26 Cdo 1391/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyň a) J. Z., zastoupené advokátem, b) M. H., a c) L. D.,
proti žalovaným 1) K. s.r.o., zastoupenému advokátem, a 2) h. m. P.,
zastoupenému advokátem, o určení pronajímatele, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 75/2002, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 22 Co 46/2003-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, k rukám advokáta, a druhému
žalovanému částku 3.175,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 10.
2002, č.j. 10 C 75/2002-40, zamítl žalobu na určení, že první žalovaný „není
vlastníkem budovy č.p. 1482 v P. na stavební parcele č. 1406 v kat.ú. V., obec
P.“, že „není pronajímatelem bytu č. 5 o 3 pokojích a kuchyni s příslušenstvím
v 1. poschodí, bytu č. 8 o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve 3.
nadzemním podlaží a bytu č. 10 o 2 pokojích a kuchyni s příslušenstvím ve 4.
nadzemním podlaží (dále „označené byty“), všechny umístěné v budově č.p. 1482 v
P.“ (dále „předmětná budova“), a že druhý žalovaný je pronajímatelem označených
bytů; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že první žalovaný je
dle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem předmětné budovy, kterou na něho
převedl druhý žalovaný kupní smlouvou ze dne 29. 4. 1994, že žalobkyně jsou
nájemkyněmi bytů označených ve výroku rozsudku (přičemž žalobkyně a/ je
nájemkyní shora označeného bytu č. 5 - dále „předmětný byt“ nebo „byt“), že
se žalobkyně a) a b) domáhaly v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp.zn. 18 C 404/95 určení, že tato kupní smlouva je neplatná, že jejich
žaloba byla pravomocně (ke dni 30. 3. 1998) zamítnuta a že jejich dovolání
bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu, které nabylo právní moci dne 23. 8.
1999. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohou mít naléhavý
právní zájem na negativním určení pronajímatele, ani na určení, že druhý
žalovaný je pronajímatelem označených bytů, neboť změnou vlastníka předmětné
budovy (změnou osoby pronajímatele) se na jejich právním postavení jako
nájemců bytů ničeho nezměnilo.
K odvolání žalobkyň, směřujícímu proti zamítavým výrokům na určení, že
první žalovaný není pronajímatelem označených bytů a že druhý žalovaný je
pronajímatelem označených bytů, Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 20. 3. 2003, č.j. 22 Co 46/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s
jeho závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném
určení. Konstatoval, že obecně lze sice ve vztahu pronajímatele a nájemce
připustit vedle žalob na určení nájemce bytu i žaloby na určení pronajímatele,
avšak v obou případech musí být doložen naléhavý právní zájem na požadovaném
určení vycházející z toho, že právo či právní postavení toho či onoho účastníka
vztahu bylo ohroženo nebo se stalo nejistým anebo jestliže případná žaloba o
splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného
vztahu nebo práva, a naopak určovací žaloba je k tomu způsobilejší než jiné
procesní prostředky. Zdůraznil, že přitom nejde o určovací žalobu jako takovou,
nýbrž o to, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a z jakých konkrétních
právních poměrů vychází. K posouzení důvodnosti žalobních požadavků žalobkyň
(uvedl dále odvolací soud), by bylo třeba jako předběžnou otázku řešit platnost
převodu nemovitosti, v níž se nacházejí byty, které mají v nájmu; platnost
tohoto převodu však žádný z účastníků kupní smlouvy ze dne 29. 4. 1994
nezpochybňuje a naléhavý právní zájem se tak váže k otázce, zda určovací žaloba
může být způsobilým procesním instrumentem ochrany práva. V daném řízení však
ani nebyly tvrzeny či prokázány takové konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo
možno dovodit, že nájemní vztah žalobkyň a práva a povinnosti z něho
vyplývající jsou ohroženy, nebo že se jejich právní postavení stalo nejistým.
Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku, že soud prvního stupně
pochybil, když neprovedl důkaz výslechem žalobkyň, přičemž poukázal na
ustanovení § 131 odst. 1 o.s.ř. a na to, že v dané věci nebyl tento důkaz
potřebný k prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) a c) dovolání. Řízení o
dovolání žalobkyně c) bylo pravomocně zastaveno usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 14. 5. 2004, č.j. 10 C 75/2002-90, pro nezaplacení soudního
poplatku z dovolání. Přípustnost dovolání není odůvodněna odkazem na příslušné
zákonné ustanovení, jako dovolací důvod je uvedeno nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka uvádí, že rozsudek
odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, že „není-li hlavní
právní vztah či právo (např. vlastnictví), od kterého je odvozeno právo třetí
osoby (nájem bytu, pronajímatel a nájemce) samotnými účastníky hlavního
právního vztahu (prodávající a kupující, bývalý a současný vlastník)
zpochybňován (to může být i účelové zakrytí podvodu apod.), není dán naléhavý
právní zájem na určení práva či právního vztahu odvozeného z hlavního právního
vztahu, například nájemcem“. Podle názoru dovolatelky „v případě, že pravý
nájemce bytu, o jehož právním postavení není pochyb, v žalobě uvádí zcela
konkrétní tvrzení a důkazy o tom, že osoba, která vůči němu vystupuje jako
pronajímatel bytu na základě absolutně neplatné kupní smlouvy na budovu, ve
které se byt nachází, ve skutečnosti není pravým pronajímatelem bytu, pravým
vlastníkem budovy, zvláště došlo-li tímto způsobem k úmyslnému vyloučení
nájemce při privatizaci bytového fondu, je dán naléhavý právní zájem takovéhoto
nájemce na určení pravého pronajímatele bytu“; „příznivějším postavením nájemce
lze pak rozumět i jistotu, že nájemce platí nájem pravému pronajímateli bytu,
že k výměně bytu dává souhlas pravý pronajímatel bytu, že právo nájmu přejde po
smrti nájemce při splnění zákonných podmínek na další osoby apod.“. Rozsudek
odvolacího soudu (uvádí se dále v dovolání) „pominul, že v důsledku zjištění
právního vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 2 se žalobkyně dostávají do
právního stavu pro ně výhodnějšího, neboť se mohou podílet na případné
privatizaci bytového fondu, což jim žalovaný 1 úmyslně upřel a upírá …“. V
dovolání se rovněž dovozuje, že vyřešením základní právní otázky, kdo je či
není pronajímatelem bytů, jehož jsou žalobci nepochybnými nájemci, se předejde
všem budoucím sporům o vrácení nájemného, přístupu do bytu, placení a
předepisování nájemného apod., to vše při úmyslném vyloučení žalobců z
privatizace obecného majetku ve prospěch žalovaného 2 jako nabyvatele budovy,
ve kterém se byty nacházejí“. V dovolání je dále argumentováno ve prospěch
názoru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2 je
pronajímatelem, byť nebyly účastnicemi smlouvy o převodu vlastnictví k
předmětné budově, a že pronajímatelem není žalovaný 1, neboť je neoprávněně
veden v katastru nemovitostí jako její vlastník (v této souvislosti je
odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, „č.j. Cdon
1690/97“ a na rozhodnutí ze dne 24. 8. 1999, „č.j. 2 Cdon 756/97“). V
podrobnostech jsou rozebírány důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne
29. 4. 1994 (neexistence platného a určitého rozhodnutí zastupitelstva,
nedostatek náležitostí rozhodnutí zastupitelstva obce, nezveřejnění záměru obce
o prodeji, nesrozumitelné a neurčité označení prodávajícího, neexistence
zmocnění městské části a podpisu vlastníka na kupní smlouvě).
Soudům obou
stupňů je rovněž vytýkáno, že se zabývali tím, zda žalobkyně byly poškozeny
neúčastí v privatizaci či nikoliv, neboť to je věcí subjektivní úvahy nájemců;
z postoje žalobkyň přitom vyplývá, že se cítí být poškozeny, a soud se proto
měl zabývat „věcným obsahem“ žaloby, kterou se domáhají nápravy za účelem
privatizace bytů, ve kterých bydlí „bezmála 50 let“. V závěru je pak soudům
vytýkáno pochybení spočívající v tom, že žalobkyně nebyly v řízení vyslechnuty
jako účastnice řízení, a že tak nemohly upřesnit důvody určovací žaloby. Dovolání obsahuje závěrečný návrh, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby byli žalovaní uznáni
povinnými k náhradě nákladů řízení.
První žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyjádřil nesouhlas s argumentací o
neplatnosti kupní smlouvy o převodu předmětné budovy, namítl, že o neplatnosti
této smlouvy bylo již rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci sp.zn.
18 C 404/95, a zpochybnil dovolací námitky o naléhavém právním zájmu na
požadovaném určení; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání namítl, že se soudy obou stupňů
vypořádaly s právními názory obsaženými v dovolání, vyjádřil přesvědčení, že
žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno 20. 3. 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání
projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání
nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným
rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Se zřetelem k uvedenému shledává dovolací soud dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro řešení otázky, zda žalobkyně a) –
nájemkyně předmětného bytu, má ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný ad 1) není pronajímatelem
předmětného bytu a že žalovaný ad 2) je pronajímatelem předmětného bytu.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm.
c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. O
naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem
vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo
právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u
žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou
procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím
právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být
vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
6. 1995, sp.zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 – I.
díl).
Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav
ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze
dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné
právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě
na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp.zn. 3 Cdon
1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp.zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Uvedenému pojetí určovací žaloby především neodpovídá odůvodnění naléhavého
právního zájmu žalobkyně a) na požadovaném negativním určení. Takovéto určení
by v daném případě nemohlo vytvořit podklad pro uváděné vyjasnění právních
vztahů mezi účastníky, neboť negativní určení, že 1. žalovaný není
pronajímatelem předmětného bytu, by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní
vztah mezi žalobkyní a) a 1. žalovaným existuje a jaká práva a povinnosti z
tohoto vztahu pro ně plynou. V řízení přitom nebyly tvrzeny (prokázány)
skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že právní postavení žalobkyně a)
jako nájemkyně předmětného bytu je ohroženo, případně že je nejisté, když 1.
žalovaný ji uznává jako nájemkyni předmětného bytu.
Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně a) na určení, že 2.
žalovaný je pronajímatelem předmětného bytu, je dovolací soud toho názoru, že
obecně lze (jak uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku i odvolací soud)
připustit žalobu na určení pronajímatele bytu, nicméně i v tomto případě musí
být doložen naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.
Jak je patrno z obsahu dovolání, spojuje dovolatelka naléhavý právní zájem na
požadovaném pozitivním určení s tvrzenou neplatností kupní smlouvy ohledně
předmětné budovy uzavřené mezi oběma žalovanými (s existencí vlastnického práva
2. žalovaného k budově) a se svojí účastí v právnické osobě, do jejíhož
vlastnictví by měla být budova převedena. Vyhovující rozsudek by (ani v
případě, kdyby byla vyřešena otázka vlastnictví 2. žalovaného jako otázka
předběžná) však nemohl být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, ani by
nevedl k účelu žalobkyní a) sledovanému, neboť 2. žalovaný jako případný
vlastník by neměl právní povinnost převést předmětnou budovu do vlastnictví
právnické osoby, jejímž by byla žalobkyně a) společníkem (členem). Na právním
postavení žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu by se tudíž ničeho
nezměnilo a nevzniklo by jí ani žádné (nové) právo, jež by bylo soudně
vynutitelné. Nelze proto dovodit, že by žalobkyně a) měla naléhavý právní zájem
na požadovaném pozitivním určení pronajímatele bytu.
Pokud pak dovolatelka na podporu svého tvrzení o existenci naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu
uváděná v dovolání, je třeba uvést, že jak rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1690/97, tak i rozsudek ze dne 24. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 756/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2001,
se týkají otázky aktivní věcné legitimace k určovací žalobě na neplatnost kupní
smlouvy o převodu nemovitosti, nicméně i v nich je existence naléhavého
právního zájmu na takovém určení spojována s tím, že vyhovující rozsudek by se
projevil v právním postavení žalobce; o takový případ se však v souzené věci –
jak vyplývá z výše uvedeného – nejedná.
V námitce dovolatelky, že nebyla v řízení vyslechnuta jako účastnice
řízení, nespatřuje dovolací soud naplnění vady uvedené v § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. a odkazuje v tomto směru na odůvodnění obsažené v rozsudku odvolacího
soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
a) podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a
zavázal žalobkyni a), která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají u každého
ze žalovaných z odměny advokáta v částce 3.100.-Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. c/
ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. srpna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu