26 Cdo 1391/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobkyně A., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J.
V., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 117/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 20 Co 313/2005-74,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2005, č.
j. 20 Co 313/2005-74, potvrdil rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu
1 (soudu prvního stupně) ze dne 9. října 2003, č. j. 22 C 117/2002-19, jímž
byla žalovanému uložena povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci
rozsudku byt „č. 6 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, který se nachází ve III.
patře domu v P. 1, D. č. p. 720 č. or. 46“, a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastníků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci byly
splněny všechny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve
smyslu § 153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
platném v době rozhodování soudu prvního stupně (dále též jen „o.s.ř.“).
Žalovaný, jemuž bylo k nařízenému jednání u soudu prvního stupně (na den 9.
října 2003) řádně doručeno předvolání uložením na poště (§ 46 odst. 4
občanského soudního řádu ve znění účinném v době doručování předvolání k
jednání) dne 17. července 2003, se totiž k tomuto jednání bez včasné omluvy
nedostavil, žalobce vydání rozsudku pro zmeškání navrhl a žaloba (která byla
žalovanému doručena rovněž uložením na poště dne 15. listopadu 2002) obsahovala
skutkové okolnosti, na jejichž základě mohl soud prvního stupně žalobě zcela
vyhovět (rozhodnout v neprospěch žalovaného). Odvolací soud – stejně jako soud
prvního stupně – neuvěřil tvrzení žalovaného, že se v době doručování
nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště, neboť byl v době od 5. do 27.
července 2003 účastníkem pobytového zájezdu v T., a to proto, že toto tvrzení
bylo v rozporu se sdělením likvidátorky D. s.r.o., koncernové společnosti v
likvidaci, (tj. bývalé cestovní kanceláře, která měla předmětný zájezd
organizovat) L. S. Mimo to žalovaný nenabídl žádné objektivní důkazní
prostředky ke svým tvrzením o pobytu v zahraničí v rozhodné době (např.
cestovní smlouvu, doklad o zaplacení zájezdu v uvedeném termínu, potvrzení o
dopravě, návrh na výslech spolucestující osoby, cestovní pas s vyznačeným
tureckým vízem pro tento pobyt, potvrzení ubytovacího zařízení o pobytu
žalovaného apod.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný nejprve blanketní dovolání,
které následně doplnil podáními doručenými soudu prvního stupně dne 24. ledna
2006 a 31. ledna 2006. Přípustnost svého dovolání opřel o ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Uplatněné
dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání brojil proti závěru odvolacího soudu o
splnění podmínky řádného doručení předvolání k jednání u soudu prvního stupně
na 9. října 2003 jako předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání (ve smyslu §
153b odst. 1 o.s.ř.). Namítl, že odvolací soud „zcela pominul návrhy žalovaného
na doplnění dokazování, porušil zásadu rovnosti stran před soudem“. V této
souvislosti soudům obou stupňů vytkl, že „nebyl slyšen“ jako účastník řízení,
že nebyli vyslechnuti jím navržené svědkyně K. V. a J. V., a namítl, že
„odvolací soud se vůbec nezabýval odvolacími námitkami ani návrhy na doplnění
dokazování“. Dovolatel má za to, že prostřednictvím těchto důkazů mohl „doložit
svá tvrzení o omluvitelném důvodu zmeškání“. Podle názoru dovolatele bylo
řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, neboť „byl proveden výslech svědka – soudního doručovatele, kdy žalovaný
ani jeho právní zástupkyně nebyli o tomto výslechu uvědomeni a neměli možnost
klást tomuto svědkovi otázky“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. listopadu 2005,
tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
dovolatel především zpochybnil skutková zjištění, z nichž odvolací soud (a také
soud prvního stupně) vycházel při úvaze o naplněnosti předpokladů (doručení
žaloby a předvolání k jednání) pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §
153b odst. 1 o.s.ř. Svou kritiku právního závěru odvolacího soudu o splnění
podmínky řádného doručení žaloby a předvolání k jednání jako předpokladu pro
vydání rozsudku pro zmeškání tak založil výlučně na přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž tento závěr spočívá. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojil
proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení
důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel však
přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej
sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a §
238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní. Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady rovněž dovolatelem namítané, přípustnost
dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného
dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Dovolatel tedy ve skutečnosti zpochybnil správnost (úplnost) skutkových
zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností
uváděných v dovolání dovozoval nesprávnost závěru o naplnění předpokladů
(doručení žaloby a předvolání k jednání) pro vydání rozsudku pro zmeškání podle
§ 153b odst. 1 o.s.ř.; navíc uplatnil rovněž vady ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. Dovolací soud – s přihlédnutím ke shora uvedenému – konstatuje,
že tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu