26 Cdo 1397/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČO 41197518, proti povinnému J. M., O.-V.,
zastoupenému JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově -
Šumbarku, Opletalova 608/2, pro 94. 378,- Kč, o zastavení exekuce, vedené
soudním exekutorem JUDr. Milanem Vlhou, Exekutorský úřad Ostrava, Prokešovo
náměstí 5, pod sp. zn. 102 EX 00403/13, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2013, č. j. 66 Co 530/2013-11, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 3.
2012, č. j. 53 E 1150/2008-124, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu
rozhodnutí srážkami ze mzdy nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze
dne 29. 10. 2008, č. j. 53 E 1150/2008-4, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal, že exekuční titul
byl řádně doručen, je vykonatelný a nárok není promlčen.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
usnesením ze dne 30. 9. 2013, č. j. 66 Co 530/2013-11, změnil usnesení soudu
prvního stupně tak, že výkon rozhodnutí (nyní exekuci) nařízený usnesením
Okresního soudu v Ostravě dne 29. 10. 2008, č. j. 53 E 1150/2008-4, zastavil,
dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že
soudní exekutor JUDr. Milan Vlha, se sídlem Exekutorského úřadu v Ostravě,
Prokešovo nám. 5, nemá právo na náhradu nákladů exekuce; současně rozhodl, že
žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud zastavil výkon rozhodnutí na návrh oprávněné (srov. čl.
II, bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.) s odůvodněním, že
„podle soudní praxe návrh oprávněného na zastavení exekuce má vždy přednost
před návrhem povinného a platí, že v rozsahu, v němž byla exekuce na základě
návrhu oprávněného zastavena, již o návrhu povinného netřeba rozhodovat“. O
nákladech účastníků a soudního exekutora bylo rozhodnuto „analogicky podle č.
l. II, bodu 4 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř.), namítaje, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že se odvolací soud měl
zabývat jeho návrhem na zastavení řízení a jeho námitkami a že měl výkon
rozhodnutí, respektive exekuční řízení zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., neboť zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu oprávněné je za tohoto stavu
v rozporu s ekonomií soudního i exekučního řízení. Odvolacímu soudu rovněž
vytýká, že mu „v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal náhradu
nákladů výkonu rozhodnutí za řízení u okresního a krajského soudu“. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu (podané v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dovolací soud projednal a rozhodl o něm podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov.
čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
dále jen „o. s. ř.“).
Povinný formálně napadá i výrok o zastavení exekuce, avšak účelem jeho dovolání
je zvrátit výroky o nákladech řízení, neboť zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř. [namísto odvolacím soudem použitého ustanovení § 268 odst.
1 písm. c) o. s. ř.], jež navrhuje, by jiný důsledek, než změnu výroků o
nákladech řízení, nemělo. Soudní praxe je však ustálena v názoru, že z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že je k dispozici pouze tomu
účastníku, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na
jeho právech, kterou lze odstranit tím, že v dovolacím řízení bude toto
rozhodnutí zrušeno. Subjektivní nepřípustnost dovolání, které tyto podmínky
nesplňuje, má za následek, že na jeho základě správnost napadeného rozhodnutí
nelze posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20
Cdo 2158/98). Protože v projednávané věci dovolateli jiná újma než újma
odstranitelná odklizením výroku o náhradě nákladů řízení (proti kterému však
není z důvodů dále uvedených dovolání přípustné) nevznikla, je jeho dovolání
subjektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006,
sp. zn. 29 Odo 123/2005). Dovolání povinného směřuje rovněž proti výrokům o nákladech řízení. Soudní
praxe shledala dovolání proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu
přípustným, ale s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Je proto třeba zjistit, zda napadenými výroky o
nákladech bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Soudní
praxe v tomto směru dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek), že rozhodly-li soudy nižších stupňů, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je
pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů
řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely. S ohledem na tento závěr je v dané věci nutno určit celkovou výši
náhrady nákladů řízení, která by povinnému, jestliže by mu na ni vzniklo právo,
před soudem prvního stupně a odvolacím soudem příslušela. V řízení před soudem prvního stupně přicházely (podle obsahu spisu)
na nákladech povinného v úvahu náklady vzniklé v souvislosti se zastoupením
advokátkou, jejichž výše se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II přechodných ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb. – dále jen „AT“). Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za
osm úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení ze dne 30. 1. 2009,
odvolání ze dne 23. 3. 2009 a ze dne 22. 6. 2009, návrh na zastavení výkonu
rozhodnutí ze dne 19. 10. 2009, písemné podání ve věci samé ze dne 7. 7. 2010,
účast na jednání soudu prvního stupně dne 12. 8. 2011, 16. 12. 2011 a 30. 3. 2012) ve výši 19.600,- Kč [při tarifní hodnotě 94.378,- Kč činí odměna podle §
7 bodu 5. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. e) AT 2.450,- Kč za každý z těchto
úkonů právní služby], z paušální částky náhrady výdajů, jež činí 300,- Kč za
jeden úkon právní služby, tedy za osm úkonů právní služby ve výši 2.400,- Kč (§
13 odst. 3 AT), z náhrady za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní
služby v rozsahu čtyř půlhodin (po 100,- Kč) ve výši 400,- Kč [§ 14 odst. 1
písm. a) AT] a z cestovného ve výši 604,- Kč, celkem tedy činí 23.004,- Kč. V řízení před odvolacím soudem přicházela (podle obsahu spisu) na
nákladech povinného v úvahu opět mimosmluvní odměna za zastupování advokátem za
1 úkon právní služby (odvolání) výši 2.450,- Kč a paušální částka náhrady
výdajů ve výši 300,- Kč, celkem 2.750,- Kč.
Ani součet částek za řízení před oběma soudy (25.754,- Kč) pak
nepřevyšuje 50.000,- Kč, takže dovolání do výroků o nákladech řízení není podle
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 218 písm. b) ve spojení
s § 243c odst. 3 věta první a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání povinného bylo
odmítnuto a oprávněné v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.