26 Cdo 1346/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. Č. proti
žalovanému J. Č., o zrušení práva společného nájmu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp.zn. 9 C 257/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2000, č.j. 16 Co 587/99-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 27.5.1997,
č.j. 9 C 257/94-93 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23.6.1995, č.j.
9 C 257/94-35, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 18.1.1996, č.j. 21 Co 569/95-65), rozhodl stejně jako ve svém v
pořadí prvém rozsudku, tj. zrušil právo společného nájmu účastníků k
družstevnímu bytu č. 48, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a
příslušenství, v 8. nadzemním podlaží domu č.p. 1940 v K. ulici
v P. (dále \"předmětný byt\"), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako
členka družstva a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do
patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.3. 2000, č.j. 16 Co 587/99-169 (poté,
co jeho rozsudek ze dne 4.3.1998, č.j. 11 Co 576/97-115, byl k dovolání
žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.11.1999,
č.j. 26 Cdo 1428/98-160), rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil;
změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího a dovolacího řízení. Dále zamítl návrh žalovaného na připuštění
dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ani \"po doplnění
dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř. (které navrhováno k právně relevantním
skutečnostem nebylo), není důvodu odchýlit se od skutkových zjištění soudu I. stupně\". Ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a dovodil, že za
situace, kdy nebylo možno přihlédnout k zákonným hlediskům - k zájmu
nezletilých dětí (když děti účastníků jsou zletilé) a ke stanovisku
pronajímatele (které je neurčité), obvodní soud správně přihlédl k dalším
hlediskům, a to k hledisku účelného využití bytu, ke
skutečnosti, že žalovaný znemožnil žalobkyni užívat jejich předchozí společný
byt, a ke zdravotnímu stavu dcery účastníků, kterážto hlediska shledal na
straně žalobkyně. Odvolací soud dále poukázal na hledisko majetkových poměrů
účastníků (kteréžto jsou lepší na straně žalovaného), a ke skutečnosti, že se
žalovaný dlouhodobě zdržuje v zahraničí. Protože i obě posléze uvedené
okolnosti svědčí taktéž ve prospěch žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o určení žalobkyně další nájemkyní předmětného
bytu. Za tohoto stavu neshledal rozhodnými hledisky okolnost, že se žalovaný
zasloužil o získání předmětného bytu a že splácí úvěr na byt poskytnutý. Rovněž
tak se ztotožnil s závěrem obvodního soudu, že povinnost žalovaného k vyklizení
předmětného bytu nelze s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. vázat na
zajištění bytové náhrady. Vycházeje z právního názoru dovolacího soudu
(vysloveného v projednávané věci ve shora označeném rozsudku, podle něhož při
posouzení nároku rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, na bytovou náhradu
z hlediska ust. § 3 odst. 1 obč.zák., je rozhodná nejen okolnost, že
rozvedenému manželovi svědčí jiný právní důvod bydlení, ale i jiné okolnosti,
nastalé po rozvodu manželství, např. to, že se rozvedený manžel, jemuž svědčil
právní důvod užívání jiného bytu, tohoto právního důvodu vzdal, příp. jej
nerealizoval, aniž měl pro takovéto jednání vážné důvody), odvolací soud
přihlédl při posuzování nároku žalovaného na bytovou náhradu k tomu, že
žalovaný je většinovým spoluvlastníkem obytného domu, a že v průběhu roku 1995
(po rozvodu manželství účastníků, a poté, co byl podán návrh v souzené věci)
souhlasil se změnou účelu užívání tří bytových jednotek v tomto domě se
nacházejících na nebytové prostory. Dovodil, že žalovaný měl právní i faktickou
možnost vyřešit svoje bytové poměry, a že této možnosti bez vážných
důvodů nevyužil.
Žalovaným tvrzený důvod, že původní byt účastníků v tomto domě
změnil na nebytový prostor, který poskytl své sestře náhradou za to, že se
zavázala provést rekonstrukci střechy domu na své náklady, nebyl v řízení
prokázán. Odvolací soud neshledal vážnými ani další žalovaným tvrzené (avšak
relevantními důkazy neprokázané) finanční důvody, které jej vedly ke změně
dalších dvou bytů v domě na kanceláře, neboť žalovaný k této změně přistoupil
poté, kdy žalobkyně podala návrh v dané věci, a kdy mu bylo známo, že účastníci
nemají jinou možnost řešení své bytové situace. Zamítnutí návrhu na připuštění
dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že v dané věci nebyla řešena otázka dosud
judikaturou neřešená či nesjednocená, a že byl při rozhodování vázán právním
názorem dovolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodnil
poukazem na ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., a v němž uplatnil dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Uvádí, že \"zásadní pochybení soudů obou stupňů
spatřuje v tom, že nesprávně posoudily hlediska, která svědčí ve prospěch
každého z účastníků řízení, když jako výlučného nájemce bytu určily žalobkyni
\". Polemizuje s hodnocením hledisek, jež byly zohledněny ve prospěch žalobkyně
a namítá, že obě děti účastníků by zůstaly v předmětném bytě
bydlet i tehdy, kdyby byl určen nájemcem bytu žalovaný, a že
jeho příjmy z nemovitosti, kterou má ve spoluvlastnictví se svojí sestrou (a v
níž se nachází 11 obsazených bytů a 3 kanceláře), jsou nulové. Poukazuje na
svoje zásluhy o získání předmětného bytu, na to, že splácí půjčku na jeho
pořízení a dovozuje, že tyto okolnosti, jež svědčí v jeho prospěch, měly být
pro rozhodnutí o určení dalšího nájemce bytu rozhodující. Poukazuje
dále na to, že v jeho prospěch svědčí i další hlediska, která byla
soudem opomenuta, a to \"širší okolnosti rozvratu manželství účastníků\" a
\"vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů\". Dovolatel má za to,
rozsudky soudů obou stupňů (jejichž důsledkem je zánik jeho členství v
družstvu) utrpěl \"újmu na svém základním právu sdružovat se s jinými na
ochranu svých sociálních zájmů, chráněného čl. 27 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod\". Namítá, že jeho bytová potřeba není žádným způsobem
zabezpečena, a že měl vážné důvody pro změnu účelu užívání bytů v
domě, jehož je spoluvlastníkem, které spočívaly v havarijním stavu tohoto domu;
tuto skutečnost pak dokládá znaleckým posudkem, datovaným 25.5.2000. Navrhl,
aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu,
namítla, že dovolání je v dané věci nepřípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z
podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §
237, § 238 a § 239 o.s.ř.
Dovolatel nenamítá (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady
působící zmatečnost, pro které je možno podle § 237 odst. 1 o.s.ř. napadnout
každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu;
přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/
o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku,
potvrzeném napadeným odvolacím rozsudkem stejně, jako ve svém v pořadí prvém
rozsudku.
Protože v posuzované věci není dán ani zákonný předpoklad přípustnosti dovolání
podle § 239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, zabýval se dovolací soud otázkou, zda
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak se - s odkazem na §
239 odst. 2 o.s.ř. - domnívá dovolatel. Žalobce totiž v odvolacím řízení
navrhl, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, odvolací soud však jeho návrhu
nevyhověl.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy,
jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen
pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i
význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu
má rozhodnutí uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou
právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího
soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně
od ustálené judikatury vyšších soudů.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Dovolání opřené o § 239 odst. 2 o.s.ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v
něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového
dovolání nezakládají); dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. lze tedy odůvodnit
jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. tvrzením, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový
stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok odvolacího soudu.
V projednávané věci odvolací soud především řešil pro rozhodnutí podstatnou
právní otázku vymezení hledisek pro určení dalšího nájemce bytu podle
ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák., došlo-li ke zrušení práva společného nájmu
bytu manžely.
Podle ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé o.s.ř., nedohodnou-li se rozvedení
manželé o nájmu družstevního bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne
o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále
nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství manželů v družstvu. Podle
ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. soud při rozhodování o dalším
nájmu bytu vezme zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko
pronajímatele.
Výklad ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. je řešen např. v rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25.6.1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27.
Byl zde vysloven právní názor, že ustanovení § 705 odst. 3 obč.zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby
podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvedený právní názor
odpovídá ustálenému výkladu uvedeného ustanovení, zastávanému dovolacím soudem
a byl vysloven již např. v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1994,
sp.zn. 2 Cdon 9/94, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 8, ročník
1994, str. 291.
Pokud jde - vedle hledisek uvedených v § 705 odst. 3 obč.zák. - o další
hlediska, jež soud bere v úvahu, jsou i nadále využitelné (přes změnu
hmotněprávní úpravy) zobecňující závěry obsažené především v rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu České republiky publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1970, pod pořadovým číslem 78. Podle
tohoto judikátu jde zejména o širší okolnosti rozvratu manželství, sociální
(jmenovitě s ohledem na možnosti nového uspořádání bytových poměrů) poměry
manželů, jejich zásluhy o získání bytu apod. Podle ustáleného výkladu
zastávaného v soudní praxi soud přihlédne též např. k hledisku účelnosti
využití bytu.
Pokud jde o dovoláním namítané hledisko \"vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví (společného jmění) manželů\", které je třeba dle názoru
dovolatele vzít při rozhodování podle § 705 odst. 3 obč.zák. v úvahu,
nelze tomuto hledisku přiznat pro rozhodování soudu podle citovaného ustanovení
právní relevanci. Jak bylo dovozeno již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14 (od
něhož nebyl dle poznatků dovolacího soudu zaznamenán v soudní praxi odklon),
rozhodnutí o dalším užívání družstevního bytu není vázáno na to, aby se
současně rozhodovalo i o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. I když
určením, který z rozvedených manželů bude jako člen družstva byt dále užívat,
je řešena i otázka členského podílu v bytovém družstvu, jenž bude muset
připadnout tomu, kdo se stal uživatelem bytu jako člen družstva, je vypořádání
hodnoty členského podílu věcí vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
(společného jmění) rozvedených manželů.
Z uvedeného je zřejmé, že právní otázka výkladu ustanovení § 705 odst. 3
obč.zák. není otázkou zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném,
neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou
vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil; odvolací soud přitom vycházel při vymezení hledisek pro
určení dalšího nájemce bytu podle § 705 odst. 3 obč.zák. z konstatní judikatury.
Námitka dovolatele, že důsledkem rozhodnutí soudu v dané věci je zásah do jeho
ústavně zaručeného práva, \"chráněného čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod\", není případná. Specifický způsob zániku společného členství
rozvedených manželů v družstvu je stanoven přímo zákonem (§ 705 odst. 2 věta
druhá obč.zák.) a jeho účelem je upravit - v návaznosti na
zánik společného nájmu bytu - právní vztah rozvedených manželů k družstvu,
vzniklý taktéž na základě zvláštní úpravy, obsažené v ustanovení § 703 odst. 2
větě druhé obč.zák.; v této souvislosti nelze přehlédnout, že občanský zákoník
upravuje i další způsob zániku společných majetkových práv manželů rozhodnutím
soudu (srov. § 150 odst. 3 obč.zák.). Dovolací soud přitom neshledal v soudní
praxi nejednotu ve výkladu ustanovení § 705 odst. 2 věty druhé
obč.zák. Ostatně uvedený způsob zániku společného členství manželů v družstvu
nebrání osobě, které takto členství zaniklo, v realizaci jejího ústavně
zakotveného práva sdružování v souladu s příslušnou právní úpravou a stanovami
družstva (a v tom, aby se takto případně stala členem téhož družstva).
Další právní otázkou, jež byla v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího
soudu podstatná, je otázka, zda lze rozvedenému manželovi, který má byt
vyklidit, odepřít právo na bytovou náhradu, a to na základě ustanovení § 3
odst. 1 obč.zák. Podle uvedeného ustanovení výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných. Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989, pod
pořadovým číslem 30) dovodila, že rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit,
je možno výjimečně odepřít právo na náhradu za byt, a to především tehdy,
jestliže je bytová potřeba manžela uspokojena tak, že mu svědčí právní důvod k
užívání jiného bytu. Názor, že bytová náhrada může být odepřena, jsou-li tu
důvody uvedené v ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., zastává soudní
praxe i po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991
Sb. (srov. odůvodnění rozhodnutí, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35), od něhož nemá dovolací soud
důvodu odchýlit se ani v projednávané věci. Uvedený názor odpovídá rozhodovací
praxi dovolacího soudu i ve vztahu k posouzení nároku rozvedeného manžela,
který má vyklidit byt, na bytovou náhradu (srov. např. výše označený rozsudek
Nejvyššího soudu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. 26 Cdo 1428/98-160, vydaný v
souzené věci).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolacímu přezkumu předložené právní otázky
nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam; dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §
239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 1 věty prvé a
§ 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 243b odst. 4, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř., a o
skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému nárok.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. září 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková