26 Cdo 1313/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalované M. A.,
zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 307/99, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 62
Co 434/01-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 62 Co
434/01-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 14. června 2001, č. j. 10 C 307/99-75, vyhověl žalobě a zrušil právo
společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č. 7, sestávajícímu z tří
pokojů a kuchyně s příslušenstvím, I. kategorie (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“), který je situován ve 3. patře domu čp. 1127, P.“ (dále jen
„předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že byt bude nadále užívat jako člen
družstva žalobce, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat
žalobci do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
23. ledna 2002, č. j. 62 Co 434/01-101, změnil citovaný rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
účastníci uzavřeli manželství dne 31. ledna 1981, že jejich manželství bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 26. července 1999, že tři nezletilé děti,
pocházející z manželství, byly svěřeny do výchovy žalobce, a že dvě z nich jsou
již zletilé. Dále rovněž zjistily, že rozhodnutím Č. P., o. p., ze dne 30. prosince 1982 byl žalovanému přidělen předmětný byt jako byt podnikový, že dne
17. března 1983 byla mezi žalobcem a Č. P., o. p., uzavřena dohoda o užívání
bytu, a že v písemnosti ze dne 21. listopadu 1996 souhlasil žalobce s tím, aby
žalovaná odkoupila předmětný byt ze svých výlučných prostředků. Poté vzaly za
zjištěno, že dne 16. prosince 1996 proběhla za přítomnosti žalované
ustavující členská schůze Bytového družstva V., že dne 4. srpna 1997 prodala
Č. s., a. s., předmětný dům Bytovému družstvu V., a že vklad do katastru
byl proveden dne 10. března 2000. Nakonec zjistily, že dne 11. února 1999
byla mezi Bytovým družstvem V. a žalobcem uzavřena ohledně předmětného bytu
nájemní smlouva, že dne 8. června 2000 podala žalovaná žádost o převod
předmětného bytu do vlastnictví člena družstva, a že tento převod nebyl dosud
uskutečněn. Odvolací soud nadto ještě zjistil, že podle stanov Bytového
družstva V. se při založení družstva stávají jeho členy řádní „uživatelé“, tzn. nájemci, bytů. Na základě uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů
shodně dovodily, že v době do 31. prosince 1991 svědčilo právo osobního užívání
předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace
pouze žalobci, a že toto právo se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo
nájmu obecního bytu (předmětný byt se nestal bytem služebním ve smyslu zákona
č. 102/1992 Sb.), svědčící opět pouze žalobci. Soud prvního stupně dále
dovodil, že následně účastníkům vzniklo ve smyslu § 703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991
Sb. (dále jen „obč. zák.“), a stanov družstva právo společného nájmu
družstevního bytu a společné členství v družstvu, neboť předmětný byt se stal
bytem družstevním, žalované vzniklo členství v družstvu (podle notářského
zápisu ze dne 16. prosince 1996) a se žalobcem byla dne 11. února 1999 uzavřena
ohledně předmětného bytu nájemní smlouva. Proto – za splnění podmínek uvedených
v ustanovení § 705 odst. 2 větě druhé obč. zák. – žalobě vyhověl. Naproti tomu
odvolací soud se posouzením věci z hledisek uvedených v citovaném ustanovení
vůbec nezabýval a uzavřel, že účastníkům právo společného nájmu předmětného
bytu a společné členství v družstvu (ve smyslu § 703 odst. 2 obč. zák.)
nevzniklo; proto žalobu v konečném důsledku zamítl. Na rozdíl od soudu prvního
stupně totiž dospěl k závěru, že členem družstva se jako dosavadní nájemce bytu
stal pouze žalobce (žalované členství v družstvu nevzniklo tím, že se dostavila
na ustavující schůzi družstva), a protože žalobci právo nájmu bytu již
svědčilo, nemohlo mu ve smyslu § 703 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodnila
nesprávným právním posouzením věci; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V rámci užitého dovolacího důvodu
zpochybnila především právní závěr, že právo nájmu předmětného družstevního
bytu svědčí pouze žalobci, a že účastníkům tudíž nevzniklo k předmětnému bytu
právo společného nájmu družstevního bytu. Má zato, že „změna charakteru bytu na
byt družstevní nevede k transformaci dosavadního práva nájmu bytu na nájem
družstevního bytu, ale nastoluje zcela novou právní situaci …Pokud by se členem
družstva v souladu se stanovami Bytového družstva V. stal jako dosavadní
nájemce (tzv. uživatel) bytu žalovaný, v souladu s ustanovením § 703 odst. 2
(obč. zák.) by vzniklo oběma účastníkům jako manželům vedle společného nájmu
bytu také společné členství manželů v družstvu“. Navíc je přesvědčena, že
„došlo-li k dohodě mezi účastníky a pronajímatelem o úhradě nájemného za
předmětný byt žalovanou“, vznikl společný nájem předmětného bytu rovněž
způsobem upraveným v ustanovení § 700 odst. 2 obč. zák., tj. dohodou (pro níž
není stanovena písemná forma) mezi dosavadním nájemcem (žalobcem), další osobou
(žalovanou) a pronajímatelem. Přitom podle jejího názoru ustanovení § 703 obč.
zák. a § 700 odst. 2 obč. zák. „se nikterak nevylučují“. Současně však
poukázala na ustanovení § 700 odst. 3 obč. zák. a zdůraznila, že jde-li o
družstevní byt, může společný nájem vzniknout jen mezi manžely. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny
nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti právního závěru, že
účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu jako bytu družstevnímu právo společného
nájmu bytu manžely a společné členství v družstvu. Současně půjde o odpověď na
otázku, zda společný nájem bytu mohl v daném případě vzniknout dohodou mezi
dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem, tj. podle § 700 odst. 2
obč. zák.
Dovolací námitku, že právo společného nájmu vzniklo v daném případě rovněž
dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem, tj. způsobem,
upraveným v ustanovení § 700 odst. 2 obč. zák., nelze akceptovat. Společný
nájem bytu ve smyslu citovaného ustanovení nemůže totiž vzniknout u bytů
družstevních, u nichž podle § 700 odst. 3 obč. zák. přichází v úvahu pouze
vznik práva společného nájmu bytu manžely (podle § 703 odst. 2 a § 704 odst. 2
obč. zák.).
Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do
31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalobce (účastníkům
nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt
byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7
vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského
zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – § 7
nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník)), na nějž
se vztahovalo ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění platném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání
bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že
žalobcovo právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo
podle § 871 odst. 4 obč. zák. na nájem (obecního bytu), nikoliv však na právo
společného nájmu bytu manžely. Lze pouze připomenout, že ke stejným závěrům,
jde-li o transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, dospěl
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn.
2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura, a v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon
335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura.
Dovoláním však nebyl zpochybněn ani závěr, že za trvání manželství účastníků se
změnil charakter předmětného bytu (z bytu obecního se stal bytem družstevním),
a že členem bytového družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal pouze
žalobce.
Za této situace dovolací soud z uvedených právních závěrů vychází.
Na rozdíl od předchozí změny charakteru bytu (bytu trvale určeného pro
ubytování pracovníků organizace na byt obecní) byla přeměna předmětného bytu na
byt družstevní doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je
založení bytového družstva, vznik žalobcova členství v tomto družstvu
(spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického
práva k předmětnému domu družstvem. Jde o kvalitativně nové (jiné), svým
významem natolik zásadní skutečnosti, které lze postavit na roveň předpokladům,
za nichž vzniká podle § 703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu
družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. Proto
stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem
družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v
němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§ 853 obč. zák.) aplikace
ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu
družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za
předpokladu, že manželé spolu trvale žijí.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že vzniklo-li žalobci jako „stávajícímu
uživateli bytu“ členství v Bytovém družstvu V. (srov. čl. IV. stanov Bytového
družstva V.) a stal-li se jako člen družstva nájemcem družstevního bytu,
vzniklo účastníkům – za předpokladu, že spolu trvale žili v den nabytí
vlastnického práva Bytového družstva V. k předmětnému domu – právo společného
nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. V tomto
ohledu byl tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatněn
opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalované, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení se bude soud zabývat mimo jiné
posouzením, zda účastníci spolu trvale žili ke dni, kdy Bytové družstvo V.
nabylo vlastnické právo k předmětnému domu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu