I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2003, č.j. 8 C 57/2002-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je oprávněn
provádět stavební úpravy v bytě č. 14, sestávajícím ze dvou pokojů o velikosti
21,30 m2 a 25 m2, IV. kategorie, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží – 3. patře domu, M. 1/356 v P. a v bytě č. 12, sestávajícím ze dvou pokojů o
velikosti 17,20 m2 a 23 m2 a kuchyně o velikosti 17 m2, IV. kategorie, který se
nachází ve 4. nadzemním podlaží – 3. patře domu, M. 1/386 v P., vedoucí k
rozdělení obou administrativně rozdělených prostorů a vytvoření bytu 2+1, I. kategorie a 1+1, I. kategorie tak, že nájemkyní bytu o velikosti 2+1 I. kategorie bude žalovaná č. 2 J. P. a nájemkyní bytu 1+1, I. kategorie bude
žalovaná č. 1 H. B. a žalované jsou povinny umožnit přístup do bytu č. 14 v M. ulici architektům, stavebníkům a kolaudačním úředníkům; dále bylo rozhodnuto o
nákladech řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu čp. 386
v katastrálním území B., kde se nachází oba byty č. 12 a 14 (dále též jen
„předmětné byty“), které mají v nájmu 1. žalovaná a 2. žalovaná. Jako
pronajímatel se domáhal, aby soud určil, že je oprávněn provádět stavební
úpravy v administrativně rozdělených bytech žalovaných IV. kategorie vedoucí k
vytvoření samostatného bytu I. kategorie pro každou žalovanou s odůvodněním, že
žalované obývají prostory v rozporu s kolaudovaným stavem, za což hrozí žalobci
pokuta. Protože však žalované s ohledem na své stáří a zvýšení nájemného
žalobci neudělily souhlas se stavebními úpravami ve smyslu § 695 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), bez nichž žalobce nemůže získat stavební
povolení, obrátil se žalobce na soud. Protože podle § 695 obč. zák. je
pronajímatel oprávněn provádět stavební úpravy a jiné podstatné změny v bytě
pouze se souhlasem nájemce, který lze odepřít jen z vážných důvodů (to neplatí,
provádí-li pronajímatel takové úpravy na příkaz stavebního úřadu, pak je totiž
nájemce jejich provedení povinen umožnit), zabýval se soud nejdříve tím, zda
příslušný stavební úřad vydal příkaz k provedení nezbytných úprav dle § 87
odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, a zjistil, že v daném případě
nebylo tvrzeno ani prokázáno vydání takového příkazu. Proto soud následně
posuzoval, zda souhlas se stavebními úpravami žalované odepřely právem. Za
vážný důvod odepření tohoto souhlasu pak soud označil vysoký věk žalovaných,
jejich špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost. Dalším důvodem
bylo i stanovisko stavebního úřadu ze dne 10. 8. 2000, které nákladné stavební
úpravy nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav. V závěru soud
věc přezkoumal z hlediska dobrých mravů a uzavřel, že zamítnutím žaloby
nenadřazuje nájemní právo žalovaných nad vlastnické právo žalobce ve smyslu §
123 obč. zák., neboť právě podle téhož ustanovení je vlastník v mezích zákona
oprávněn předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a
nakládat s ním. Zákonnými mezemi jsou podle soudu prvního stupně právě vážné
důvody pro odepření souhlasu nájemce se stavebními úpravami podle § 695 obč.
zák. Soud přihlédl i k tomu, že žalované si povinnosti nájemce plní řádně,
naopak žalobce porušuje povinnost pronajímatele neopravením nefungujícího
domovního výtahu. Ze všech uvedených důvodů nebylo žalobě vyhověno.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 6. 2003, č.j.
17 Co 331/2003-74, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byla žaloba podána s výslovným
odkazem na § 695 obč. zák., čemuž však neodpovídá žalobní petit, žalobní
požadavek tak nemá oporu v hmotném právu. Žalobce v odvolání uvedl, že jde o
žalobu na nahrazení projevu vůle, ale žaloba takto koncipována není, když
žalobce místo toho zvolil formu žaloby na určení, že je oprávněn ke stavebním
úpravám. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se věcí zabýval meritorně,
shledal zřejmě v dané věci i naléhavý právní zájem. Odvolací soud však byl
jiného právního názoru, neboť takto formulovaný žalobní návrh neposkytuje
ochranu právního postavení žalobce, ani nemůže nic změnit na postavení
účastníků řízení. Žalobní petit v této podobě řeší jen otázku oprávnění
vlastníka vyplývající ze zákona, která může být pouze předběžnou otázkou pro
konkrétní návrh žalobce a nemá místo jako samostatný určovací výrok. Protože
odvolací soud takto neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
nezabýval se již dále věcí samou. Pokud se týká druhého žalobního požadavku na
uložení povinnosti žalovaným, nešlo mu vyhovět jednak pro jeho závislost na
prvním žalobním požadavku, jednak z důvodu jeho naprosté nekonkrétnosti a
nevykonatelnosti. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrdil.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2004, č.j. 8 C 57/2002-94, byla
vůči původně 2. žalované J. P., zemřelé ještě před podáním dovolání, zrušena
rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení bylo vůči ní zastaveno.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o.s.ř.“), přičemž zásadní právní význam spatřuje ve
vyřešení otázky omezení vlastnického práva podle § 695 obč. zák. Žalobce
uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když namítá
nesprávné právní posouzení otázky stavebních úprav prováděných pronajímatelem
ve smyslu ustanovení § 695 obč. zák. a současně brojí i proti posouzení dobrých
mravů; napadené rozhodnutí dle jeho názoru protiústavně zasahuje do
vlastnického práva, garantovaného i na mezinárodní úrovni. Dále dovolatel
namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když vyjadřuje přesvědčení, že
pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě, tak jak je formulovaná, nelze
vyhovět, měl věc vrátit soudu prvního stupně, aby jej řádně poučil a na základě
změněného petitu provedl řízení. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na
právním závěru, že žalobou se nelze zabývat věcně, neboť odvolací soud v daném
případě neshledal naléhavý právní zájem na určení, že žalobce je oprávněn k
blíže označeným stavebním úpravám, tudíž nebylo možné vyhovět ani druhému
(závislému) požadavku zpřístupnění bytu č. 14 subjektům tam uvedeným, který
navíc trpěl nekonkrétností a nevykonatelností. Uvedený právní závěr, na němž
napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (a který je samostatným a
postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby), však dovoláním napaden nebyl. Podle
obsahu dovolání dovolatel brojí především proti právním závěrům, na nichž
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně pro věcnou správnost potvrdil, avšak učinil tak z jiných
důvodů, které dovoláním napadeny nebyly, nemohou uplatněné námitky založit
přípustnost dovolání, a proto se jimi dovolací soud ani nemohl zabývat.
Námitka, že žalobce měl být podle § 43 odst. 1 o.s.ř. poučen o vadách žaloby
již po zahájení řízení před soudem prvního stupně a pokud se tak nestalo, měl
odvolací soud jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně za
účelem takového poučení a vedení řízení na základě nového znění žalobního
petitu, představuje námitku vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Jak ale již bylo řečeno, takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání
založit nemohou, neboť k nim lze přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu