26 Cdo 135/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) J. N., B) R. N., C) J. N., a D) H. N., proti žalované E. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 199/2000, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 20 Co 417/2002-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 4. 2001, č. j. 12 C 199/2000-21, vyhověl žalobě a žalované uložil povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt č. 5 o velikosti 1+1, 4. kategorie se společným WC, ve třetím podlaží domu čp. 754 ve S. a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 18. 7. 2001, č. j. 12 C 199/2000-31, soud prvního stupně odvolací řízení proti uvedenému rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání žalovanou zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná proti tomuto usnesení podala odvolání, které soud prvního stupně pro opožděnost odmítl usnesením ze dne 6. 3. 2002, č. j. 12 C 199/2000-44, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. 8. 2002, č. j. 12 C 199/2000-70, a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 11. 2002, č. j. 20 Co 417/2002-74, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2002, č. j. 12 C 199/2000-44, ve spojení s usnesením ze dne 29. 8. 2002, č. j. 12 C 199/2000-70, potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (nezastoupena advokátem) podáním, jež označila jako „opětovné odvolání“, které - posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) - je dovoláním. Vyjádřila v něm nesouhlas s postupem soudu ve věci samé a žádala o „znovuotevření celé žaloby v právní věci o vyklizení bytu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o. s. ř.
O žádný z případů upravených v citovaných ustanoveních se však v této věci nejedná.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena z toho důvodu, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle § 238 a § 238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případ v těchto ustanoveních uvedený.
Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. bylo nerozhodné, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a odpovídá situaci, kdy žalobcům v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu