, které zůstaly v bytě bydlet
poté, kdy nájemce bytu, s nímž žili v trvalém životním společenství, toto
soužití ukončil; z toho logicky vyplývá, že pokud osoba uvedená v § 706 odst.
1 obč. zák. nezůstane bydlet v bytě poté, co jeho nájemce trvale opustil
společnou domácnost, nepřichází přechod práva nájmu bytu v úvahu.
V projednávané věci odvolací soud, vycházeje z názoru, že „přechod
nájmu na osoby uvedené v ustanovení § 706 odst. 1 o. z. způsobuje i situace,
kdy nájemce opustí společnou domácnost, vedenou v předmětném bytě trvale,
zatímco uvedené osoby opustí byt jen přechodně“, dovodil, že na dceru účastníků
přešlo právo nájmu předmětného bytu, neboť byt opustila „přechodně“.
Občanský zákoník zná toliko pojem „trvalého opuštění společné
domácnosti“; pojem „přechodného opuštění bytu“ (společné domácnosti), nezná
(nepoužívá), a tudíž s ním ani nespojuje žádné právní následky. Význam
okolnosti, že osoba, na kterou má právo nájmu určitého bytu přejít, „přechodně“
tento byt spolu s nájemcem opustí a žije s ním po určitou dobu v jiném bytě
ve společné domácnosti (jako tomu bylo i v projednávané věci), však může být
právně relevantní pro posouzení, zda je skutečně naplněn zákonný předpoklad
přechodu nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 708 ve spojení s § 706 odst. 1 obč.
zák. – tj. trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu. Uvedenou okolnost
(včetně okolnosti, že dcera účastníků byla v době, kdy k trvalému opuštění
společné domácnosti mělo dojít, nezletilá) však odvolací soud při právním
posouzení věci nezohlednil. Na trvalost opuštění společné domácnosti usoudil i
přesto, že první žalovaný (jako nájemce předmětného bytu) uzavřel v době, kdy
měl trvale opustil společnou domácnost (v roce 1993) smlouvu o podnájmu tohoto
bytu; nezabýval se ani dalšími okolnostmi, které byly pro právní posouzení věci
významné, a které vyšly v řízení najevo (např. obsahem přípisu žalovaného ze
dne 10. 1. 1999 a jeho dcery ze dne 12. 5. 1999 – viz č. l. 6 a 7 spisu).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, a tudíž i nesprávné.
Odvolací soud přitom v dané věci aplikoval výše citovaná ustanovení o
přechodu práva nájmu bytu, aniž se zabýval otázkou, zda jejich aplikace vůbec
přichází v úvahu, a to vzhledem k ustanovení § 709 obč. zák. Z důkazů, jimiž
doplnil dokazování, učinil sice závěr o charakteru předmětného bytu v době, kdy
byl prvnímu žalovanému přidělen, avšak nezabýval se již otázkou, jaký byl
charakter tohoto bytu v době, kdy mělo k tvrzenému přechodu práva nájmu dojít
(tj. v roce 1993). Okolnosti významné pro aplikaci citovaných ustanovení
přitom vyšly v řízení najevo (viz protokol o jednání konaném
před soudem prvního stupně dne 17. 7. 2001 – č. l. 24 spisu, při němž byl k
důkazu čten rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 7. 2002, č. j. 6 C
287/99-19, dále též protokol o jednání před odvolacím soudem, konaném
dne 7. 2. 2002 – č. l. 37 spisu, při němž byly provedeny zde uvedené
listinné důkazy); odvolací soud je však nepovažoval pro právní posouzení věci
za relevantní. I v tomto směru je tedy jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i
nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který
se taktéž nezabýval charakterem předmětného bytu v době, kdy mělo dojít k
přechodu práva nájmu), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o.s.ř.).
Další otázkou, předestřenou dovolacímu přezkumu, se dovolací soud
nemohl zabývat, neboť na jejím řešení právní posouzení věci odvolacím soudem
nespočívalo. V dalším řízení však odvolací soud (soud prvního stupně)
nepřehlédne právní názor vyjádřený již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, podle
kterého spolužití jiné osoby s uživatelem (nyní nájemcem) bytu, musí být
uskutečňováno v tomtéž bytě.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu