26 Cdo 1383/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce statutárního města B.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M.
M., a 2) M. M., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 168/98, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co 252/2001-97,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. dubna
2001, č. j. 61 C 168/98-69, ve spojení s usnesením ze dne 11.
prosince 2001, č. j. 61 C 168/98-80, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni
vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat „byt I. kategorie, sestávající z kuchyně,
1 pokoje a příslušenství, situovaný v 8. podlaží domu č. p. 635, č. or. 23 v
B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobce
je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 25.
února 1991 přidělen J. L., že dne 4. března 1991 byla uzavřena dohoda o užívání
bytu, že podle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 4. března 1994
byli spolubydlícími J. L. (nájemce bytu) v předmětném bytě oba
žalovaní a jejich nezletilý syn M. M., že mezi J. L. a žalovanými
neexistoval žádný příbuzenský poměr, že žalovaní byli v bytě vedeni jako
podnájemci s trvalým pobytem od 16. ledna 1992 a že ve skutečnosti zde žili s
J. L. už od měsíce září 1991. Dále zjistil, že od jarních měsíců 1993 bydlel J.
L. převážně se svou matkou na adrese K., že jeho matka zemřela v měsíci
červenci 1993, že J. L. tam takto pobýval i po úmrtí matky až do své smrti
dne 7. listopadu 1994, že v čestném prohlášení z měsíce
července 1993 uvedl, že bydlí ve společné domácnosti se svou matkou na zmíněné
adrese, že však do předmětného bytu docházel a že zde byl vídán rovněž na jaře
1994 a také v říjnu 1994. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že
žalovaní žili s J. L. ve společné domácnosti od září 1991 do 7. listopadu 1994
(a neměli vlastní byt), a poté uzavřel, že na ně přešlo právo nájmu předmětného
bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění platném v době úmrtí J. L. (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 8. září 2003, č. j. 37 Co 252/2001-97, změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným
povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do třiceti dnů od
právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy
obou stupňů.
Při posuzování předpokladu „žití žalovaných ve společné domácnosti s J. L.
aspoň po dobu tří let před jeho smrtí“ odvolací vyšel především z listinných
důkazů a vzal za zjištěno:
- z evidenčního listu pro výpočet nájemného a z písemných prohlášení ze dne 9.
března 1992, že žalovaní byli v bytě trvale hlášeni od 16. ledna 1992 a poměr
mezi nimi a J. L. byl vztahem podnájemců a nájemce,
- z čestného prohlášení k žádosti o poskytování příspěvku při péči o osobu
blízkou ze dne 14. července 1993 a z čestného prohlášení žadatele o dávku
sociální péče podmíněnou sociální potřebností na zajištění základních životních
potřeb ze dne 15. července 1993, že J. L. se už od července 1993
zdržoval na adrese K., tj. v zahradním domku o velikosti 2+1 s úhrnnou plochou
40,5 m2, že žádal o poskytnutí příspěvku při péči o osobu blízkou – o svou
matku, která byla převážně bezmocná, že pracovní poměr ukončil již dne 24.
června 1993, že jeho matka byla jedinou osobou bydlící s ním ve společné
domácnosti a že on se musel o matku starat.
Na tomto skutkovém základě mimo jiné dovodil, že žalovaní nemohli žít ve
společné domácnosti s J. L. aspoň po dobu tří let před jeho smrtí (ať v bytě
bydleli od září 1991 či od ledna 1992), neboť J. L. již v červenci 1993 bydlel
se svou matkou v K., a proto nemohl (nejpozději od této doby) bydlet s
žalovanými. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že ve smyslu §
706 odst. 1 věty druhé obč. zák. právo nájmu bytu na žalované nepřešlo, a proto
žalobě na jeho vyklizení v konečném důsledku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání
namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytkli, že aniž zopakoval provedené důkazy, popřípadě provedl
jiné důkazy, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě
vyhověl. Dále uvedli, že odvolací soud pokládal za správné údaje v listinných
důkazech, a nezdůvodnil, „proč neuvěřil celé řadě svědků“, kteří se vyjadřovali
k charakteru jejich soužití s J. L. Odvolací soud podle názoru žalovaných
pochybil, pokud zcela pominul důkazy vyznívající v jejich prospěch, aniž se
zabýval jejich věrohodností. Správnost údajů uvedených v listinných důkazech
zpochybnili poukazem na to, že „žadatelé o sociální dávky uvádějí v dotaznících
nepravdivé údaje, neboť jim jde právě o tyto dávky“. Navrhli, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je jím napaden rozsudek,
proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad namítána nebyla a vady tohoto charakteru
nevyplývají ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatelé existenci posléze uvedené vady namítli (jejich dovolací námitky lze
– s přihlédnutím k obsahu dovolání /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ – podřadit právě pod
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a je nerozhodné, že v
dovolání uvedli, že jde o nesprávné právní posouzení věci, tedy jako by
uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Zbývá dodat, že
ve skutečnosti tento dovolací důvod neuplatnili, neboť nenamítli, že odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo že právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení
postiženo vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Podle § 213 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
platném v době rozhodování odvolacího soudu (dále opět jen „o.s.ř.“), odvolací
soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový
stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v
důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně.
Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v
závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání
výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního
stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků
dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení
jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1
z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).
Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř.
provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí
její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání
nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím
jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve
spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento
důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního
stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání 2001,
nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 904 - 905).
V projednávané věci vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné za
zjištěno, že nejpozději od července 1993 bydlel J. L. (převážně) se svou matkou
na adrese K., že jeho matka zemřela v měsíci červenci 1993, že J. L. tam takto
pobýval i po úmrtí matky až do své smrti dne 7. listopadu
1994, že v čestném prohlášení z měsíce července 1993 uvedl, že bydlí ve
společné domácnosti se svou matkou na zmíněné adrese, že do předmětného bytu
docházel a že zde byl vídán rovněž na jaře 1994 a také v říjnu 1994. Dovolatelé
se proto mylně domnívají, že při posouzení věci podle § 706 odst. 1 věty druhé
obč. zák. vyšel odvolací soud z jiného skutkového stavu věci než soud prvního
stupně (v důsledku jiného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně,
aniž tyto důkazy sám opakoval, popřípadě dokazování doplnil). Nelze však
přehlédnout, že na základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy
rozdílné právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Soud
prvního stupně totiž dovodil, že žalovaní žili s J. L. ve společné domácnosti
od září 1991 do 7. listopadu 1994 (a neměli vlastní byt), a že na ně přešlo
právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Naproti
tomu odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že žalovaní
nemohli žít ve společné domácnosti s J. L. aspoň po dobu tří let před jeho
smrtí (ať v bytě bydleli od září 1991 či od ledna 1992), neboť J. L. již od
července 1993 bydlel se svou matkou v K., a proto nemohl (nejpozději od této
doby) vést společnou domácnost s žalovanými, a uzavřel, že právo nájmu bytu na
žalované ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřešlo. Je zřejmé, že
na základě zjištěného skutkového stavu věci učinily soudy obou stupňů rozdílné
právní závěry ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák. Z toho vyplývá, že
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., konkretizovaný dovolacími
námitkami žalovaných, nebyl uplatněn opodstatněně.
Jiné vady ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. žalovaní nenamítli a ani z
obsahu spisu nevyplynuly.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž
náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu