26 Cdo 1386/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P.,
proti žalovanému M. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp.zn. 16 C 107/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 16 Co 199/2004-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 1999,
č.j. 16 C 107/97-38, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 1999, č.j. 16 C
107/97-52, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od
právní moci rozsudku byt č. 14, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím,
v 5. podlaží domu č.p. 493 v Ch. ulici č. 2 v P. (dále jen „předmětný byt“
nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7.
9. 2004, č.j. 16 Co 199/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalovanému
nepodařilo prokázat úmysl vést se svojí matkou, nájemkyní předmětného bytu H.
V., trvale společnou domácnost, a že na něho nepřešlo právo nájmu podle § 706
odst. 1 obč.zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení, toliko uvedl, že podle
poučení odvolacího soudu má právo podat dovolání do jednoho měsíce za podmínek
stanovených v ust. § 237 a násl. ve znění platném do 31. 12. 2000, což také
činí. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávné právní
posouzení věci, které spatřuje v „pozitivistické aplikaci“ ustanovení § 706
odst. 1 obč.zák., vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a uvádí skutečnosti,
z nichž dovozuje vedení společné domácnosti se svojí matkou. Uvádí, že
„nepodstatnou není ani otázka, zda pětileté průtahy v řízení, zaviněné soudem
I. stupně“ jej nezbavily dalších práv, která mohl využít při řádném průběhu
odvolacího řízení, pokud by se konalo již v roce 1999. Navrhl, aby rozsudky
soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V podání ze dne 19. 9. 2005, doručeném Nejvyššímu soudu dne 3.
10. 2005, označeném jako doplnění dovolání, dovolatel zpochybnil hodnocení
důkazů týkajících se jeho soužití s nájemkyní bytu, které vedlo k nesprávnému
právnímu posouzení. Současně namítl, že napadené rozhodnutí trpí procesní vadou
spočívající v tom, že odvolací soud „odmítl přezkoumávat skutkové závěry soudu
prvního stupně“, čímž porušil ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. a odepřel mu tím
právo na přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31.
12. 2000.
V dané věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 18. 1.1999
(opravné usnesení dne 26. 11. 1999). Odvolací soud sice o odvolání žalovaného
proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl dne 7. 9. 2004, avšak s
přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je
(jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí) projednal podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. 1. 2001.
Dovolací soud proto dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Přitom „dosavadní právní předpisy“ je zapotřebí aplikovat nejen při posuzování
včasnosti dovolání, ale i při zkoumání jeho přípustnosti a důvodnosti (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001,
uveřejněné pod č. 70 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, účastníkem řízení,
řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomuto rozhodnutí předcházelo
zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. normuje toto ustanovení.
Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze – logicky vzato –
uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o
přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; přitom odvolací soud sám
přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku ve smyslu § 239
odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. Dovolání je
přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v
§ 237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v § 237
odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., které svou závažností způsobují zmatečnost
rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li
dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Žádnou z vad tohoto
druhu dovolatel sice neoznačuje přímým odkazem na § 237 odst. 1 o.s.ř., nicméně
z obsahu jeho dovolání se podává, že odvolacímu soudu vytýká nesprávnost
(neúplnost) skutkových zjištění, vady v hodnocení důkazů a průtahy v řízení,
kvůli nimž nemohl využít svých práv. Dovolací soud se proto zabýval otázkou,
zda namítané výtky odpovídají ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., podle
něhož je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon dává. O vadu ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže
šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného
zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup
soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27 a 49 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Dovolatelem namítaná vada týkající se nesprávnosti (neúplnosti) skutkových
zjištění vadu uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. nezakládá.
Případné pochybení soudu v tomto směru by bylo způsobilé založit toliko tzv.
jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a ke které by mohl dovolací soud přihlédnout jen
u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Průtahy v odvolacím řízení, v jejichž důsledku měl být žalovaný zkrácen na
svých procesních právech, nelze mít za vadu způsobující zmatečnost řízení ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 2476/2000, uveřejněné pod C 617 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7). Z odůvodnění označeného rozhodnutí
vyplývá, že postupem soudu v občanskoprávním řízení je třeba rozumět činnost,
kterou soud naplňuje svou pravomoc k projednávání a rozhodování věcí vymezených
v § 7 o.s.ř.; jde tedy o aktivní činnost soudu. Průtahy v řízení, jimiž se
obvykle rozumí nedůvodná nečinnost soudu po nepřiměřeně dlouhou dobu, kdy soud
nečiní žádné úkony, nelze – logicky vzato – považovat za vadný postup soudu,
který by naplňoval hypotézu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této
procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu